Když se konzultace z astrologie protáhne a já potřebuju zůstat do rána, dějí se divné věci. Mnoho známých v domě nemám, na kávičku zajdu občas k sousedce Soně o patro výš. Má krásný výhled z okna a kávu vaří moc dobrou. Když si ke mně ještě sedne její retrívr, domů vůbec nespěchám, není proč.
„Tak mi, Soňo, pověz, prý tady v domě žiješ odmala… Zajímá mě, kdo bydlel v mém bytě, kam až tvoje paměť sahá?“
„No víš, Jani, jak bych ti to řekla? Dům stál vedle kasáren a na ten byt si důstojníci vodili holky. Pořádaly se tam mejdany, a když někdo potřeboval přespat, tak přespal. Nebyli zde stálí nájemníci, ubytování bylo vždy jen na chvíli.“
Tělem mi projelo zvláštní mrazení. Nevěřím vlastním uším. Podaný štrůdl kuckám do dlaně. Ze Soniných úst právě slyším slova, která mě provázejí každou noc, když musím zůstat. Vše se tváří jako z laciného hororu. Dozvídám se, že ve mnou obývaných třech místnostech, po odsunu armád, každý pár vydržel maximálně tři roky a všechny do jednoho se rozešly či rozvedly. Pak se někam nastěhuj…! Jako kdyby byl život sám o sobě lehká věc. Co s tím? Přece zbaběle nevyklidím pole duchům a energiím, které tady byly ponechány svému osudu. A tak čistím, čistím a čistím. Bílá šalvěj, mořská sůl do všech koutů, dalajlámovo ÓM, křišťály, svěcená voda, místní vědma. Zkouším všemožné a čekám. Časem se prostor stává přívětivějším a dokonce se tady moc dobře spí. To už ale zase já zvedám kotvy a byt po osmi letech prodávám. Jsem tím pádem majitelka rekordmanka, nebezpečí zažehnáno. Novým obyvatelům přeju jen to nejlepší a hlavně klidné spaní.
