rád bych lehce „zašmíroval“, Kristýnko.
Snad bych zřel, co není v bibli, v koránu,
co tě možná léta trápí, Kristýnko.
Užíváš, co jiný často nemívá –
dvojí dechberoucí krásu, Kristýnko.
Prvá zrno od plevele prosívá,
druhá samotou tě trestá, Kristýnko.
Stále míváš rudý nádech na líci,
jako odjakživa mělas’, Kristýnko.
Žádní sebestřední tupí balíci,
nesmí zrádně z toho těžit, Kristýnko.
Tvoje vychování z hradu, z podhradí,
je tvůj zlatý standard, Kristýnko.
Tato hodnota tě nikdy nezradí,
prosím, spoléhej se na ni, Kristýnko.
Vím, že krásná dívka trýzeň prožívá,
zbitá na samotce touhy, Kristýnko.
Přitom svoji pravou krásu zakrývá –
ryzí ušlechtilé srdce, Kristýnko.
Moje vyznání je přímo nasnadě,
neznám víc než tvoje štěstí, Kristýnko.
Tak už poprav svoji dávnou beznaděj.
Ta je hloupá, slepá, hluchá, Kristýnko!
