„Tak proč na mě čekáš?“ Namítla jsem zbytečně. Ještě dlouho jsem se převalovala ze strany na stranu, a místo spánku myslela na to, jak nám to s Trapičem skřípe čím dál víc. Vlastně jsem ho už dávno chtěla poslat světem, ale nešlo mi to. Doufala jsem, že ho kocour příště hryzne pořádně a vyřeší se to samo. Minule ho pokousal jen málo, a Trapič mi dal časově omezené ultimátum: „buď já nebo kocour!“ Mlčela jsem. Trapič moji odpověď pochopil, a přesto zůstal.
V půl třetí ráno mě vzbudila tlumená hudba z obýváku. Chtěla jsem ještě usnout, vlezlá melodie se však opakovala znovu a znovu jako refrén, až mě donutila vstát. Byl to můj mobil. V noci si ho neberu do ložnice. Manuál tu odpornost – buzení - nazývá připomenutím. Věděla jsem jistotistě, že jsem nic takového od mobilu nechtěla. Nedávno jsem navždycky zrušila buzení ve všední dny v 6 ráno. Že by nějaký mně blízký vtipálek? Mobil jsem prohledala, a nic nenašla.
Probudím se v sedm. Trapič je taky vzhůru. Jeho košatý monolog by papír těžko unesl. Pak tomu nasadí korunu: „Zítra si odstěhuju věci.“ A odejde.
Já ještě nevstávám. Užívám si blahodárnou sprchu úlevy. „Díky, díky, drahá Umouško, nebýt tebe, kde by byla moje dávno ztracená svoboda.“
Do práce přijdu nejspíš pozdě, ale nespěchám. Šéfovi to nějak vysvětlím. Oslavuju, a tak si dám dnes svou první ranní kávu doma. Snídani taky. Kocour se rozvaluje na gauči vedle mě. Přede a říká: „my dva si přece vystačíme, s Trapičem jako bys byla sama, se mnou ne. Přikývnu. Zbytečně. Oba víme, že má pravdu. Pustím televizi, Trapičovo věčné já, já, já, už nás rušit nebude.
Na Umoušku teď nedám dopustit. Vyřešila to za mě. Ne, přeháním. Byla to náhoda, souhra okolností, osudové propojení mého nevědomí s technikou? Něco mezi nebem a zemí? Nebo přece jen Umouška? Ale jak věděla, co si přeju? Není to jedno? Důležitý je výsledek.
Bublina mojí euforie náhle splaskne. Co když jsou moje myšlenky pro Umoušku pokynem? Co když třeba dostanu chuť vrazit někomu nůž do zad…
Téma: vzpoura strojů
