„Koho mi jen připomíná?“
Vybavím si hned fotografii ze zdi učebny Akademie ČTK v Praze v Opletalce. „Karel Čapek! Je to opravdu on? Vypadá skoro stejně jako na té fotce, jen trochu starší.
„Je to možné? Vždyť zemřel ještě před druhou světovou.“
Podívám se nahoru k jeho vile maskované psím vínem. Červená cedule to jistí – ulice bratří Čapků. Ještě moment zaváhám, pak seberu odvahu a jdu přímo k němu.
„Můžu si k Vám přisednout, pane spisovateli? Promiňte, ale nevím, jak vám mám říkat, pane Čapku mi přijde divné.“
„Klidně pane spisovateli, proč ne, to se mi docela líbí. Nebo Karle.“
„Co říkáte těm novinám?“
„Nechápu, o čem vlastně píší. Vychází i něco jiného než bulvár?“
„Tyhle noviny nejsou bulvár, ne oficiálně.“
„Potom ovšem nechápu, kam se poděla novinářská etika. Zprávy snad ani nejsou zprávy, připomínají spíš nějakou show, jak se u vás říká. Jako by tu oficiální řečí byla angličtina. Proč je tam tolik chyb? Některé věty nectí ani soulad podmětu s přísudkem, jinde hrůzou utekl celý větný člen. A spousta gramatických přehmatů – hlavně u slovesných tvarů, o tvrdém a měkkém i ani nemluvě. Cožpak redaktoři neovládají český jazyk?“
Co na to říct? Snad to byla řečnická otázka. Radši změním téma: „Já taky trochu píšu. Cítím jak rudnu pod tíhou své drzosti“.
„To je dobře, děvenko“.
Miluju vaše knížky, hlavně Válku s mloky, Povídky z obou kapes a taky cestopisy. I vaše hry, některé i ve filmové podobě – Matku, Bílou nemoc, R.U.R. Kdybych tak dokázala psát aspoň trošičku jako vy! Nedal byste mi nějakou radu?
Drahnou dobu mlčí, až mu naskočí na čele hluboká vráska. Nepatrně přikývne a odcituje sebe sama:
- Psát znamená být posedlý myšlenkou.
- Není třeba psát o věcech, které jsou, ale o věcech, které by mohly být.
- Pisatel má psát tak, aby ho lidé četli, a ne tak, aby sám sebe obdivoval.
- Psát znamená být sám sebou.
- Pravda je nejlepší literární styl.
- Kniha je most mezi lidmi.
„Víte co, pane spisovateli, zvu vás na kávu do vaší kavárny.“
„Do Café Arco v Dlážděné ulici?“
„Ne, ta už tam není. Do Národní kavárny na Národní.“
„Moc rád. Ale jak se tam dostaneme? Na tramvaj je to asi daleko?“
„Zavolám tágo.“
„Drožku,“ usměje se.
Najdu v mobilu aplikaci a za pár minut mi pípne potvrzení objednávky.
Čapek má místo obličeje jeden velký otazník. Ukáže na mobil: „Co t o je ?“
„Mobilní telefon. Něco jako miniatura robota z vašeho R.U.R. Mají ho skoro všichni a bez něho se s nikým nespojíte, nic nevyřídíte, nedostanete se ke svým penězům v bance, ani k umělé inteligenci. A kdo není na sociálních sítích aktivní, je mrtvej. Ježíš, promiňte, já jsem si neuvědomila….“
„To nic, děvenko. Není tamhle naše drožka? V kavárně mi musíte ten ďáblův vynález předvést. Vůbec tomu nerozumím a dost mě to děsí.“
Z kavárny se nechá odvézt zpátky k vratům svého domu na rozhraní Vinohrad a Vršovic. Na rozloučenou mi políbí ruku. „Rád jsem Vás poznal, děvenko. Pište, myslím, že máte co říci. Psaní je nekonečná práce, ale přináší hromadu radosti a zábavy. A na tu falešnou chytrou horákyni, totiž umělou inteligenci, si dávejte pozor. Napište o ní nové R.U.R. Hodně štěstí.“
A je pryč, prostě zmizel. Stojím sama před vraty opuštěné vily co připomíná pohádku o Šípkové Růžence.
Rozběhnu se - prchám pod palbou svých vlastních myšlenek, k nimž se připínají perly Karla Čapka.
„M o j e R.U.R.!“ Rychle domů k počítači. „Nesmíš nic zapomenout.“
V autobuse vytáhnu notýsek a tužku. Pro jistotu.
