Jsme zvyklí, že si náš strýc doma hromadí nepotřebné předměty za tisíce korun, které v záchvěvu krátkodobé obsese zakoupil. Já si na to většinou nestěžuji, protože když chvíli počkám, až ho horečka přejde, je velká možnost, že si některý z těch předmětů smím přivlastnit. Takhle už mi doma přistál zbrusu nový malířský stojan, knihy o umělcích a nebo profesionální novinářský fotoaparát. Ale co má člověk dělat s tunou sušené slunečnice?
Na letošní zimu si můj strýc vybral na ránu ptáčky na babiččině zahradě. Postavil jim dvě budky (kterým se teď pod nátlakem sněhu ohýbají vysoké podstavce) a zakoupil 1 tunu sušené slunečnice. Tu mu poslíčci dovezli po pytlích ve velkém náklaďáku, naskládali do vlhké garáže, ze které se muselo vyvézt auto a zaparkovat v místě, kde si babička v létě pěstuje rajčata a nechali si ještě připlatit za to, že ji naskládali do úhledné pyramidy.
Tatínek spočítal, že s těmi dvěma budkami a hrstkou opeřenců, musí Jiřímu vyzbýt slunečnice až do konce života. Ovšem nikdo nevěří, že by zrno přežilo ve stínu a vlhkosti více jak tři roky, než se bude muset celé plesnivé odvézt na skládku. Mého strýce to však netrápí. Ten si se svým novým vojenským dalekohledem, zabalený v péřové bundě, v klidu sedí pod budkami na plastové zahradní židli a zapisuje si do diáře co všechno pod stříškami viděl.
