„Kde máte muže?“ opakuje otázku pomalu ve zjednodušené podobě. Zřejmě si myslí, že jí nerozumím. „To nevím. Non lo so.“ Ať vidí, že mluvím i italsky.
Vtom přichází Pamela s nějakým chlápkem: „Vedu vám vašeho spolubydlícího.“
Pamela je průvodkyně naší cestovky. Nejmenuje se Pamela, ale já tak říkám všem delegátkám cestovních kanceláří podle „Učastníků zájezdu.“
„To snad nemyslíte vážně? Ten parchant! Já ho zabiju!“
Chlapík na mě tázavě namíří zvednuté obočí.
„Myslím svého ex, ne vás.“ Svoji půlku zájezdu dá cizímu chlapovi!
„Koukejte nám dát dva pokoje. Okamžitě.“ Zaječím anglicky.
„To bohužel nepůjde, všechny jsou obsazené“, omlouvá se recepční.
„Doufám, že v tom pokoji jsou dvě oddělené postele, ne manželská!“ přejdu zase do italštiny.
„Samozřejmě“, ujistí mě, a vymění předtím připravený klíč.
Pokoj má výhled na moře, což jsme si neobjednali. Aspoň že tak! Přidělím Markovi postel u dveří a vyhradím mu část skříně. Ramínka si zaberu všechny. Zrovna tak jediné křeslo a židli.
„Zkus si něco dovolit a uvidíš! Zabiju tě a volám okamžitě policii. Nedělám si srandu, udám tě klidně i italsky“.
„Dobrou noc“, dodám a přikreju si hlavu.
U snídaně navrhnu: „Snad bysme si mohli tykat, když už spíme v jednom pokoji, spolu snídáme i večeříme a na pláži sdílíme lehátka a slunečník, ne? Hanka.“ A podám mu ruku.
Nakloní se ke mně: „Mára, jméno mé, a políbí mě drze na tvář. Mlčky dojíme, zastavíme se v pokoji pro věci a vyrazíme společně k vodě. Vezme mi tašku a na pláži se zeptá: „Jakou si dáš zmrzlinu?“
„Hořkou čokoládovou, prosím.“ Jsem pořád ve vodě. Miluju se s mořem a nikoho dalšího k tomu nepotřebuju. Na Marka jsem úplně zapomněla. Zase mi nese náklad a siestu strávíme na pokoji spolu.
Odpoledne jdu zase k moři. Ne tak Marek. Asi má jiný program. Mně to nevadí, naopak. Vidím ho znovu až u večeře.
„Dáš si víno? Bílé nebo červené?“ Zeptá se mě.
„Trochu bílého.“ Dopiju a jdu do našeho pokoje. Jsem unavená, sednu si na chvíli k televizi. Přichází Marek s lahví prosecca. Dlouho si povídáme o všem možném. Jako bychom se znali odjakživa.
„Mrzí mě, že ti Emil o mě neřekl. Chtěl jsem, aby nás nejdřív seznámil, abys nebyla nepříjemně překvapená.“
„Já už se na toho debila skoro nezlobím“.
Další den si Marka u snídaně nenápadně, ale důkladně prohlídnu. Víc než ujde. Je milý, galantní, mnohem hezčí než Emil. A není s ním nuda. Je pozorným společníkem, který ví, že méně je někdy více. Umí být i zticha a udělat se neviditelným. Asi proto odpoledne zase zmizí.
U večeře se zeptá: „Nechceš se jít projít do centra? Zvu tě na skleničku.“
„Proč ne? Když ti nebude vadit, že se cestou zastavíme v nějakým obchůdku se suvenýry a koupím tam pár drobností.“
„Vůbec ne.“
Vejdu do butiku, kde mají šaty, boty a kabelky. Prohlížím si dlouhé tmavě modré. Jsou nádherné, ale ta cena!
„Jen si je zkus, půjdou ti krásně k světlým vlasům“, řekne Marek.
Stojí před kabinkou. „Ukaž se. Padnou ti jako ulité. Čekaly tu na tebe“.
„Půjdeme, Marku, jsou moc drahé.“
Když si prohlížím kožené zboží v dalším obchodě, na chvíli se omluví. Asi za deset minut je zpátky s papírovou taškou. V baru mi ji podá a usměje se: „Pro tebe“. Jsou to ty šaty. „Jé“, vyjeknu překvapeně. „Děkuju.“ A dám mu pusu. Nevím, jestli mám větší radost já z dárku, nebo on z darování.
V noci se dlouho převaluju v posteli, mám plnou hlavu Marka. Je až příliš dokonalý. To nemůže být samo sebou. Každá dokonalost musí mít nějakou vadu na kráse. „Určitě někoho má, jen s ním ta šťastlivka nemohla jet… Třeba ne.“ Zaženu černé myšlenky. Čeká nás třetí společná noc. Nebo spíš třetí večer. To je něco jako třetí schůzka, napadne mě. Takže už by to šlo. Zítra bude náš den D. Není proč to odkládat. Vždyť už jsme v půlce zájezdu.
Po obědě moře bouří a plavčík vymění vlajku za černou. Bořím se do písku a uskakuju před vlnami, které ukusují z pláže větší a větší sousta. Mocný živel mě fascinuje svou nezkrotností a vzbuzuje ve mně respekt. Napadne mě přečkat déšť v kavárně. U baru si objednám americano s mlíkem bez cukru.
„To snad nemyslíte vážně? Ten parchant! Já ho zabiju!“
Chlapík na mě tázavě namíří zvednuté obočí.
„Myslím svého ex, ne vás.“ Svoji půlku zájezdu dá cizímu chlapovi!
„Koukejte nám dát dva pokoje. Okamžitě.“ Zaječím anglicky.
„To bohužel nepůjde, všechny jsou obsazené“, omlouvá se recepční.
„Doufám, že v tom pokoji jsou dvě oddělené postele, ne manželská!“ přejdu zase do italštiny.
„Samozřejmě“, ujistí mě, a vymění předtím připravený klíč.
Pokoj má výhled na moře, což jsme si neobjednali. Aspoň že tak! Přidělím Markovi postel u dveří a vyhradím mu část skříně. Ramínka si zaberu všechny. Zrovna tak jediné křeslo a židli.
„Zkus si něco dovolit a uvidíš! Zabiju tě a volám okamžitě policii. Nedělám si srandu, udám tě klidně i italsky“.
„Dobrou noc“, dodám a přikreju si hlavu.
U snídaně navrhnu: „Snad bysme si mohli tykat, když už spíme v jednom pokoji, spolu snídáme i večeříme a na pláži sdílíme lehátka a slunečník, ne? Hanka.“ A podám mu ruku.
Nakloní se ke mně: „Mára, jméno mé, a políbí mě drze na tvář. Mlčky dojíme, zastavíme se v pokoji pro věci a vyrazíme společně k vodě. Vezme mi tašku a na pláži se zeptá: „Jakou si dáš zmrzlinu?“
„Hořkou čokoládovou, prosím.“ Jsem pořád ve vodě. Miluju se s mořem a nikoho dalšího k tomu nepotřebuju. Na Marka jsem úplně zapomněla. Zase mi nese náklad a siestu strávíme na pokoji spolu.
Odpoledne jdu zase k moři. Ne tak Marek. Asi má jiný program. Mně to nevadí, naopak. Vidím ho znovu až u večeře.
„Dáš si víno? Bílé nebo červené?“ Zeptá se mě.
„Trochu bílého.“ Dopiju a jdu do našeho pokoje. Jsem unavená, sednu si na chvíli k televizi. Přichází Marek s lahví prosecca. Dlouho si povídáme o všem možném. Jako bychom se znali odjakživa.
„Mrzí mě, že ti Emil o mě neřekl. Chtěl jsem, aby nás nejdřív seznámil, abys nebyla nepříjemně překvapená.“
„Já už se na toho debila skoro nezlobím“.
Další den si Marka u snídaně nenápadně, ale důkladně prohlídnu. Víc než ujde. Je milý, galantní, mnohem hezčí než Emil. A není s ním nuda. Je pozorným společníkem, který ví, že méně je někdy více. Umí být i zticha a udělat se neviditelným. Asi proto odpoledne zase zmizí.
U večeře se zeptá: „Nechceš se jít projít do centra? Zvu tě na skleničku.“
„Proč ne? Když ti nebude vadit, že se cestou zastavíme v nějakým obchůdku se suvenýry a koupím tam pár drobností.“
„Vůbec ne.“
Vejdu do butiku, kde mají šaty, boty a kabelky. Prohlížím si dlouhé tmavě modré. Jsou nádherné, ale ta cena!
„Jen si je zkus, půjdou ti krásně k světlým vlasům“, řekne Marek.
Stojí před kabinkou. „Ukaž se. Padnou ti jako ulité. Čekaly tu na tebe“.
„Půjdeme, Marku, jsou moc drahé.“
Když si prohlížím kožené zboží v dalším obchodě, na chvíli se omluví. Asi za deset minut je zpátky s papírovou taškou. V baru mi ji podá a usměje se: „Pro tebe“. Jsou to ty šaty. „Jé“, vyjeknu překvapeně. „Děkuju.“ A dám mu pusu. Nevím, jestli mám větší radost já z dárku, nebo on z darování.
V noci se dlouho převaluju v posteli, mám plnou hlavu Marka. Je až příliš dokonalý. To nemůže být samo sebou. Každá dokonalost musí mít nějakou vadu na kráse. „Určitě někoho má, jen s ním ta šťastlivka nemohla jet… Třeba ne.“ Zaženu černé myšlenky. Čeká nás třetí společná noc. Nebo spíš třetí večer. To je něco jako třetí schůzka, napadne mě. Takže už by to šlo. Zítra bude náš den D. Není proč to odkládat. Vždyť už jsme v půlce zájezdu.
Po obědě moře bouří a plavčík vymění vlajku za černou. Bořím se do písku a uskakuju před vlnami, které ukusují z pláže větší a větší sousta. Mocný živel mě fascinuje svou nezkrotností a vzbuzuje ve mně respekt. Napadne mě přečkat déšť v kavárně. U baru si objednám americano s mlíkem bez cukru.
A hele, Marek. Na stolku dvě kávy, dva koktejly, dvě zmrzliny a čtyři ruce propletené v objetí. Ty dvě ruce navíc patří nádhernému Italovi.
Napiju se kávy a jdu. Musím uznat, že Emilova pomsta je dokonalá. Je mi jedno, kolik to bude stát. Otevřu knížku Haliny Pawlowské. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci.
Napiju se kávy a jdu. Musím uznat, že Emilova pomsta je dokonalá. Je mi jedno, kolik to bude stát. Otevřu knížku Haliny Pawlowské. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci.
A vždycky za to můžou chlapi.
