 |
| Historický film Záviš a Kunhuta (1985) |
Nemůže však dostat z hlavy dnešní příhodu na trhu. Nějaká žena tam mluvila o ní a Závišovi. Kunhuta zachytila jen pár slov, co jí teď hrůzu nahání. Ptala se po té ženě a řekli jí, že to je Cikánka, věštkyně Katarína. Nedá jí to a přikáže služce, ať ji okamžitě přivede.
Po chvíli vstoupí do Kunhutiny komnaty mladá Cikánka, postrkovaná dovnitř služebnou.
Katarína kráčí pomalu se sklopenou hlavou a chvěje se strachem. O Kunhutě slyšela mnoho dobrého a obdivuje její odvahu. Nemůže jí přece vyjevit tak krutý osud. Trest ji jistě nemine! Proč jen včera neodešla se svou rodinou, která táhla dál na západ. Chtěla se na dlouhou cestu vyspat a přidat se ke svým dnes ráno. Ale královna sama pro ni poslala.
„Buď zdráva, urozená paní. Podej mi svou ruku.“
Mlčky si prohlíží bílé štíhlé prsty se zlatými prsteny. Ví, co si tam přečte. Věštění je ale vážná hra, která má svoje pravidla. Zhluboka se nadechne, aby nabrala sílu a třesoucím se hlasem praví: „Máš velkou lásku. Dáš tomu muži syna, ale Vaše štěstí nepotrvá dlouho. Vidím tě ve svatebních šatech vedle tvého milého. Divná věc. Místo svatebních zvonů slyším umíráček. Tvůj.“
„A můj milý?“ zeptá se nesměle Kunhuta.
„Ne, to ne, není to jisté. To my nesmíme! Já ti to nechtěla vůbec říkat.
„Pokračuj o Závišovi, nebo tě nechám zbičovat a vyhnat za hradby.“
„Je to celý v mlze. Chystají mu popravčí špalek…
Kunhuta se zachvěje. „To přece nemůže být pravda!“ vykřikne zoufale
Hodí Cikánce malý váček s penězi – kéž by tím věštbu odvrátila – a směrem k prchající ženě zvolá: „Buď prokleta, čarodějnice!“
„Závišovi ani slovo, zapřísahám tě“ přikáže sama sobě a sesune se v mdlobách k zemi.
Katarína kráčí pomalu se sklopenou hlavou a chvěje se strachem. O Kunhutě slyšela mnoho dobrého a obdivuje její odvahu. Nemůže jí přece vyjevit tak krutý osud. Trest ji jistě nemine! Proč jen včera neodešla se svou rodinou, která táhla dál na západ. Chtěla se na dlouhou cestu vyspat a přidat se ke svým dnes ráno. Ale královna sama pro ni poslala.
„Buď zdráva, urozená paní. Podej mi svou ruku.“
Mlčky si prohlíží bílé štíhlé prsty se zlatými prsteny. Ví, co si tam přečte. Věštění je ale vážná hra, která má svoje pravidla. Zhluboka se nadechne, aby nabrala sílu a třesoucím se hlasem praví: „Máš velkou lásku. Dáš tomu muži syna, ale Vaše štěstí nepotrvá dlouho. Vidím tě ve svatebních šatech vedle tvého milého. Divná věc. Místo svatebních zvonů slyším umíráček. Tvůj.“
„A můj milý?“ zeptá se nesměle Kunhuta.
„Ne, to ne, není to jisté. To my nesmíme! Já ti to nechtěla vůbec říkat.
„Pokračuj o Závišovi, nebo tě nechám zbičovat a vyhnat za hradby.“
„Je to celý v mlze. Chystají mu popravčí špalek…
Kunhuta se zachvěje. „To přece nemůže být pravda!“ vykřikne zoufale
Hodí Cikánce malý váček s penězi – kéž by tím věštbu odvrátila – a směrem k prchající ženě zvolá: „Buď prokleta, čarodějnice!“
„Závišovi ani slovo, zapřísahám tě“ přikáže sama sobě a sesune se v mdlobách k zemi.
