Praskání dřeva a malé jiskry odlétající z temnoty krbu, připomínaly černé nebe plné hvězd nad hradem. Zvuk sýčka nebo možná puštíka, se zařezával do uší, jako nepravidelný praskot dřeva v krbu.
Před krbem seděla jeho láska, jeho síla, Kunhuta. S uvolněnou královskou elegancí se opřela o polštář na vrstvách huňatých kožešin z ulovených medvědů a vlků.
Zadíval se na křivky jejího ladného těla a projel jím záblesk touhy. Nepoddal se jí. Přisedl k ní tiše, s pohledem upřeným do ohně. Oba cítily ten rozpor v každičkém svém nádechu, výdechu, pohledu i pohybu těla. Odpovědnost za království, jeho lid, vlastní děti, společně v jednom měšci jejich láska, láska muže a ženy. Jak, jak to ustát? Oba chtěli obé, zvládnout zemi ku prospěchu svému i všeho lidu.
Za hradbami Svojanova cítili nenávist, zlobu. Převážně z církevních řad.
Na zemi před krbem, opřená o milovaného muže a s pohárem vína se cítila v bezpečí, milovaná a milující žena. Ne královna, ne matka, ale žena.
Nechtělo se jim mluvit. Byli, byli spolu, spolu beze slov. Jejich cit nepotřeboval slova.
Kunhuta už to napětí ale nevydržela a tiše se Záviše zeptala: „Co myslíte drahý, závidí vám vaši chrabrost a moc nebo naši lásku? Proč nám nepřejí? Proč nejsou rádi, že země vzkvétá a lid je spokojený?“
„Má drahá, moc a peníze zaslepí nejednoho člověka. Ve spojení s tím, že jste porušila všechna daná pravidla a žijete se mnou, to nenechá spát spoustu nepřejících, hamižných a boha se dovolávajících lidí.“
„ Asi máte pravdu, tomu se těžko čelí. Jsem moc ráda, že můj syn, král Václav II. svolil našemu sňatku, snad pomůže k uklidnění situace. Má vás velmi rád, chyběl mu otec. Takový, jakým jste vy. Vaše rady a opora jsou pro dospívajícího Václava požehnáním. A náš syn Jan, malý Ješek bude také zabezpečen proti zlu a pomluvám. Věřím, že bude lépe, čas vše uklidní.“
Záviš se otočil ke své milované, něžně ji odhrnul pramínek vlasů uvolněný ze spony. Spony vykládané vzácnými českými granáty. Ty drahokamy měly barvu jako víno v jejich pohárech, rubínovou. Pohladil ji po tváři, přitiskl své vášnivé rty na tvář a zašeptal. „ Nestrachujte se má drahá, já vás ochráním. Vás, oba syny i celou zemi.“ Kunhuta se k němu pomalu otočila. Jejich tmavé oči se zaleskly ve svitu ohňových hvězd.
Omámená vzájemnou láskou, vínem a úlevou, že má vedle sebe opravdového muže, poddala se mu. Dlouze se líbali, něžně milovali až do ranního rozbřesku, nemohli se nabažit jeden druhého.
Tak zdi hradu zažili opravdovou, velkou lásku, která svou velikostí, silou a energií zůstává ve zdech hradu dodnes.
Za hradbami Svojanova cítili nenávist, zlobu. Převážně z církevních řad.
Na zemi před krbem, opřená o milovaného muže a s pohárem vína se cítila v bezpečí, milovaná a milující žena. Ne královna, ne matka, ale žena.
Nechtělo se jim mluvit. Byli, byli spolu, spolu beze slov. Jejich cit nepotřeboval slova.
Kunhuta už to napětí ale nevydržela a tiše se Záviše zeptala: „Co myslíte drahý, závidí vám vaši chrabrost a moc nebo naši lásku? Proč nám nepřejí? Proč nejsou rádi, že země vzkvétá a lid je spokojený?“
„Má drahá, moc a peníze zaslepí nejednoho člověka. Ve spojení s tím, že jste porušila všechna daná pravidla a žijete se mnou, to nenechá spát spoustu nepřejících, hamižných a boha se dovolávajících lidí.“
„ Asi máte pravdu, tomu se těžko čelí. Jsem moc ráda, že můj syn, král Václav II. svolil našemu sňatku, snad pomůže k uklidnění situace. Má vás velmi rád, chyběl mu otec. Takový, jakým jste vy. Vaše rady a opora jsou pro dospívajícího Václava požehnáním. A náš syn Jan, malý Ješek bude také zabezpečen proti zlu a pomluvám. Věřím, že bude lépe, čas vše uklidní.“
Záviš se otočil ke své milované, něžně ji odhrnul pramínek vlasů uvolněný ze spony. Spony vykládané vzácnými českými granáty. Ty drahokamy měly barvu jako víno v jejich pohárech, rubínovou. Pohladil ji po tváři, přitiskl své vášnivé rty na tvář a zašeptal. „ Nestrachujte se má drahá, já vás ochráním. Vás, oba syny i celou zemi.“ Kunhuta se k němu pomalu otočila. Jejich tmavé oči se zaleskly ve svitu ohňových hvězd.
Omámená vzájemnou láskou, vínem a úlevou, že má vedle sebe opravdového muže, poddala se mu. Dlouze se líbali, něžně milovali až do ranního rozbřesku, nemohli se nabažit jeden druhého.
Tak zdi hradu zažili opravdovou, velkou lásku, která svou velikostí, silou a energií zůstává ve zdech hradu dodnes.
