21. prosince oslavíme kromě zimního slunovratu tvé stoleté narozeniny, bohužel bez tebe.
Málem jsi dostal Pulitzerovu cenu, na niž jsi byl několikrát nominován. Mnohá jiná významná ocenění tě neminula. Cenu Arnošta Lustiga, kterou uděluje už dvacátým šestým rokem Česko-izraelská obchodní komora za čest, spravedlnost a odvahu, získal letos český herec Ondřej Vetchý.
Já mám pro tebe ještě jednu hodně vysokou metu: „Představ si, že tvoje knihy lidi pořád ještě čtou. I ti mladší.“
Strašně mě mrzí, že jsem se s tebou nesetkala osobně. Možná jen jako úplně malá holka v Československém rozhlasu, kde jsi byl kdysi kolegou mojí mámy, a ta mi o tobě často vyprávěla.
Vloni jsem se na kursu tvůrčího psaní nazvaném „Psaní podle Lustiga“ setkala s tvým synem Pepim, tvou věrnou kopií, a přece originálem. Bylo to nádherné odpoledne a doufám, že ne poslední.
Strašně mě mrzí, že jsem se s tebou nesetkala osobně. Možná jen jako úplně malá holka v Československém rozhlasu, kde jsi byl kdysi kolegou mojí mámy, a ta mi o tobě často vyprávěla.
Vloni jsem se na kursu tvůrčího psaní nazvaném „Psaní podle Lustiga“ setkala s tvým synem Pepim, tvou věrnou kopií, a přece originálem. Bylo to nádherné odpoledne a doufám, že ne poslední.
Kursy stále pokračují i po tvém odchodu před patnácti lety. Vede je Dana Emingerová a Nataša Richterová spolu s dalšími.
Věčné děti ze všech koutů světa s fantazií a touhou naučit se psát aspoň trošku jako ty, od teenagerů po seniory se zastydlou pubertou, znovu a znovu se přihlašují do dalších kursů a stávají se součástí svérázné volné komunity introvertních psavců.
Pro mě se lekce staly drogou - závislostí, které se nehodlám vzdát, a psavci v čele s Danou, Natašou a ostatními, širší rodinou. Snad jsem konečně pochopila, co znamená psát, a že psaní je darem i prokletím.
Narodila jsem se v Praze jako ty, deset let po válce. Můj otec, o rok starší než ty, také přežil koncentrační tábor v Terezíně i Osvětimi, kvůli holokaustu ztratil rodiče a téměř všechny své blízké i kamarády. Ty jsi navíc utekl z pochodu smrti z Osvětimi do Dachau. Táta, jako většina těch, co přežili, dlouhá léta o tom všem nemohl a nechtěl mluvit. Marně jsem ho prosila, aby mi vyprávěl.
Řekl mi: „Přečti si nějakou knížku od Lustiga. Přesně takové to bylo."
Narodila jsem se v Praze jako ty, deset let po válce. Můj otec, o rok starší než ty, také přežil koncentrační tábor v Terezíně i Osvětimi, kvůli holokaustu ztratil rodiče a téměř všechny své blízké i kamarády. Ty jsi navíc utekl z pochodu smrti z Osvětimi do Dachau. Táta, jako většina těch, co přežili, dlouhá léta o tom všem nemohl a nechtěl mluvit. Marně jsem ho prosila, aby mi vyprávěl.
Řekl mi: „Přečti si nějakou knížku od Lustiga. Přesně takové to bylo."
A já četla, nebo spíš hltala, Ditu Saxovou, Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou, Noc a naděje, Démanty noci, Nemilovanou. V kulisách koncentračního tábora mě pohltila esence zoufalství a smutku, zahalená do hebké měkké deky s vetkanými motivy ironie, vtipu a touhy přežít. A bránit se.
Není divu, že mnoho lidí tvoje knihy číst nedokáže. Obrazy života a osudů jsi mistrovsky načrtl a pak olemoval paletou odstínů šedi přecházející v černou, s mlhavými záblesky střípků snů a vzpomínek, z nichž tryskají jako pramínky životodárné vody démanty naděje – té, co umírá poslední.
Pochopit nelze. Ale pomohl jsi mi přiblížit se víc k tátovi. Přitisknout se k němu.
Není divu, že mnoho lidí tvoje knihy číst nedokáže. Obrazy života a osudů jsi mistrovsky načrtl a pak olemoval paletou odstínů šedi přecházející v černou, s mlhavými záblesky střípků snů a vzpomínek, z nichž tryskají jako pramínky životodárné vody démanty naděje – té, co umírá poslední.
Pochopit nelze. Ale pomohl jsi mi přiblížit se víc k tátovi. Přitisknout se k němu.
Nikdy se nesmířím se ztrátou babičky a dědečka, které jsem nepoznala.
Smutek druhé generace přeživších se možná přenáší s DNA.
V Izraeli a v USA zkoumali psychologové vliv holocaustu na další generace.
V tvých knihách nejsou jen příběhy, jež nemají být zapomenuty. Je v nich také úzkost, naděje, touha a strach. A POSELSTVÍ, že největší lidskou hodnotou je Důstojnost.
„Důstojnost je možná totéž co naděje. Pro mne je to základní, nejdůležitější ctnost. Kráčet v lágru zpříma vám někdy pomohlo právě proto, že chtěli, abyste se ohnul, abyste cítil, jak málo znamenáte. Důstojnost je nádherná lidská vlastnost. Je výtvorem lidí, civilizace, desetitisíců let. Je možné vzít člověku život, ale je těžké mu vzít důstojnost.“
„Nelze mít radost z toho, že já přežil, když vím, že abych já přežil, někdo jiný musel umřít.“
Tolikrát prožitý a popsaný stejný příběh - otázky spoluobčanů navrátivším se z koncentráků: „Jak to, že ses vrátil? To je ale překvapení! Ty ses vrátil? Už jsme tě nečekali.“
Teta Hanička mi vyprávěla, jak se po válce v sedmnácti vrátila sama z celé rodiny do rodného Hradce, a sousedka, u které měla rodina schovaných pár cenností, ji takhle „přivítala“. Byla v tom výčitka, podezření, pochybnost, obava z vlastního studu. Snad i soucit a neschopnost najít vhodná slova.
Taky Miláčka jsem četla. Vtáhl jsi mě do poválečné reality Izraele. Čím si prošel a stále prochází. Nikdy to asi neskončí, stejně jako pronásledování tvého vyvoleného národa. V tvých dílech však není zatrpklost ani volání po pomstě, ale laskavá moudrost, naděje, odvaha a síla se bránit.
Milý Arnošte, loučím se s tebou, ale jen na čas. Pozvedám sklenici vína a namísto zvonivého allegra pro dvě sklenky ať zazní nádherně zelený trojlístek tvých citátů:
„Smyslem života je radost z toho, že žijeme.“
„Jsme všichni kurvy, bratři a sestry, dámy a pánové; jen musím znát míru“.
A nakonec můj nejoblíbenější z Dity Saxové – „Bohužel i bohudík“.
V tvých knihách nejsou jen příběhy, jež nemají být zapomenuty. Je v nich také úzkost, naděje, touha a strach. A POSELSTVÍ, že největší lidskou hodnotou je Důstojnost.
„Důstojnost je možná totéž co naděje. Pro mne je to základní, nejdůležitější ctnost. Kráčet v lágru zpříma vám někdy pomohlo právě proto, že chtěli, abyste se ohnul, abyste cítil, jak málo znamenáte. Důstojnost je nádherná lidská vlastnost. Je výtvorem lidí, civilizace, desetitisíců let. Je možné vzít člověku život, ale je těžké mu vzít důstojnost.“
„Nelze mít radost z toho, že já přežil, když vím, že abych já přežil, někdo jiný musel umřít.“
Tolikrát prožitý a popsaný stejný příběh - otázky spoluobčanů navrátivším se z koncentráků: „Jak to, že ses vrátil? To je ale překvapení! Ty ses vrátil? Už jsme tě nečekali.“
Teta Hanička mi vyprávěla, jak se po válce v sedmnácti vrátila sama z celé rodiny do rodného Hradce, a sousedka, u které měla rodina schovaných pár cenností, ji takhle „přivítala“. Byla v tom výčitka, podezření, pochybnost, obava z vlastního studu. Snad i soucit a neschopnost najít vhodná slova.
Taky Miláčka jsem četla. Vtáhl jsi mě do poválečné reality Izraele. Čím si prošel a stále prochází. Nikdy to asi neskončí, stejně jako pronásledování tvého vyvoleného národa. V tvých dílech však není zatrpklost ani volání po pomstě, ale laskavá moudrost, naděje, odvaha a síla se bránit.
Milý Arnošte, loučím se s tebou, ale jen na čas. Pozvedám sklenici vína a namísto zvonivého allegra pro dvě sklenky ať zazní nádherně zelený trojlístek tvých citátů:
„Smyslem života je radost z toho, že žijeme.“
„Jsme všichni kurvy, bratři a sestry, dámy a pánové; jen musím znát míru“.
A nakonec můj nejoblíbenější z Dity Saxové – „Bohužel i bohudík“.
