„Dali ti tu roli. Gratuluju. Vyfoukly jsme ji těm dvěma čúzám,“ říká moje agentka.
„Bych si nejdřív radši přečetla scénář. Abych tam pak nehrála Bábu z ledu, namítám.“
„Dobře víš, že si nemáš z čeho vybírat. Složenky se samy nezaplatí a mně dlužíš za několik měsíců. Není čas na hrdinství. A je to skvělá záporácká postava, povaha nic moc, a hodně scén pod vlivem. Budeš skvělá quasi hrdinka.“
Vím, že má pravdu. Co mi skončilo před rokem angažmá v divadle, pořád jen čekám a čekám. Marně. Obcházím divadla a castingy, už bych brala i reklamu na allwaysky nebo pemprsky pro fitseniorky.
Hlavní role ve filmu. A bez castingu! Jdu pro záložní flašku do špajzu. Zásoby docházejí, tohle je ale zvláštní příležitost!
„Proč dali tu roli zrovna mně?“ napadá mě už asi po desáté. Otázku opět ji zaženu a jdu si nalít vychlazený božský nápoj. Musím se připravit na zítřejší natáčení.
„Dobře víš, že si nemáš z čeho vybírat. Složenky se samy nezaplatí a mně dlužíš za několik měsíců. Není čas na hrdinství. A je to skvělá záporácká postava, povaha nic moc, a hodně scén pod vlivem. Budeš skvělá quasi hrdinka.“
Vím, že má pravdu. Co mi skončilo před rokem angažmá v divadle, pořád jen čekám a čekám. Marně. Obcházím divadla a castingy, už bych brala i reklamu na allwaysky nebo pemprsky pro fitseniorky.
Hlavní role ve filmu. A bez castingu! Jdu pro záložní flašku do špajzu. Zásoby docházejí, tohle je ale zvláštní příležitost!
„Proč dali tu roli zrovna mně?“ napadá mě už asi po desáté. Otázku opět ji zaženu a jdu si nalít vychlazený božský nápoj. Musím se připravit na zítřejší natáčení.
Moje ranní vstávání připomíná opilcovo kalné ráno. Místo snídaně si dám vyprošťováka, hodím na sebe šaty s provokativním výstřihem (odvede to pozornost od obličeje), nalíčím se a jdu. Druhý i třetí natáčecí den se podobá prvnímu. Text moc neumím. Naštěstí je rejža z těch, kterým přiměřená dávka kreativity není proti mysli. Radost mi trochu kazí když zaslechnu poznámky kolegů jako „to se jí to hraje, když hraje sama sebe.“
Dnešní poslední klapka: „Klárko, přijdu dnes později, z práce se zastavím v áčkách,“ říkám své filmové dceři a rychle opouštím arénu.V tramvaji sleduji bezmyšlenkovitě známé pražské ulice. „Příští stanice Florenc“, vytrhne mě ze snění monotonní hlas. Vždyť já vůbec nejedu domů, ale do Karlína. Proč do Karlína? Najednou mám jasno: V Karlíně jsou přece Áčka* a dnes je středa – pravidelné sezení s kávou přístupné všem.
Mám tam jít? Zaváhám, a pak si řeknu „aspoň uvidím jak to tam chodí. Mám dojem, že ve scénáři se Áčka také objeví. Možná se mi to pak bude hodit.
Velká světlá místnost působí neosobně, připomíná nemocenské prostředí. Na židlích, které mají to nejlepší už dávno za sebou, sedí v kostrbatém kruhu asi patnáct lidí různého věku. Muži i ženy, chlapci i pár dívek. Někteří jsou podle řeči cizinci. Jeden z chlapců vstane a obrátí se ke mně.
„Ahoj. Já jsem Tomy,“ říká. „Můžu ti tykat? My si tu tykáme všichni.“
Přikývnu.
„Dáš si kafe? Přinesu ti ho a ty nám pak řekneš něco o sobě, jo? Stačí se jen trochu představit.“
„No, já…. Vlastně jsem se jen přišla podívat, hraju totiž ve filmu alkoholičku, a tak…..“
Podává mi kafe, jeho pohled cítím až v žaludku. Bojím se, aby mě nepřečetl víc než bych chtěla.
„Ty kecy nech venku. Tady si říkáme pravdu anebo mlčíme a jen posloucháme ostatní.“
„Tak jo. Jmenuju se Helena a jsem alkoholička. Asi.“ Takhle se to přece říká. Chtěla jsem to říct ironicky, s nadsázkou. Já s tím přece nemám nic společnýho. Mluvit o filmové neskutečné Heleně. Ale co když to ten Rentgen Rentgenovič odhalí, napadne mě.
Musím si rychle srovnat v hlavě co řeknu. Až doteď jsem s tím problém neměla. Teda podle mě. Můj muž na to měl úplně jiný názor. Když jsme ještě byli manželé. Koneckonců on byl ten poslední, kdo měl právo říkat o někom, že je alkoholik.
Nadechnu se a pokračuju ve zpovědi.
„Asi jsem opravdu alkoholička. Myslela jsem, že piju jen příležitostně jako každej. Ale ona ta příležitost je vlastně každej den, skoro pořád. Nějaký důvod se vždycky najde. O víkendu se pije, protože víkend. Narozeniny, svátky, svatby, promoce, pohřby, maturity, Vánoce, Velikonoce, Silvestr a další příležitosti je třeba oslavit společně se všema milýma a blízkýma lidma, a že jich není málo. Někdy se musí slavit jedna věc na několikrát. A pak jsou tu zdravotní důvody – dát si vodu ke knedlo zelo vepřo místo piva je vlastně nebezpečné. A představa, že si dáte Italské nebo francouzské jídlo bez dobrého vína….“
Cítím, že to co říkám, je trapný. Hodně trapný. Já jsem trapná. Tady by se takhle o alkoholu určitě mluvit nemělo.
A najednou mi to dochází. Tomy měl pravdu. To není Helena, kterou popisuju a hraju, jsem to já.
Zamumlám něco jako omluvu a rychle odcházím. Tomy za mnou volá: „To nic, neomlouvej se. Na poprvé dobrý. Budeš teď o tom přemýšlet a příště zase přijdeš, rádi tě uvidíme. A děkujeme za upřímnost.“
„Ahoj. Já jsem Tomy,“ říká. „Můžu ti tykat? My si tu tykáme všichni.“
Přikývnu.
„Dáš si kafe? Přinesu ti ho a ty nám pak řekneš něco o sobě, jo? Stačí se jen trochu představit.“
„No, já…. Vlastně jsem se jen přišla podívat, hraju totiž ve filmu alkoholičku, a tak…..“
Podává mi kafe, jeho pohled cítím až v žaludku. Bojím se, aby mě nepřečetl víc než bych chtěla.
„Ty kecy nech venku. Tady si říkáme pravdu anebo mlčíme a jen posloucháme ostatní.“
„Tak jo. Jmenuju se Helena a jsem alkoholička. Asi.“ Takhle se to přece říká. Chtěla jsem to říct ironicky, s nadsázkou. Já s tím přece nemám nic společnýho. Mluvit o filmové neskutečné Heleně. Ale co když to ten Rentgen Rentgenovič odhalí, napadne mě.
Musím si rychle srovnat v hlavě co řeknu. Až doteď jsem s tím problém neměla. Teda podle mě. Můj muž na to měl úplně jiný názor. Když jsme ještě byli manželé. Koneckonců on byl ten poslední, kdo měl právo říkat o někom, že je alkoholik.
Nadechnu se a pokračuju ve zpovědi.
„Asi jsem opravdu alkoholička. Myslela jsem, že piju jen příležitostně jako každej. Ale ona ta příležitost je vlastně každej den, skoro pořád. Nějaký důvod se vždycky najde. O víkendu se pije, protože víkend. Narozeniny, svátky, svatby, promoce, pohřby, maturity, Vánoce, Velikonoce, Silvestr a další příležitosti je třeba oslavit společně se všema milýma a blízkýma lidma, a že jich není málo. Někdy se musí slavit jedna věc na několikrát. A pak jsou tu zdravotní důvody – dát si vodu ke knedlo zelo vepřo místo piva je vlastně nebezpečné. A představa, že si dáte Italské nebo francouzské jídlo bez dobrého vína….“
Cítím, že to co říkám, je trapný. Hodně trapný. Já jsem trapná. Tady by se takhle o alkoholu určitě mluvit nemělo.
A najednou mi to dochází. Tomy měl pravdu. To není Helena, kterou popisuju a hraju, jsem to já.
Zamumlám něco jako omluvu a rychle odcházím. Tomy za mnou volá: „To nic, neomlouvej se. Na poprvé dobrý. Budeš teď o tom přemýšlet a příště zase přijdeš, rádi tě uvidíme. A děkujeme za upřímnost.“
Zastavím se až venku. Mám chuť dát si naproti v bistru skleničku. Nebo radši rovnou dvě. Zavrhnu to a jdu domů. Dnes pít nebudu. Možná ani zítra, možná i několik dní, chvástám se.
No, aspoň uvidím, jestli jsem závislá.
Já toho přece můžu kdykoliv nechat, když budu chtít.
Já přece nejsem žádný alkoholik.
_______________________________________________________
* Poznámka pod čarou: Áčka = hovorový výraz pro anonymní alkoholiky
_______________________________________________________
* Poznámka pod čarou: Áčka = hovorový výraz pro anonymní alkoholiky
Zadání:
Napište příběh na téma V HLAVNÍ ROLI UMĚLEC.
