Vcházím do průjezdu otevřených vrat starého Schwanzenberského dvora. Je to tu stejné jako před léty. Bydleli jsme tu celá rodina. Vlastně s dědečkem celou dobu ne.
II.
Dědova kancelář. Pracoval tu za velkým psacím stolem. „Dědo dej, jinak bída bude", volávalo to kudrnaté děvčátko na dědečka a natahovalo k němu ručku. Dědeček sáhl do šuplete u stolu a vytáhl laskominu. Chuť hořké čokolády a podmanivost nugátu! Staré dobré kaštany, černé srdíčko s bílou lysinkou. „Dej ještě", bylo děvčátko neodbytné. „Holčičko, podívej, je tu plný papírový sáček cukrátek". Jeho milý hlas a malý, hnědý, papírový sáček plný svádivé vůně. Jak je to dávno a současně blízko.
III.
Stejné staré, červené, dřevěné schody se stáčí do bytu v patře. Do postýlky ložnice nakukuje věž kostela s majestátní lípou. A v neděli ráno - hup mezi maminku a tatínka a tulit se. Až potom jednou večer. Babička a maminka s uplakanýma očima seděly u stolu. Vchodové dveře se rozlétly. V nich stanuli čtyři postavy v divných kabátech. Zůstala po nich jen spoušť a prázdnota.
Kde je děda? Odletěl s vlaštovkami do Plzně. Hodně se mi stýskalo. Jen pořad v rádiu Zpívají Plzeňáci voněl domnělými pozdravy mého dědečka. Ještě čtyřikrát vlaštovky odlétly. Pak se děda vrátil. Umřel, než se stačily po páté vrátit.
V.
Další dny byly k nepochopení. Lidé i děti se točili zády. Uplivovali si. Vlastně ještě někdo tady byl. Jistě! Asta, můj vlčák. Co jsme si spolu nahráli. Polévky a bramborové kaše z písku. Drsný, huňatý kožich a upřímné oči. Pak si ji odvedl nějaký kulhající stařec. Byl to ras. Pohodný. Tenkrát jsem to netušila. Kromě dědečka jsme nesměli mít ani ji.
VI.
V hostinci, z druhé strany dédovy kanceláře, má pivo sladkohořkou chuť. Stejnou pachuť jako vzpomínky.
