![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgqiD16FFRuHwjpGdsbTgy59cE3tOL3gj9vb2ZEe6OHNqpYfEuPkBFpMCobQm0GJ33c-URjLwxdCjz3EbcCfdihyphenhyphenQLzPtYjliQzpYl37uoXHzBGInNZ94HVB2s7TPtRGLxfttlkWREfUzhP/s320/girl-147788__340.png)
Její kůže, to je vůně kouře, potu a starého vína.
V pohlazení slyším šustot tisíců myšlenek, skrývajících se ve vlásečnicích cév. Tisíců pocitů a přání.
Její hlas je vzdech podzimního větru. Vzdech věcí, které se nevrátí. Zahynuly. Šeptá jim nejkrásnější vyznání.
Její rty jsou hebkost křídel nočních můr, když mě líbá a já její polibky oplácím s oddaností, jakou jsem nikdy nepoznala.
Její klín, to je chuť vzrušení, chuť příslibů, které jen čekají, až je vyšeptám až do nebes. A na konec světa.
To je má touha, mé zoufalství. To jsem... já.