22. května 2020

Sestry Conorovy - napsala TaTáňa Zouharová

Sestry Connorovy bydlely ve velkém domě na předměstí, do centra se dopravovaly starým Volcwagenem a věk smazal jejich rozdíly, takže nikdo z nás nevěděl, která z nich je ta starší. Ony samy o tom nikdy nemluvily.
Každou středu se u nich scházela společnost starších dam, které hrály poker – babička mě jednou vzala sebou a tím mi na jistou dobu zajistila popularitu mezi mými vrstevníky, kteří věřili, že sestry doma uchovávají mrtvoly svých manželů. Nic takového jsem tam ke svému zklamání nespatřil.
V jejich domě to vonělo jasmínem a lehkým odérem kapusty, kterou měla paní L. Connorová v oblibě. Taky měli psa. Pětiletého křížence mastifa a neznámé pouliční rasy, který neskutečně prděl. Bylo zjevné, že obě sestry k němu lnou láskou téměř lidskou a nedají na něho dopustit. I když R. Connorová na něj občas nadávala, tak L. se jen potutelně usmívala. Brzy jsem vypozoroval proč. Vždy seděla blízko psa a pokaždé, když ze sebe vypustila dávku prdů, vydávala je za jeho. Musím však podotknout, že těm pravým se nepřibližovaly ani vzdáleně, co do smrdutosti. Jednou jsem se zeptal babičky, kde se tady sestry Connorovy vzaly. Řekla, že si to nepamatuje, neboť tu bydlely dávno před ní. I babiččina přítelkyně, se kterou sdílela všechny drby, si nepamatovala, kdy se přistěhovaly. Podařilo se mi ovšem zjistit, že tu žijí už od třicátých let.  Po nějaké době ztratily pro mě sestry Connorovy svůj půvab, protože jsme nemohli najít ani kostry jejich manželů, ani žádný jiný důkaz, že by byly svázány se světem duchů. Nevím proč, ale nechápu, jak jsme mohli být tak daleko pravdě.  Když jsem dospěl (žádalo si to celých dvacet let od chvíle, co mě babička vzala na návštěvu k sestrám) vrátil jsem se do té staré ulice. Jen co jsem do ní vešel  - dal jsem přednost pěší chůzi jako za dob mého mládí, protože jsem si chtěl osvěžit vzpomínky – uvítal mě známý šumot listí stromů a vodotrysků, kterými obyvatelé zdobili své předzahrádky. Také jsem po cestě zpozoroval několik trpaslíků, kteří mi kynuli na pozdrav, s úsměvy pod oprýskanou barvou. Dům sester se vůbec nezměnil. Šel jsem kolem něj do domu mé babičky, která zemřela před dvěma týdny. Podlehla stáří a stále se rozšiřujícímu trendu rakoviny. Měl jsem dojem, že to bylo něco, čemu nemohla odolat. Vstoupil jsem do jejího starého domu, který nikdo z příbuzných nechtěl. Táhlo tam okny a střecha byla nespolehlivá na tolika místech, že bylo lepší potáhnout podlahu igelitem, než stavět kbelíky na různá místa.  Chtěl jsem v tom domě zůstat pár nocí. Naštěstí bylo léto a nemusel jsem se bát hrozící povodně v horním patře.  Další den jsem musel jít nakoupit, jídlo, které jsem si přivezl, bylo zmačkané a nedobré a také jsem chtěl zatelefononovat své přítelkyni Ralphině (popravdě, její jméno byla jediná výstřednost, kterou jsem v životě měl), a v babiččině domě byl telefon odpojený. Na cestě zpátky jsem potkal sestry Connorovy. Nevypadaly o nic starší než v den, kdy jsem byl v jejich domě se svou babičkou. Za nimi kráčel klidně a lhostejně kříženec mastifa a neznámé pouliční rasy. Sestry se mezi sebou o něčem přely. Nevěděl jsem o čem, protože jsem neměl odvahu přiblížit se k nim natolik, abych slyšel podrobnosti. Nicméně se jejich spor, zdálo se, táhl už nějakou dobu. Já jsem ti to říkala… zaznívalo občas do teplého podvečerního vzduchu barytonem paní L. Connorové. Když jsem přišel domů a vyložil nákup, oddechl jsem si. Některé dámy prostě nestárnou. Někdo zvracel. Měl jsem být v domě sám.  Pomalu jsem došel ke koupelně a otevřel dveře. Dívka, s hlavou v záchodě, vydávala neartikulované zvuky.  „Promiňte?“ Praštila se hlavou o prkýnko a podívala se na mě uslzenýma očima. „A ty jsi, kurva, kdo?“ „Já jsem Paul. Vnuk paní Eckltonové.“ „Kurva,“ vydechla a zhroutila se v dalších křečích do záchodu. Odešel jsem do kuchyně, kam za chvíli přišla. Otírala si obličej ručníkem a už zdaleka nebyla tak opuchlá. 
„Promiň, co je dneska za den?“ „Úterý.“ „Do prdele, utekly mi tři dny. Mabel mi říkala, abych tu na tebe počkala, ale občas…“ Ozvalo se zaklepání na dveře. Dívka se na mě vážně podívala. „Nejsem tu. Ať se už bude ptát kdokoliv, nejsem tu!“ vyjekla a vyběhla na chodbu. Když jsem vyšel otevřít dveře, nikde jsem ji neviděl. Za dveřmi stály sestry Connorovy.  „Dobré odpoledne, chlapče,“ pravily, ačkoli se již smívalo a já dávno nebyl chlapec.  „Moc nás mrzí tvoje ztráta a rády bychom ti ji ulehčily.“ „Tak… pojďte dál.“ Ustoupil jsem od dveří a sestry vešly do kuchyně. Pes s nimi nebyl. Pořád mi ještě vrtalo hlavou, kdo byla ta holka v koupelně, ale sestry už se usadily u stolu a já musel vařit čaj. Od babičky jsem věděl, co se v takových okamžicích očekávalo. „Je to hrozná ztráta,“ to byla L. Na obličeji měla výraz nejlepšího hráče pokru, ale jiný výraz jsem u sester nikdy neviděl. „Mabel odešla tak mladá, mohla tu s námi ještě setrvat,“ přikyvovala druhá sestra s tímtéž výrazem v obličeji. Mé babičce bylo osmasedmdesát, když zemřela, a já to považoval za dost pokročilý věk. Nalil jsem čaj a nasypal na talíř pár citronových sušenek z obchodu.  „Ty jsi dostal tento dům v závěti, viď, Paule?“ „Já? Ne, to ne. Dům neodkázala nikomu, ale nikdo jiný o něj nestál, říkal jsem si, že ho okouknu a zjistím, co a jak, než ho prodám.“ Jedna ze sester zamrkala. „Nemůžeš ho prodat, je to rodinné dědictví!“ „Jistě, víš, kolik je v takovém domě vzpomínek, Paule? Nemůžeš to přece jen tak zahodit.“ Chvíli bylo ticho a mě bylo trapně. „Nenechala ti babička nějaký dopis?“ ozvala se L. Connorová. V obličeji se jí stále nepohnul ani sval, ale měl jsem pocit, že jsou obě v jakémsi napětí, jako hadi, kteří nehnutě číhají na svou kořist. „Ne, já o ničem nevím.“ „Měl by ses tu pořádně porozhlédnout, Paule,“ naklonila se ke mně R. Connorová a sevřela mi ruku ležící na stole. Ucukl jsem, její ruka byla chladná a kůže hladká.
„Mohla ti nechat nějakou vzácnost, každopádně, kdybys něco objevil, tak se na nás můžeš kdykoliv obrátit.“
„Jistě.“
Sestry se zvedly a pomalu a se šustěním šatů se vydaly ke dveřím, vydal jsem se za nimi. Čaj i sušenky zůstaly na stole netknuty. „A ještě něco, Paule,“ otočila se na mě jedna z nich mezi dveřmi. „Neviděl jsi tu v domě někoho? Víš, takovou mladou ženu. Občas se s Mabel vídala a my bychom jí od ní chtěly vyřídit jeden vzkaz.“ „Já… ne neviděl,“ zavřel za sestrami dveře. Hlavou se mi honily myšlenky, jedna přes druhou. Co to má, pro všechno na světě, znamenat?  Když jsem se vrátil do kuchyně, dívka sklízela čaj ze stolu a něco si mumlala. 
„Tak hele!“ snažil jsem se, aby moje slova zněla rozhodně a trochu výhružně, ale nebyl jsem si jistý úspěchem.
„Kdo jsi a to tu chceš?“
„Řekl jsi jim, že jsem tu?“
„Co tu děláš?“
„Tak řekl?!“
„Ne…“
„Dobře…,“ oddechla si. „Já jsem Erica, s Mabel jsme byly kamarádky.“ Narovnala se a podala mi ruku. Přijal jsem ji. Byla vysoká skoro jako já. Vlasy měla zrzavé a ostříhané na krátko, divoce rozcuchané. Pod nimi se leskly dvě hnědozelené oči. 
„Erica? Ale babička mi říkala, že jsi stará.“ „To neříkala,“ ušklíbla se. Měla pravdu, nikdy nezmínila věk, ale vždycky jsem si představoval, že přítelkyně mojí babičky musí být staré a vrásčité jako ona sama. Nebo sestry Connorovy. „Sestry Connorovy nejsou její přítelkyně,“ řekla Erica. „Cože?“ „Cože?“
„Já jsem to neřekl nahlas.“
„Ale do prdele…. Tvoje myšlenky, občas jsou moc hlasité, nemůžu si pomoct, promiň a ta kocovina mi nepomáhá.“ Musel jsem se posadit. Ta holka tady, co je zcela zjevně výtržník, podle kocoviny, tetování a piercingů, které jsou zrovna vidět, mi zrovna přečetla myšlenky? To je přece blbost… „Ehm…. Máš pravdu, za slušnou holku by mě nikdo neoznačil, nicméně s Mabel jsme byly kámošky.“
„Kámošky!“ „Jo, a chtěla, abych ti něco vyřídila. Je to důležitý, sestry po tom pasou, co Mabel odešla. Před tím neměly šanci, myslí si, že mě dostanou, Ale ještě mě nenašly.“
„Prosím tě, co by ti mohly dvě tak staré dámy udělat," ušklíbl jsem se. „Šššššt! Nevíš, kurva, o čem mluvíš!" poplašeně se rozhlédla kolem.
„Mabel mi pro tebe nechala vzkaz, ale bude lepší, když si ho vyslechneš bezpečně." „Cože? Jako přes nějakou šifrovanou linku?"
„Ale hovno, klekni si, no tak dělej! Já vezmu sůl..."
Vzala sůl, stoupla si ke mně a začala sůl sypat na zem. Pořád něco mumlala. Ta dívka musela být blázen, ale rozhodl jsem se přistoupit na její hru a pak zavolat policii. Zatímco jsem uvažoval, nasypala kolem nás kruh, pak si klekla přede mě a vzala do dlaní moji tvář. Její dotek byl teplý a jemný. Nechtěl jsem se z něj vymanit. „Tak, zavři oči a vzpomeň si na Mabel… vzpomeň si na svou babičku….“
Šeptala, šepot přešel do zpěvu, tichého a podmanivého, a najednou přede mnou klečela moje babička. Cítil jsem naléhavost, smutek i trochu strach. Jako by pramenily přímo z mého nitra. A vzpomínal jsem si, jak mi to babička říkala.
„Paule, musíš najít kameny," řekla klidně a naléhavě. Takový hlas používala málokdy, to už šlo do tuhého.
„Až tu nebudu, hledej mezi vlkem a psem. Tam, kde jsme vždycky stavěli domky pro skřítky, když jsi byl malý. Pak najdi princeznu, aby tě zachránila. Najdi ty kameny a všechno bude v pořádku. Já vím... vím, že se na tebe můžu spolehnout..."
Hlas vyšuměl do ztracena a já ucítil, jak mě bolí kolena a teplé prsty opouštějí moje tváře.  Vyskočil jsem.
„Co jsi mi to udělala?!"
„To ti vzkazuje Mabel."
„Jak to víš?!"
„Co?"
„O těch domcích v lese!" Vstala a pohlédla na mě. Klidně, rozvážně. 
„To vzkazuje Mabel, Paule," zopakovala a já jsem věděl, že to tak musí být. S babičkou jsme v lese stavěli stromky pro skřítky a slíbila mi, že o nich nikomu nikdy neřekne. A ona vždycky své slovo dodržela.
„Dobře,“ posadil jsem se na židli. Ruce se mi trochu třásly. „Řekni mi, jak jsi to udělala.“ Erica taky vstala a myslím, že trochu zaváhala, než mi odpověděla. „Umím si dobře pamatovat a pak to prostě předat dál. Napodobím hlas, je to trochu jako hypnóza.“
„Ale… ale… ale… to není možné.“
„No, stalo se to, ne? Pamatuješ si, jak ti to Mabel říkala.“
„ To ano, ale… v té době jsem s ní nebyl. Já… já… si musím dát panáka.“
„Dám si taky. Co pijeme?“
Podíval jsem se do skříňky, kde babička obvykle skladovala něco na zklidnění mysli, jak tomu říkala ona. Našel jsem zpola vypitou láhev ginu a cosi růžového, co jsem neměl odvahu zkoušet. Vzal jsem gin. Erica zatím donesla skleničky, i když se jí o to nikdo neprosil. Nalila nám štědrou dávku a zapálila si cigaretu. Neměl jsem ani sílu protestovat,  že se v domě nekouří.
„Takže, mám pocit, že mezi vlkem a psem je časový údaj, co?“ prohodila jako by nic. Mlčky jsem se napil ginu.  „Pokud já vím, a že možná něco málo vím, mohlo by to být třeba někdy mezi třetí a pátou ráno.“ „Pch! Já nikam nejdu!“ „Neblbni, bude to dobrodružný, trochu se napijem, možná vytáhnu i něco silnějšího, než tuhle jalovcovou bryndu,“ zazubila se na mě Erica. Oči jí zářily a nějak jsem zjistil, že ji nemůžu a ani nechci odmítnout. „Nevydržím to táhnout až do rána.“ „Tak to se ještě uvidí,“ zasmála se a dolila nám. Vzbudil jsem se v salonu na gauči, venku byla tma, ale v domě se svítilo. Na stolku přede mnou byla flaška ginu. Prázdná. Možná to byl všechno opilecký sen? „Jseš vzhůru? Super! Jdeme.“ Ericka stála ve dveřích do kuchyně, na zádech měla batoh a v ruce baterku. Zaúpěl jsem, asi nahlas protože se rozesmála. 
„Ty toho asi moc nevydržíš, co? Udělala jsem ti šumák, na, vypij to a jdeme.“ Kupodivu se mi ulevilo, ale to už mě srkala ze dveří. „A kam jdeme?“
„No do lesa. Zapomněl jsi?“
„To nejde, je strašně brzo.“
„Já vím, ale nemůžeme to přece zazdít. Tak šup, kam jste chodili do lesa?“ Trochu malátně jsem ukázal směr a ona mě chytla za ruku, dala se do kroku a rozesmála se. Nedalo mi to a musel jsem se taky rozesmát. Do lesa jsme dorazili chvíli po třetí a najít plácek s několika smrky mi trvalo jenom chvíli. Hledali jsme jakýkoli náznak toho, o čem babička mluvila, ale bezvýsledně. „No a co teď?“ koukl jsem na Ericu tázavě. 
„Nevím, asi počkáme. Možná se něco objeví – ne mám lepší nápad! Postavíme domečky pro skřítky.“ Hned se do toho dala, začala hledat větvičky, šišky a mech. Já taky. Vybral jsem si jeden strom a začal stavět zeď v mezeře mezi kořeny. Měl jsem pocit, že takhle bych se s babičkou mohl rozloučit docela dobře. Na východě se mezi stromy objevily první náznaky svítání. „Ukaž, jak se ti to povedlo?“ Erica se objevila u mého stromu a zkoumala domek.
„To je pěkný.“
„Dlouho jsem to nedělal. Myslíš, že se už něco stane?“
„Jako co?“
„Že něco objevíme.“
„No to nevim.“
Erica pokrčila rameny a rovnala pár šišek na cestičce u mého domku. Koukal jsem, jak se brzké světlo odráží na její tváři a – ani nevím, jak mě to napadlo – naklonil jsem se k ní a políbil ji. Trochu se do polibku usmála, ale pak ucukla.
„Tak asi nic. Měli bysme jít,“ vyhrkla, když vstala a podrbala se v zrzavých vlasech.
„No… jo. Jasně, promiň,“ vstal jsem taky a oprášil si jehličí z kalhot. Zatočila se mi hlava. Pokusil jsem se opřít o strom, ale moje ruka jenom prošla skrz. Hmátnul jsem do prázdna, pak znovu, nahmatal něco
oblého a pak už mě zaplavila jen temnota plná šepotu, záblesků barev a rozmazaných obrazů.  Erica mě poplácávala po tváři, když jsem otevřel oči. Skláněla se nade mnou, zrzavý přízrak v lese. Usmála se.
„No to je dost, hochu. Myslela jsem, že se s tebou budu muset táhnout až domů.“
„Já… co se to...“
Erica se najednou napřímila, oči jí těkaly sem a tam. Pak jsem to uslyšel také. V lese houkala sova. „To je zvláštní, nikdy jsem tu sovy neslyšel.“
„Musíme jít!“ 
„Co? Proč?“
„Dělej! Kurva, dělej! Jsou tady!“
„Kdo je tady? Co se děje? Kam mě to táhneš?“
Sotva jsem stačil dát oblé předměty do kapsy – byly dva a pohodlně se mi tam vešly – táhla mě lesem, hlava nehlava. Houkání sov se přibližovalo, vypadalo to, že jich je kolem čím dál tím víc. Proletěli jsme kapradím a potokem, pak kousek po cestě, když se před námi objevila jakási dřevěná chatrč, asi dlouho nepoužívaný seník.
„Drž se mě pevně,“ zašeptala Erica a její stisk ještě zesílil. Pak si z krku strhla přívěšek a rozmáčkla ho v dlani. Spatřil jsem krev a nějakou tekutinu.
„Paní dveří,  cest a zapomenutých míst, pomož nám,“ zašeptala, když se opřela do dveří, ty povolily a my vpadli do příšeří páchnoucím po plísni a vlhkosti. Erica prudce oddechovala a v přítmí jsem viděl, jak se zaleskla placatka, když se napila.
„To ty sovy?“
„Jo, posraný sovy,“ přisvědčila. „Musely nás sledovat, měla jsem nás skrýt, ale nechtěla jsem tě děsit. Aspoň vím, že mám to, pro co tě poslala Mabel.“
„Jak to víš?“
„Kdybys to neměl, tak by na nás nechtěly zaútočit.“
„Jako sovy… sovy na nás útočily?!“
„Jo, svolávaly se, to jsi slyšel, ale neviděl jsi je, ony skryté byly. Tedy aspoň před tebou. Já pro ně asi pořád neznamenám hrozbu. To sestry je ovládají, jsou jedny z nich. Takový… vrchní sovy.“
„To je ale blbost, posloucháš se vůbec?“ „Ty mi nevěříš? Pořád ještě po tom, co jsi zažil? Co jsi vytáhl ze stromu kameny, mimochodem fakt by mě zajímalo, k čemu jsou. A všiml sis vůbec, že už nejsme v seníku v lese?“ Rozhlédl jsem se. Kolem byly kamenné stěny a jen jedno malé okno. A za ním byla noc. „Kde to jsme?“ „Tohle je márnice v jedný malý vesnici, co za války vyvraždili a vydrancovali Angličani. Jsme tu v bezpečí, zatím, protože je taky důležitý kdy tu jsme.“ „Venku je noc.“ „A nejen to. Je to noc o necelých čtyři sta let dřív. Taky sme ve Skotsku. Tohle místo na vašich mapách nenajdeš. Prostě zmizelo. Všichni na něj zapomněli. Ale někteří z nás mají schopnost takový místa najít.“
„Jako třeba ty?“
„Ne, já ne. Jedna moje známá. Dostala jsem od ní amulet, kterým jsem ty dveře mohla otevřít a dostat nás sem.“
„Co umíš ty?“ „Já si nejsem tak úplně jistá, jestli bych měla. No co už, viděl jsi toho už víc, než dost a Mabel říkala, že něco vydržíš. Já ukládám vzpomínky. Umím je vsáknout a zase vydat. Jako jsem ti předala vzpomínku Mabel. A když jsi mě trochu neočekávaně políbil, tak jsem nedokázala moje vzpomínky stáhnout včas. Viděl jsi je, proto jsi omdlel. A já viděla tvoje. Ne moc, jen trochu. A pár dalších věcí.“
„Takže to mi lhala, o napodobení hlasu a hypnóze!“
„Jo.“
„Tak proč bych ti teď měl věřit?“
„Teď už jsme jinde. Tehdy jsme se sotva potkali.“ „Nejsem si jistý, jestli měla babička pravdu, o tom, že něco vydržím… hele, Erico, jsi pěkná holka, trhlá, ale pěkná. Ale tohle to už je opravdu nesmysl. V Manchesteru mám byt a práci v malé firmě. Chodím s kolegy na fotbal a vůbec! Tohle to je blbost!“
Vyběhl jsem ven, dveře narazily na kamennou zeď. Všude byla tma, ani jedno světlo veřejného osvětlení v dohledu, jen měsíc osvětloval krajinu. Pole, louky a remízky. Otočil jsem se a spatřil rozbořený kostel, hřbitov a malý kamenný domek nalepený na hřbitovní zeď. V jeho dveřích stála Erica a zkoumavě se na mě dívala. Otočil jsem se a vydal se přes louku, na jejíž druhé sadě jsem viděl obrysy stromů. Za sebou jsem slyšel její tiché kroky. Myšlenky mi divoce vířily hlavou. Vsunul jsem ruce do kapes a v jedné nahmatal kameny. Pohrával jsem si s nimi a moje myšlenky se pomalu uklidňovaly. Vzpomínal jsem na babičku, na její přítelkyně a na sestry. Všechny byly zvláštní. Jako by nebyly z tohoto světa. Jako by bylo úplně přirozené, že po nocích čarují. Kolem mě se objevily stromy a já zvedl hlavu. Stál tam kůň a přízračně světélkoval mezi černými kmeny. Z čela mu trčel dlouhý roh. Jako omámený jsem k němu přišel, kůň pohodil hlavou a zaržál, zvedl jsem ruku a pohladil po šíji. „Ty jo, ty seš panic!“ ozvalo se za mnou. Skoro jsem na ni zapomněl. „Nejsem.“ „Nekecej, jednorožců se můžou dotknout jenom panny a …,“ ukázala na mě ve výmluvném gestu. „Nejsem, mám přítelkyni, jmenuje se Ralphina a zrovna jsme se sestěhovali!“ „Tak leda ve snu,“ ušklíbla se a mě to naštvalo. Vrhnul jsem se k ní, chytil ji za ruce a povalil do trávy. Jen se smála a já její smích udusil polibky. Tentokrát se mi hlava nezamlžila. Ani když jsem jí dlaní vklouzl pod tričko a polaskal malá prsa. „Paule, počkej. Když to uděláme, nevím, jestli zvládnu nepodívat se do tvých vzpomínek.“ „To je jedno.“ Leželi jsme v trávě, udýchaní a zpocení, a já jsem cítil sladkou slabost v tříslech. S Ralphinou jsem se miloval mnohokrát, ale takovéhle to nebylo nikdy. Erica mi nabídla cigaretu a já si ji vzal. Připálila mi plamínkem na špičce prstu.  „Viděla jsi nějaké mé vzpomínky?“ „Jo.“ „Tak víš, že jsem nebyl panic?“ Rozesmála se a přisvědčila.  „Myslím, že takhle by to panic nezvlád. Ale něco v tobě je, Paule.“ „Byl jsem dobrý?“ Znovu se rozesmála a já s ní. Neodolal jsem a ještě se naklonil pro polibek.  „Když jsem omdlel, tam v lese, našel jsem tyhle kameny.“ Vytáhl jsem je z kapsy kalhot, které ležely opodál. Jeden byl černý jako obsidián a druhý průzračný jako křišťál. Erica je zkoumavě prohlédla. „Drahý Paule, ty držíš v dlani jedno z největších bohatství, které se v Anglii nachází. To jsou kameny síly a upevnění. Prý pocházejí ze sloupů, co si nechal postavit Šalamoun. Ale nejsem si úplně jistá, co bysme s nima měli jako dělat.“
„A nemohli bychom se zeptat někoho, kdo to ví?“ „No, asi by to mohla vědět Leticie. Nebo nás aspoň dostat k někomu, kdo to ví.“
„Kdo?“
„Ta má známá, co umí otevírat dveře do jiných míst. Navštívíme ji, jdeme.“ „Jak se odtud chceš ale dostat?“
„I já umím cestovat prostorem, mezi hřbitovy, ten v lese nebyl, tak jsem musela použít náhradní variantu,“ zazubila se na mě, vyskočila na nohy a oblékla se. 
Přišli jsme na hřbitov, procházeli mezi hroby a znovu mě chytila za ruku. „Nebude to příjemné, měj celou dobu zavřené oči a snaž se dýchat klidně. Možná budeš mít pocit, že tě pohřbili za živa, ale to přejde. Zavři oči.“
„Cože? Co jako-“
„Pusu taky!“
Najednou mě obklopila temnota a tísnivý pocit. Zavřel jsem oči i ústa a sklonil hlavu. Jako by mě trhalo tisíce spárů a v uších mi zněl jekot a pláč. Byl jsem přesvědčený, že z oblečení na mě nezbyla ani nit. Objevili jsme se ve světle lamp a na sobě jsem neměl ani škrábnutí. Erica taky ne.  „Jsme zpátky v Claygate,“ podivil jsem se.
„Jo. Leticie sice bydlí ve Wimbledonu, ale ten už spadá pod Londýn a jejich hřbitovy nejsou vždycky úplně bezpečný. Nemají tam rádi cizince, tak pojedeme vlakem.“
„Taky bydlí na hřbitově?“ „Ne. Ona bydlí v kanále.“
„V kanále? No fuj.“
„No počkej, však uvidíš. Já taky nebydlím na hřbitově. Já vlastně nebydlím nikde.“ „Můžeš bydlet v domě mé babičky.“
„Jo? Tu svou přítelkyni jsi pozval domů taky tak rychle.“
Při těch slovech mě trochu píchlo u srdce. Nechtěl jsem na ni vzpomínat, když se vedle mě smála tahle praštěná holka.
„Ralphina. Jmenuje se Ralphina.“
Na nádraží jsem si koupil lístek, zatímco Erica stála opřená o sloup a kouřila.
„Chceš koupit lístek?“ nabídnul jsem jí, protože jsem nechtěl, aby nás pokutovali. Nebyl jsem si jist, jestli má u sebe nějaké peníze.
„Ne.“
Přijel vlak, Erica si automaticky sedla k oknu a po cestě se dívala ven. 
„Na co koukáš?“
„Hledám sovy.“
„Myslíš, že nás sestry sledují?“
„Určitě.“
„Pane, váš lístek prosím.“
„Tady.“
„Děkuji, nashle.“
„On tě neviděl.“
„Ne.“ „Jak to? Koukala jsi přímo na něj, sedíš tady, vlasy ti svítí jako by hořely.“ „No to víš, někdo se kouká a nevidí, někdo kouká a ostatní ho nevidí.“ Zase na mě blýskla bílými zuby v úsměvu a zapálila si. Ani cigarety si ve vlaku nikdo nevšiml. Nedopalek pak zašlápla na nástupišti ve Wimbledonu a prošla nákupním centrem až ven. „Musíme k řece, vezmeme to podzemím, tam sovy nelítají, většinou.“ Obešla nákupní centrum, až k velké kovové oprýskané popelnici. Otevřela ji a skočila dovnitř. „Jdeš taky, nebo ti mám pomoct?“ ozvalo se. Nechtělo se mi. Opatrně jsem nahlédl dovnitř, očekávajíc nesnesitelný puch, ale tam byly prostě jenom schody dolů. S menšími obtížemi jsem překonal železnou stěnu popelnice. Erica byla už na půli cesty ze schodů, když jsem ji dohnal. „To si toho vážně nikdo nevšimne? Že tu jsou schody?“
„Jasně, že ne. Lidi jsou slepí. Mabel ti celý život čarovala pod nosem a ty sis toho taky nevšiml,“ zasmála se. „Nečarovala,“ zaprotestoval jsem, ale jen velmi chabě. Teď jsem si už nebyl jist vůbec ničím. „Jo? A vzpomínáš si, jak ti dělala palačinky, když ti byli čtyři? Nebo to, jak jsi v šesti letech skočil z toho vysokýho stromu do úplně malé kupky sena?“
„To bylo jako bych se pomalu snášel.“
„Protože ses fakt pomalu snášel, ty pako. Mabel tě musela zpomalit, aby ses nezabil.“
Zašli jsme do spleti kanálů a blátivých cest, některé stěny vypadaly jako stěny domů, starých, oprýskaných. Stěny byly pokryty vrstvou slizu, uprostřed cesty tekla stružka smrduté vody a nad námi se vznášela oblaka temnoty. Dveře povětšinou zatlučené a okna slepá.
Náhle jsem spatřil v jednom z těch oken pohyb. Zastavil jsem se a pohlédl dovnitř. Na posteli spalo dítě a cosi mu spočívalo u nohou. Jakási změť záhybů kůže, která se pomalu převalovala a zakrývala spící dítě. Zatloukl jsem na sklo, abych ho varoval, vzbudil. Dítě se vymrštilo z postele a v mžiku bylo u skla. Otvíralo na mě prázdné oční důlky a ústa, která byla jen krvavou ranou bez zubů. Spolu s ním se na okno přisála ona kožovitá věc. Ta měla zuby všude, úplně všude. Strnul jsem děsem. 
„Paule!“ výkřik se odrážel od stěn domů a uslyšel jsem tupé nárazy a vrzání skla. Erica mě chytla za ruku a odtrhla od té hrůzné podívané. Běželi jsme ulicí. Okna už nebyla slepá, z každého z nich na nás hleděly a ječely noční můry. Spatřil jsem muže bez obličeje, jak si zubatým nožem dělá ústa, malé děvče, ne víc než pětileté, kterému ze sukně vyčnívaly pavoučí nohy. Než jsme vyběhly z ulice, stačil jsem si všimnout někoho, kdo nápadně připomínal moji babičku, jak otevírá ústa do obludných rozměrů. „Doprdele, doprdele, doprdele.“ Erica se vedle mě sesunula ke zdi a roztřesenou rukou si zapalovala cigaretu. „Tos neměl dělat, Paule,“ pohlédla na mě s napjatým výrazem. „Musíme jít. Je možný, že se něco z toho osvobodilo.“
„Co to bylo?“ zeptal jsem se už zase za chůze.
„Omlouvám se.“ „To jsou věci, co fakt, ale fakt, nechceš potkat. Většina z nich jsou noční můry. Některý z nás je loví, pak je tady uvězní.“ Na chvíli zmlkla a tiše našlapovala dál. Za námi jsem slyšel sípavé nadechnutí a tiché, šouravé zvuky.
„Něco jde za námi,“ zašeptal jsem, jak nejtišeji to šlo.
„Jo,“ přikývla Erica. „Honem. Už jsme skoro tam.“ Zrychlili jsme a snažili se našlapovat nejtišeji, jak to jen šlo. Už jen pár zatáček a dorazili jsme ke kruhové výpusti. Chvíli jsme se jí šourali po kolenou a stanuli na rozcestí. Nad námi svítila mihotavým světlem lampa a ozařovala pět cihlových tunelů, které vedly na různé strany. Erica chvíli počítala a ukazovala na kanály, znělo to, jako rozpočítadlo. Pak se jedním vydala. „Třeba to ztratí naši stopu.“
„No, to těžko, živí se to strachem. Tady.“
„Tady je holá zeď.“
Kanál skutečně končil holou zdí z cihel. Kde nic tu nic. „Neboj, opakuj po mně: Na mléčné dráze, hvězdy se třpytí, na vodní hladině měsíc víc svítí, odkud jsi přišel tak tam teď míříš.“ Když dozněly naše hlasy ve slepém tunelu, Erica se otočila a na něco ukázala. Byly tam dveře. Na místě, odkud jsme přišli, byly dřevěné, železem pobyté dveře. Erica prostě vzala za kliku a otevřela.  „Našla sis nový objekt zájmu?“ 
Žena, která se skláněla nad pracovním stolem, se k nám otočila. Byla elegantně krásná. Usmála se a mě napadlo, jak moc mi připomíná Ralphinu. Stáli jsme uprostřed dřevem obložené místnosti, na stěnách byly obrazy všemožných míst v Anglii a stály tu dvě nebo tři knihovny.  „Leticie,“ Erica se taky usmála, přišla k ní a políbila ji na obě tváře. „Neděs mi ho, ještě mi uteče.“
Erica se rozesmála a mrkla na mě.  „Dělám si jen legraci.“ „No kdo ví jestli, jednou se spustila s vodním elementálem. V živlovém stavu.“ Erica jen mávla rukou. „To nic není, to by zvládl každej. S takovým ohnivým, to už by byla výzva.“ Leticie se rozesmála a přinesla zaprášenou lahev vína a tři sklenice. „Tak povídej, moc jsem o tobě neslyšela, co jsme se rozešly, jak se máš, kdo je tvůj nový objev?“ 
Leticie si mě změřila přes hranu sklenice a já jsem cítil, jak mi rudnou uši. „Tohle je Paul,“ pokynula ke mně Erica sklenicí, vyprázdnila ji na jeden hlt a hned si nalila další. „Není odtud, chápeš, jak to myslím. Potřebovala bych poradit a na tebe jsem se mohla vždycky spolehnout.“ „Není? Něco v sobě ale má. No jistě, to mohla,“ ušklíbla se Leticie, jenom trochu uštěpačně. „I potom, co jsi utekla s tím šaškem.“ „Kdy už mi to odpustíš?“ „Ale jen si z tebe utahuji, o co se jedná?“ „Podařilo se mi získat kameny síly a upevnění. Ale nevím, jak se s nimi zachází. Mohla bys nás dostat k někomu, kdo to ví?“ Už jsem se nadechoval, že kameny mám u sebe já, ale Erica mě zarazila stiskem ruky. Leticie ihned zbystřila, oči jí zaplály vzrušením. „Opravdu? Ale nemusíme nikam chodit, já vím, jak se s těmi kameny nachází. Ukaž mi je.“ „Cože, ty to víš? Jak to? Kde jsi to vzala?“  „Protože po tom pátráme už celá staletí, drahoušku.“ Ze stínů vešla Ralphina, byla to ona, o tom nebylo pochyb. Poznával jsem ji do poslední pihy pod rty, až na ty starobylé šaty to byla ona. Leticie se na ni zamračeně podívala. „Říkala jsem ti, že to z nich dostanu! Měla jsi čekat!“ „Prosím tě, co by nám mohli udělat? Opilá holka a jeden kluk z venku? K smíchu! Prostě je zneškodníme a ty kameny si vezmeme.“ Erica se postavila přede mě. „To teda těžko. L. Connorová, mělo mě to napadnout. Paule, máš nějakou zbraň?“ „Ne.“ Erica vytáhla dlouhý nůž. Sestry se zatím rozestoupily a sklonily hlavy. Stíny, které jim teď dopadaly do obličejů, z nich dělaly stará monstra. A najednou to už nebyly jen stíny. Sestry připomínaly humanoidy s hlavami sov. Prsty se jim protáhly do spárů. Mezi nimi vyšel jejich pes. Temně vrčel a z tlamy mu tekly sliny. Jedna ze sester cosi zaskřehotala a pes začal transformovat. Srst mu slézala z těla, to se protahovalo a stavělo na zadní. Mordu teď měl dvakrát takovou a lysý hrudník plný jizev se mu divoce vzdouval. I Erica se změnila, její tvář potemněla, kůže se teď leskla jako mahagonové dřevo, ale vlasy pořád plály nespoutaným ohněm.  Nechtěl jsem tu jen stát, tak jsem chytil lahev za hrdlo a rozbil ji o stolek. Roztříštila se celá a mě se do dlaně zabodly ostré střepy.  Leticia bolestně zakvílela a jako by na ten povel se všichni tři vrhli do útoku.  „Drž se za mnou,“ vykřikla Erica a v křiku pokračovala, dlouhém a neartikulovaném. Ze rtů jí vylétávali ptáci jako křik. Temní, skoro beztvaří a přízrační. Zahalili obě sestry i psa, klovali do nich, zabraňovali v útoku. Erica se vrhla do temného oblaku. Nechtěl jsem ji tam nechat, nemohl jsem. Vřítil jsem se za ní a máchal pěstí hlava nehlava. Cosi do mě z boku narazilo a já upustil nůž a svalil se na zem a uhodil se do boku. Z kapsy mi vyklouzly oba kameny. U země nepanovala taková temnota, stačil jsem černý kámen chytit zkrvavenou dlaní, když se přede mnou objevil obličej jedné ze sester.  „Dej mi ho!“ „Ne!“ Nevěda, co dělat, nacpal jsem si kámen do úst. Chytila mě za ramena, třásla mnou a do kůže se mi
zarývaly ostré drápy. Temnota se už rozptýlila. Erica bojovala s druhou sestrou, pes ležel bez hnutí na zemi. Sestra mi chytla hlavu a snažila se mi vypáčit čelisti a já ji od sebe odstrkoval. Bušil jsem do ní, ale ona jen chytla můj krk a rozmáchla se k ráně ostrými nehty. V tom děsu jsem kámen spolknul. Rozkašlal jsem se a spadl na kolena a její ruka proletěla těsně nad mou hlavou. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na Ericu, byl si jistý, že naposled. Její pohyby se občas rozmazávaly, jak kroužila kolem sestry. Najednou se ozvalo strašlivé zapraštění. Všichni strnuli, jako by vše ostatní přestalo existovat, hleděli jsme doprostřed místnosti, kde se v rachotu vylámaných dveří a v husté zelené mlze objevila příšera z nočních můr.  Obrovská žába se sunula předníma nohama pomalu k nám. Poulila oči na všechny strany, nadmula vole a strašlivě zakvílela. Stačil jsem si všimnout, že zadní polovina jí chybí, byla rozervaná ve dví a z těla jí lezla dlouhá tlustá střeva. To jsem si alespoň myslel. Na konci každého z nich byl obličej batolete s dlouhými černými zuby, které předváděla světu.  Chvíli vyděšeného ticha přerušila Erica, když sestru-sovu přistrčila k příšeře. Monstrum na ni skočilo, obalilo se kolem ní a za hlasitého nářku ji pohltilo. Udělalo se mi zle.  „Chcípněte si tu sami!“ vyvřískla druhá ze sester a zmizela ve stínech. V dlani svírala můj průzračný kámen.  „Erico… Erico… mě je zle…“
„Vydrž! Něco s tím provedu a dostanu nás odtud.“ Nemohl jsem to vydržet, předklonil jsem se a zvracel. Zvracel jsem víno, které se proměnilo v kyselý patok a krev. Sraženou a slizovitou. Ulpívala mi na bradě a na zemi vytvářela nechutné ostrůvky černoty. A moje ruce, moje ruce začaly zářit. Narovnal jsem se, prohlížel si je, nevšímaje si toho, že mi krev teče z brady na tričko. Pohlédl jsem na netvora a cítil, jak se ve mně cosi kupí. Napůl mimo sebe, vrhl jsem se k netvorovi a odstrčil ho od Ericy a přál si, ať zmizí, ať hlavně už zmizí a já jsem zpátky doma. A byl jsem doma. Na svém místě byla skříňka s porcelánem, křesla s nevkusnými polštáři. Stál jsem v salonu babiččina domu, špinavý a unavený. Klesnul jsem na pohovku a úlevně si oddechl. Co se stalo, jsem si uvědomil, až když mi pohled padl na Ericu. Stála kousek ode mě, ústa si zakrývala oběma rukama a třeštila na mě oči. „Erico.“ „Ty jsi bílej čaroděj!“ „Ale nejsem.“ „Ty jseš posranej bílej čaroděj!“ Sedla si na pohovku vedle mě, vytáhla placatku a pořádně si přihnula. „Já neumím čarovat, nejdou mi ani karetní triky,“ pousmál jsem se, abych ji uklidnil. Znovu si přihnula a pak si zapálila. „No tak to jsi asi neviděl to, co jsem viděla já.“ „Jenom jsem se nás odtud snažil dostat.“ Chytla mě a prudce políbila. Cítil jsem na rtech alkohol a pak se všechno propadlo.  Hleděl jsem na sebe, jak zářím bílým světlem, skočil jsem k ropuše a splácnul ji, jako by to byla jen figurka z hlíny a zbytky odhodil pryč, vystoupal z nich dým a ten jsem zapudil do nicoty.  Záblesk bílého světla a zase jsem seděl na gauči a prudce oddechoval, Erica mě držela za ruku. „Paule,“ řekla Erica tiše. „já jsem stará, jsem starší než tvoje babička, i starší než sestry. Ale ty bys mě mohl jediným lusknutím prstů poslat na věčnost. Mno, zase bych se vrátila, ale nebyla bych to úplně já, nějaká jiná antropomorfní personifikace.“ „Antropoco?“ „Já jsem lidské ztělesnění toho, co si představíš, když se řekne Samhain, Dušičky, nebo taky Halloween. Jsem noc a svíce, vzpomínky mrtvých lidí a vzpomínky na mrtvé. Jsem strach z nadcházející zimy. Nebo aspoň původně. Teď je to dost ovlivněný Halloweenem, sladkostma, alkoholem a výtržnictvím. Ale vzpomínám si, že kdysi, kdysi jsem byla jiná. Formuje mě víra lidí.“ „A já jsem bílý čaroděj?“
„Myslim si, že jo. Kde máš kameny?“ „Já je nemám, tedy jeden mám tak trochu a druhý má ta sestra, co utekla.“ „Jak jako tak trochu?“ „Já jsem ho spolknul, když jsme bojovali.“ Erice zacukali koutky a pak se rozesmála, zase jako dřív. „Ty jsi pako, Paule,“ rozcuchala mi vlasy. „Ty jsi ten kámen aktivoval a ani jsi to nechtěl.“ „Ale stejně neumím čarovat.“ „Hm?“ „Už pět minut se snažím, aby ti zmizelo triko, ale nejde to.“ Erica se znovu rozesmála a vtiskla mi polibek.  „Myslím, že na to, aby ti to opravdu šlo, potřebuješ výcvik a ten druhý kámen. Musíme ho od sester dostat. Od sestry. Teď už je jen jedna.“ „Myslím, že bych si potřeboval trochu odpočinout.“ „Máme trochu času,“ usmála se Erica. „Ukážu ti kouzlo, chceš? Mysli na to, že mi má zmizet triko, myslíš? Hodně myslíš?“ Přikývnul jsem a ona se zazubila a triko si svlékla. S úsměvem ležela na pohovce, kouřila a já se šel osprchovat. Jak mi záda bičovaly proudy horké vody, přemýšlel jsem. Mohl bych tu zůstat, do Londýna je to kousek, nějakou práci bych si tu jistě našel. Dům bych mohl opravit a ráno se probouzet vedle ní. Představy mi běžely hlavou a já si s úsměvem myl vlasy. Erica ráno u snídaně, políbila by mě, než bych šel do práce. „Ty si to nějak maluješ.“ Lekl jsem se a málem jsem ve vaně uklouzl. Erica vlezla za mnou a vzala si mýdlo. „Viděla jsi to?“ „No, některý věci jo,“ pousmála se. „Ne, že by mi to bylo úplně proti srsti, ale nepředbíhala bych.“ „Chtěla bys?“
„Když se už po třetí za sebou ráno probudíš na baru od něčeho ulepená, trocha toho pohodlí a teplý sprchy nezní tak špatně,“ zazubila se na mě a vyklouzla ze sprchy, aby se důkladně utřela. Nemohl jsem z ní spustit oči. „Ale jako čaroděj asi v kanclu sedět nebudeš.“ „Ne? A co dělá takový čaroděj?“ „Ještě jím nejsi. Kdyby ano, tak bych tvoje myšlenky nepřečetla ani náhodou,“ Erica mi podala ručník. „Potřebujeme kámen upevnění. Jsi připraven na setkání s bývalou přítelkyní? Teda asi bývalou, chceš s ní ještě chodit?“ „Po tom, co se nás pokusila zabít, už moc ne. Jaký máš plán?“
„Já?“ vykulila na mě Erica oči. „Připadám ti jako někdo, kdo má ňákej plán? Prostě půjdeme k ní domů a nějak ten kámen dostaneme.“
„Použiješ zase ty ptáky?“
„Hm?“
„V té podzemní místnosti jsi vypustila z úst ptáky. Zabily, myslím, toho psa.“
„Jo tohle. To jsou spíš jen takový malý přízraky. Nevim, možná. A to nebyl pes. Byl to reverzní lykantrop. Víš, jak fungujou normální vlkodlakové? Jsou lidi a o úplňku se změní v psovitou příšeru. No, tak tohle je pes a o úplňku a samozřejmě, když mu sestry poručily, se změnil v lidskou příšeru. Ale nejsou všichni tak strašní. Znala jsem jednoho takového, co se o úplňku měnil na vousatého chlápka s nesnesitelnou touhou obléct si vestu a bačkory a vyplnit formulář daňového přiznání. Žije teď myslím někde u Gloucesteru, dělá tam honáckého psa a účetnictví.“
Pomalu se oblékla a zkontrolovala svůj dlouhý nůž a ujistila se, že je dost ostrý. Já jsem se vybavil nožem z kuchyně a pohrabáčem. Erica to nijak nekomentovala. Pomalu jsme se vydali k domu sester
Connorových. Nebylo to daleko, ale přesto jsme potkali několik kolemjdoucích, kteří nás udiveně pozorovali. Já jsem je nervózně pozdravil, ale Erica si jich – jak jinak – nevšímala.
„Ehm, Erico. Co znamená bílý čaroděj, jak jako bílý?“
„Vypraný v Perwollu,“ zasmála se krátce Erica a zavrtěla hlavou. „Ne, tak jasně, to znamená, že jsi dobrý. Do této chvíle jsi žil dobrý život, snažil ses pomáhat druhým. Ale nemusí to tak zůstat. Většinou jsou čarodějové a čarodějky, takoví jako zašedlí. Normální život, ani dobrý, ani špatný. Je i pár černejch. To jsou pěkný hajzlíci, většinou nejsou úplně normální…“
„Hm, takže by mi to nemuselo vydržet.“
„Ne, ale to záleží na tobě. Každopádně je dycky dobrý najít si nějakýho zkušenějšího učitele, ne?“
Stanuli jsme před domem. Vypadal pořád stejně. Erica otevřela branku a zvolna jsme kráčeli ke dveřím. Něco zašustilo v pivoňkovém keři. Bylo to pár pavouků velkých jako macaté krysy. Oplétali stonky třpytivým vláknem a nenechali se od nás vyrušovat. 
Erica na mě sykla, stála už u dveří, když jsem přišel, potichu je otevřela. Vklouzli jsme dovnitř. Hala byla stejná, jako když jsem byl u sester před dvaceti lety. A přece jako by byla jiná, pochmurnější. Domem se neslo vrzání a zvláštní odér ptačích výměšků. Našlapovali jsme tiše a obezřetně. Kuchyň byla pokryta vývržky. Smotky kostí a chlupů se válely všude, na lince, stole i na zemi. Některé docela drobné, jiné velké jako sele. V koutech byly pavučiny. Erica nahlédla do lednice, byla prázdná a zapáchala. 
„Asi si radši potravu loví venku,“ zašeptala.
Prošli jsme salonem, kde na všechno sedal prach a z pohovky a křesel byla vyrvána cupanina, znovu do haly a zamířili po schodišti nahoru. Jak jsem stoupal po schodech, všiml jsem si zarámovaných fotografií. Všechny postavy měly soví hlavy. Některé držely i právě ulovenou kořist, jiné se jí živily. Čím více jsme stoupali, tím víc animálnější postavy na fotografiích byly. Další krok, a moje noha v čemsi uvízla. Schody se měnily v dehet. Stupeň za stupněm byly rozteklejší. Opatrně jsme se dostali až nahoru.
„To nás mělo zastavit?“
„Ne, dům se rozpadá, mění se, jejich magie ho už nedrží pohromadě, patrně už je z něj ruina a všechno tady je přelud.“
Erica pohladila dřevěné obložení a pak zatlačila. Její ruka prošla skrz. Nahlédl jsem do jedněch dveří, ale za nimi jsem našel pulzující tkáň protkanou modrými žilami. Raději jsem dveře zase zavřel.
Vešli jsme do ložnice. Uprostřed bylo hnízdo. Tisíce větviček spletených do sebe a vystlaných peřím a jakýmisi kůžemi. Kolem byly rozházené kosti větší, než by mohl humanoid polknout. A lidské lebky. Stěny byly pomalovány lesními výjevy a idylami, větve se hýbaly jako ve větru. Na některých místech byla omítka sloupaná a ukazovala holé cihly. To, co jsem považoval za změť peří a kůží se pohnulo a zasténalo. Mezi kůžemi se objevila Ralphina, nahá a zraněná.
„Paule…,“ vydechla. „Paule, prosím pomoz mi.“
Byl jsem už na půli cesty, když jsem uslyšel Ericu.
„Na to ti neskočíme, myslíš, že sme blbý?“
Vzpamatoval jsem se, právě včas, abych skočil před sovím přízrakem, který se prohnal ze dveří kolem mě. Dům se zachvěl. 
„Kam šla? Honem!“
Vyběhly jsme z pokoje, na schodišti viděli mizející stín. Z dehtu se vynořily ruce a chytaly nás za kotníky, Erica upadla a musel jsem jí pomoct. V kuchyni se ozvalo klapnutí. Malá dvířka zapadla do zdi, ještě jsem stačil zahlédnout jejich obrys a vypáčit je pohrabáčem. Uklouzl jsem na hlíně a zbytcích vývržků a sjel pěkných pár metrů po zádech. Tam, v jakémsi podzemním hnízdě, hřadovala Ralphina. Víc sova než člověk, ale obrovitá, nad velikým zobákem, dvě lidské oči.
„Neměla ses probrat tak brzo. Lektvar měl fungovat pět dní,“ zaskřehotala a upírala zlostný pohled na Ericu.
„Vždycky jste mě podceňovaly,“ uplivla si Erica. „Myslíš, že mi něco udělá nějakej dryák, když se každej večer zpíjím do mrtva? Pch! A vůbec, naval ten kámen a my vypadneme, bez toho druhýho ti stejně k ničemu není.“
„Ale tobě jeden kámen taky k ničemu není, princezno. Pohltím toho chlapce, polknu jeho maso, kůži a kosti a vstřebám jeho sílu a pak prostě jenom vyplivnu zbytky,“ zaklapala sova zobákem.
„Jak jsi mi to řekla?“
„Óóóó, princezna to neví,“ zachechtala se. „Neví, kým byla, a přesto se kasá tím, kým je teď! Mabel nám všechno řekla, kdysi jsme si docela rozuměly, víš? Ale pak se nám svěřila o Paulovi, poprosila nás o pomoc, ale my jsme chtěly tu moc! Prý jsi bývala princezna, vyčetla to z vnitřností kohouta. Žila jsi na hradě, než tě pohřbily za živa. Vzpomínáš si na to? Vzpomeň si!“
Ralphina zasyčela a zmlkla. Pak se začala dávit, vyplivla několik vývržků, které se mlely na podlaze. Rozbalily se a staly se nemrtvými krysami a zdivočelými psy bez masa, jen kůže a kosti. Erica vytáhla nůž, já sevřel pohrabáč silněji. Před první krysou jsem uskočil, dalšímu psu jsem zaseknul pohrabáč do zátylku a ohodil ho od sebe. Roztříštil se na podlaze. Erica tančila mezi potvorami a snažila se dostat k sově. Ta se ale vznesla až nad strop a sekala po nás pařáty. Viděl, jak to v Erice vře. Chtěla vše skoncovat, ale sestra byla neustále mimo dosah jejího nože. 
„Princeznička na bále poztrácela korále,“ prozpěvovala Ralphina a smála se pod stropem. Erica zuřila a její kůže začala zase tmavnout. Ale tentokrát u toho nezůstalo. Řvala a křičela. Temní ptáci jí vylétávali z úst a oči se proměnily v plameny. Rostla, měnila se ve stínový přízrak a z jejího nože se stala planoucí kosa. V hrůze jsem ucouvl. 
„DRŽ UŽ HUBU!“ Každé slovo bylo temné a zadunělo jako kamenná deska dopadnuvší na hrob. Temní ptáci Ralphinu strhli níž a Erica, nebo to co z ní bylo, si ji přitáhla kosou. Držela ji za paže blízko svého obličeje a já jsem poprvé viděl v tváři soví ženy strach. 
„DEJ MU TEN KÁMEN,“ PORUČILA, ALE SOVÍ ŽENA BYLA STRNULÁ DĚSEM. „DĚLEJ!“
Pomalu se natáhla a já se odvážil přiblížit, aby kámen z jejího pařátu vklouzl do mých dlaní. Byl trochu teplý a zapáchal.
„SPOLKNI HO,“ otočila se ke mně Erica a já jsem se neodvážil odporovat. Pomalu mi klouzal hrdlem, i když jsem si nebyl jistý, zda ho udržím. Erica se opět otočila k sestře.
„CELÁ LÉTA JSTE POŽÍRALY OSTATNÍ. JAK BY SE TI LÍBILO, KDYBYCH POZŘELA JÁ TEBE?“ 
¨Sestra začala ječet a zmítat sebou, pranic jí to nepomohlo, Erica jen strašlivě otevřela ústa a strčila Ralphinu dovnitř. Jako by Erica byla celá z kouře, protože jsem viděl, jak jí prochází tělem, až se v temnotě hrudníku ztratila. 
Erica škytla, pak znovu, až se rozkašlala a za stálého kašle se změnila zpět v tu osobu, kterou jsem znal. Klečela na všech čtyřech a dávila se. 
„Erico!“ přispěchal jsem k ní a zabušil jí na záda. „Erico co je?“
Ještě se jednou prohnula v záchvatu kašle, až vykašlala soví pírko.
„Potvory pernatý,“ vydechla a unaveně se na mě usmála. „Vezmi mě domů, prosím tě.“














































































































































































































Původní verze:
Sestry Conorovy bydlely ve velkém domě na předměstí, do centra se dopravovaly starým Volkswagenem a věk smazal jejich rozdíly, takže nikdo z nás nevěděl, která z nich je ta starší. Ony samy o tom nikdy nemluvily.
Každou středu se u nich scházela společnost starších dam, které hrály poker – babička mě jednou vzala s sebou. Tím mi na jistou dobu zajistila popularitu mezi mými vrstevníky, kteří věřili, že sestry doma uchovávají mrtvoly svých manželů. Nic takového jsem tam ke svému zklamání nespatřil.
V jejich domě to vonělo jasmínem a lehkým odérem kapusty, kterou měla paní L. Conorová v oblibě. Taky měly psa. Pětiletého křížence mastifa a neznámé pouliční rasy, který neskutečně prděl. Bylo zjevné, že obě sestry k němu lnou láskou téměř lidskou a nedají na něho dopustit.
I když R. Conorová na něj občas nadávala, tak L. se jen potutelně usmívala. Brzy jsem vypozoroval proč. Vždy seděla blízko psa a pokaždé, když ze sebe vypustila dávku prdů, vydávala je za jeho. Musím však podotknout, že těm pravým se nepřibližovaly co do smrdutosti ani vzdáleně.

Jednou jsem se zeptal babičky, kde se tady sestry Conorovy vzaly. Řekla, že si to nepamatuje, neboť tu bydlely dávno před ní. I babiččina přítelkyně, se kterou sdílela všechny drby, si nepamatovala, kdy se přistěhovaly. Podařilo se mi ovšem zjistit, že tu žijí už od třicátých let. 
Po nějaké době ztratily pro mě sestry Conorovy svůj půvab, protože jsme nemohli najít ani kostry jejich manželů, ani žádný jiný důkaz, že by byly svázány se světem druhých. 
Nevím proč, ale nechápu, jak jsme mohli být tak daleko pravdě. 
Když jsem dospěl (žádalo si to celých pětadvacet let od chvíle, co mě babička vzala na návštěvu k sestrám), vrátil jsem se do té staré ulice.
Jen co jsem do ní vešel – dal jsem přednost pěší chůzi jako za dob mého mládí, protože jsem si chtěl osvěžit vzpomínky – uvítal mě známý šumot listí stromů a vodotrysků, kterými obyvatelé zdobili své předzahrádky. Také jsem po cestě zpozoroval několik trpaslíků, kteří mi kynuli na pozdrav, jakoby z dob mého mládí. 








Žádné komentáře:

Okomentovat