21. května 2020

Noční teror – napsal Jan Rejholec

Ledový vítr se proháněl nad střechami městských domků. Bylo ticho, tíživé a hutné jako čerstvá smetana. Tepalo v těle jako žhnoucí kov a drásalo duši způsobem rozladěného orchestru při poslední večerní hře. Odér zla, připomínající bobtnající vřed, lahodně tlel mezi chladnými, mlčky přihlížejícími zdmi.
Vtom vrzly dveře. Vcelku normální zvuk prořízl to hrobové ticho. Přidušený výkřik, cupitání, chrapot. Zevnitř se ozvalo vzlyknutí batolete následované dutou ránou.

Na střeše o několik domů dál se zastavila lidská postava. Chvíli váhavě stála, pak zvedla hlavu a začenichala ve vzduchu. Prudce se otočila směrem k onomu domu. Zrychleně dýchala. Oči vytřeštěné, zorničky rozšířené a těkající. Cítila to… Rychlou sérií skoků a běhu se dostala na místo a pak ladně jako šelma seskočila z nízké střechy na dlažbu ulice. Zpod opasku vytáhla mačetě podobnou rezavějící zubatou čepel a vykročila směrem k pootevřeným dveřím.
V první místnosti nikdo nebyl. Ležela tu jen zapomenutá bota a převržený stůl. Věci z něho byly rozsypané všude a velká svíčka z včelího vosku doutnala a vydávala omamnou vůni. Někdo stůl shodil jako překážku do cesty tomu, co ho pronásledovalo, když utíkal. Ze tmy zadní místnosti se ozývaly slabé mlaskavé zvuky a šelest. Lidská postava se opatrně prosmýkla kolem stolu a nevydala ani sebemenší zvuk. V cestě jí teď stály pootevřené dveře, pokryté velkými rýhami. Při otevření lehce vrzly. Postavě se pokřivila tvář, sice jen nepatrně, ale i tak to bylo rozpoznatelné přes šátek, co jí zakrýval obličej.
Druhá místnost byla chodba, z níž vedla spousta dveří. Tu na pravé straně, tu na levé, do různých místnůstek. Na konci, kde se od sebe stěny vzdálily a vytvořily větší prostor, se cosi hýbalo. Osoba musela popojít o kus blíže, aby v této hutné tmě dokázala rozeznat více detailů. Rozprostřela se před ní hrozivá scéna.
Jakási humanoidní kreatura, obalená v zakrvácených hadrech, mezi nimiž vyčnívala ulepená a mastná srst, klečela nad tělem ženy. Z jejího břicha tahala vnitřnosti, z kterých odkapávala ještě teplá krev, a rvala si je nenasytně do úst. Žena ještě žila. Její vytřeštěné oči, zastřené deliriem bolesti, kalně ronily slzy, které stékaly po její líbezné tváři a mísily se s krví, řinoucí se z jejích úst. Vedle ženy se povaloval malý uzlíček. Malé roztomilé ručičky byly chladné jako led. Pomalounku na nich zasychala krev a vsakovala se i do bělostného přebalu, jako rudý inkoust popisující tento fascinující výjev. Děťátku chyběla jeho malá kulaťounká hlavička. Byla roztříštěna na stěně nad ním. Kousíčky lebky a mozku v kombinaci s krví rozprostřeny na zdi vytvářely obrazce roztodivných tvarů. Postava se celá rozklepala. Oči měla rudé, jak se žilky v nich vzrušením přeplnily krví a některé i praskly. Jak se kousla do rtu, z úst jí vycházela rudá pěna, která se vsakovala do špinavého šátku.
Náhle se veškerá její pozornost přesunula k hodujícímu. Zrychleně dýchala. Srdce jí tlouklo jako o závod. Celé tělo bylo zaplaveno ohromnou dávkou adrenalinu. Zasvištěla čepel. Zabořila se hluboko do masa bestie. Když vycházela ven, zuby na ostří trhaly svalovou tkáň. Rána nebyla mířena tak, aby zabila, ale právě naopak: aby způsobila co největší bolest.
„Tohle si musím pořádně… vy...chut...n...a...t...," pomyslela si osoba a psychoticky se zasmála. Stvůra zařvala strašlivým řevem trpícího zvířete a ohnala se tlapou s pařáty proti útočníkovi. Ten odskočil, ale na břiše se mu i tak objevily mělké škrábance. Kožená zbroj zabránila, aby mu to rozseklo břicho. Byl neopatrný. Opilý vůní krve a smrti nedbal vlastního bezpečí. Šlo mu jen o prožitek při brutálním zavraždění toho chlupatého potratu. Zahodil svou čepel. Pro ten euforický pocit si to musí umlátit holýma rukama.
Po ulicích se roznesl strašlivý výkřik nepopsatelné hrůzy a utrpení, jenž mrazil v žilách krev a i odvážným z něj rašil pot nepopsatelného strachu.
Žena potichu vzlykala, jak se z ní vytrácel život. Lovec to neslyšel. Pomalu vyšel ven a z pravé ruky mu cosi vypadlo. Byla to spodní čelist toho zabijáckého tvora. Osoba pomalu vyrazila ulicí pryč. Kapky krve jí kapaly z rukavic. Zafoukal ledový vichr. Spadla kapka. Pak další a další… Rozpršelo se. Slzy mraků dopadaly na zem a smývaly onu nenamíchatelnou červeň z kočičích hlav do hlubokých odpadních kanálů zapomnění…
Jak temný háv noci prořízly první sluneční paprsky následujícího dne, zablesklo se. Kapky deště padaly na jeho plášť. Stál tam před dveřmi a váhal, zda jít dovnitř. Hrom zahřměl kdesi nad hlavou. Povzdechl si a vešel. Převržený stůl, slabá vůně svíčky, bota, dveře a… nemohl se na ně dívat. Klesl na kolena. Nebylo v něm nic. Cítil tu neuvěřitelnou prázdnotu své duše. Přisunul se trochu blíž a vzal teď již chladnou ruku ženy do svých.
„Odpusť mi, prosím,“ řekl lovec se zármutkem v hlase a prstýnky na jejich rukou se zaleskly. „Marrien…“
Seděl tam dlouho. Šeď pohltila všechno.
O rok později stál opět před těmi dveřmi. Ta noc se mu přehrávala před očima pořád dokola. Už neměl co ztratit. Nemohl takhle pokračovat.
„Támhle je!“
„Chyťte ho!“
Vojáci se na něj sesypali jako vosy. Svázali ho řetězy a táhli pryč. Nevzdoroval. Teď už věděl pravdu.
„Dostaneš, co si zasloužíš, vrahu!“
Tu noc tam byla jenom jedna zrůda.

Žádné komentáře:

Okomentovat