Zelené království bylo krásné. Všude rostly hluboké a zdravé lesy. V nížinách bučiny ustupovaly lesům lužním, mezi nimiž se klikatily a rozlévaly řeky a říčky a rostlo mnoho květin. Lidé se tu měli dobře, pracovali na polích, v dílnách i na zahradách a slavily svátky země, aby tak poděkovali za její dary.Této zemi vládl moudrý král, kterému často radila jeho moudrá královna. Mohlo by se zdát, že Zelené království nic netrápilo, ale byla tu jedna věc, které královské rodině a lidem ve vesnicích nedávala spát.
V lesích totiž řádil jakýsi postrach, hrůzné zvíře, které zardousilo vše živé, co potkalo.
Objevovalo se vždy v noci a vylo, kvílelo a řičelo, trhalo dobytek i drůbež, děsilo chasníky. Proslýchalo se, že jde o jakousi bestii, obrovského vlka, který umí chodit po dvou, jako člověk. Král i královna z toho byli už celí zoufalí, protože ani jejich nejzdatnější rytíř nemohl to zvíře vypátrat a zabít. Vždy, když vyjel do lesa, zvíře se ani neukázalo. Protože měli krásnou dceru, rozhodli se pro tradiční řešení. Nabídli princeznu a půl království tomu, kdo je zbaví tohoto postrachu.
Náhoda tomu chtěla, že hranicemi Zeleného království zrovna projížděl princ království na severu ve snaze vykonat nějaký hrdinský skutek, aby se mohl se slávou vrátit do vlasti a ucházet se o královský trůn. Když uslyšel o příšeře, vydal se ihned na zámek a vyžádal si u královského páru audienci. Ti ho s nadšením přijali.
„Pověz, princi,“ otázal se král. „jak hodláš najít příšeru, kterou nedokázal vystopovat ani náš nejlepší rytíř?“
Princ se zamyslel a zrak mu sklouzl na princeznu stojící vedle trůnů královského páru. Byla krásná a bledá a zdálo se mu, že i smutná. A když na něj pohlédla, byl si jist, že právě tuhle a žádnou jinou musí pojmout za manželku.
„My ze severu, králi, máme své způsoby, jak stopovat divou zvěř i příšery, vyjedu ještě dnes v noci,“ slíbil princ a poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu, aby dokázal svou oddanost. Král byl potěšen.
„Spoléháme na tebe, princi, a vkládáme v tebe svou plnou důvěru.“
Princ vstal a povzbudivě se usmál na krále i na princeznu, ale ta jen sklopila oči.
Ale přišla za ním do stájí, když večer sedlal koně a chystal se do lesů, najít příšeru.
„Princi,“ špitla a zvedla k němu plaše oči. „Zapřísahám tě, nechoď na příšeru, sic nevyvázneš živý.“
„Neboj se, princezno, mě se nemůže nic stát,“ pohodil princ plavými vlasy. „Jsem velký bojovník, v našem království jsem přemohl nejednu příšeru i medvěda.“
Princezna, když viděla, že nic nezlomí princovo odhodlání, se slzami v očích utekla pryč.
Princ se v lese plížil opatrně a tiše, aby ho neprozradilo křupnutí větvičky. Koně nechal na lesní mýtině, kde svítil měsíc v úplňku. Šikovně se proplétal podrostem a skrýval se za letitými duby, když příšeru spatřil. Nade vši pochybnost to byl vlkodlak. Měl obrovské drápy, kterým zrovna ryl něco v zemi a čenichal kolem, jako by něco hledal. Světlá srst se mu leskla v měsíčním světle, když zvedl hlavu plnou ostrých tesáků a hrůzostrašně zavyl. Princ se ale nelekl, vzal kuši, zamířil a střelil! Vlkodlak sebou trhnul, znovu zavyl, tentokrát bolestí, a s nářkem utekl pryč. Princ se jo vydal stopovat, ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl ho v celém lese najít. Ráno se tedy vrátil do zámku s nepořízenou, ale se zprávou, že je možné vlkodlaka zabít.
Když chtěl tuto zprávu sdělit princezně, nepustili ho k ní. Prý špatně spala a je unavená. Princ se tedy vydal do vlastních komnat, aby se opláchl a odpočinul si po náročném nočním lovu. Jaké bylo jeho překvapení, když se na zdi odsunul obraz, z tajné chodby vystoupila princeznina služebná a požádala ho, že ho princezna chce vidět. Neváhal a vydal se za ní. Princezna seděla na sofa, byla bledší než obvykle a pod očima měla temné kruhy.
„Princi, prosím, znovu tě zapřísahám, nech tu příšeru na pokoji, nechce nikomu ublížit,“ prosila ho princezna.
„Ale proč, princezno?“ podivil se princ. „Vždyť ten vlkodlak už zahubil nemálo ovcí z okolních vesnic a lidé se ho bojí. Je to velmi nebezpečné a odporné monstrum.“
Princezna zavzlykala a princ, jak ji chtěl utěšit, položil jí ruku na paži. Princezna vykřikla a z paže jí spadl obvaz. I princ spatřil ránu a poznal v ní ránu od šípu, kam v noci strefil vlkodlaka.
„To není možné, princezno, abys ty byla ta příšera!“ vykřikl princ zděšeně a ona se dala do pláče.
„Je to tak princi,“ štkala princezna. „Spím na vlčí kůži a vždy při úplňku se musím proměnit v tu hroznou věc.“
„Ale jak je to možné?“
„Když byly oslavy Belletynu, chtěl se mnou tančit čaroděj z Kouřové hory, ale odmítla jsem, ba co hůř, vysmála jsem se mu do obličeje, a on mě za to proklel. Abych poznala, jak jsem ohavná zevnitř, budu muset každý úplněk oblékat vlčí kůži. Od té doby toho tolik lituji, ale čaroděj z Kouřové hory, jako by se ztratil. Nevím už, co si mám počít.“
Princezna se znovu rozplakala.
„Neboj se, princezno, najdu lék na tvou nemoc, v našem království žije Stříbrná čarodějka a vychází dobře s mým otcem, pojedu k ní pro radu.“
A jak princ slíbil, tak také učinil. Vydal se do severního království, vyhledal čarodějku a zeptal se jí na pomoc.
„To je těžká věc, princi,“ odvětila čarodějka. „Chtěla bych ti pomoci, ale sama nemohu zrušit kletbu temného čaroděje. Budeš to muset udělat ty. Výsledek je dost nejistý, ale je možný.“
„A jak to mám udělat, vzácná čarodějko?“
„Dobře mě poslouchej, princi. Jsou tři způsoby, jak vyléčit někoho z lykantropie. Zaprvé: v noc úplňku obložíš lůžko toho květy vlčího bobu, které jsou natrhané na pasece, kam nikdy lidská noha nevstoupila. Zadruhé: daleko na polední straně žije černá labuť a ta má v sobě kámen Nehaleni, když ho získáš a princezně ho dáš do lůžka o úplňku, neměla by se proměnit. A zatřetí…“
„Ano, zatřetí, čarodějko?“
„Je to láska, princi,“ vydechla čarodějka a s těmi slovy se rozplynula a princ zjistil, že se ocitl na hranicích zeleného království.
Nemeškal ani chvíli a vydal se do odlehlých hor na západě země, kde nikdo nežil, aby získal vlčí bob. V horách tam rostly smíšené lesy, kde snad nikdy žádný člověk nebyl, žila stáda zvěře, smečky vlků a sem tam nějaký medvěd samotář. A právě na takového medvěda princ narazil na své cestě. Motal se v podrostu, naříkal a skučel.
„Co se ti stalo, že tak běduješ?“ zeptal se princ medvěda.
„Inu, dostal jsem chuť na med,“ zanaříkal medvěd, neboť v těch časech byla zvířata ještě moudrá a nejedno z nich dokázalo mluvit. „Ale jak jsem zabořil pracku do úlu, všechny včely se slétly a pobodaly mě.“
„To není příjemné. Víš co, medvěde, pomůžu ti, když pomůžeš ty mě. Vydám ti žihadla, když mi řekneš, kde tu roste vlčí bob na mýtině, kam lidská noha nikdy nevstoupila.“
„No mile rád, mile rád, takovou mýtinu já znám“ přikyvoval medvěd. „Ale když tam vejdeš, už tam lidská noha vstoupí. Když mi doneseš plástev medu lesních včel, tak ti ten vlčí bob i donesu.“
„Tak platí.“
Princ opatrně vyndal včelí žihadla z tváře medvěda a vydal se pro med. Včely vykouřil zapálenou pochodní a za chvíli se už vracel se sladkou dobrotou. Medvěd už na něj čekal a u nohou se mu válela hromada květin.
Když princ přijel na zámek, vše radostně vylíčil královské rodině a o úplňku princezně ustlali na vlčím bobu. Ale ouha. Ráno bylo lůžko zpřeházené a princezna měla zase nohy plné jehličí a bláta od nočních toulek. Ale princ nebyl z těch, kteří by se dali prvním neúspěchem odradit, políbil princezně ruku a nasedl zase na koně a rozjel se směrem poledním. Cesta to nebyla lehká, přes pusté hory a planiny rozpálené od slunce, až přijel k rozlehlému jezeru, kde uviděl skupinu rybářů, jak zápasí s čímsi zamotaným v síti.
„Hola, mužové dobří, co to tam máte? Mohu vám pomoci?“
„Je to labuť,“ ukázal jeden z rybářů na ptáka uvízlého v síti, kde tlouklo jeho bílé peří beznadějně o smyčky sítě. „Podřízneme ho a uděláme si pečínku.“
„Nechce toho urozeného ptáka, rybáři. Dám vám za něj padesát dukátů.“
„No když tolik tak tak. Pták je tvůj,“ souhlasili rybáři, popadli měšec a byli ti tam. Princ rozmotal smyčky sítě a osvobodil labuť.
„Let si, vznešený ptáku, a kdybys věděl, kde najít labuť černou jako půlnoc, dej mi vědět.“
„Ale to já vím,“ zaskřehotala labuť. „stačí, když přepluješ jezero tam na ten ostrov, tam černá labuť žije v jezeře uprostřed toho ostrova.“
„Oh děkuji, děkuji převelice,“ poděkoval princ, nasedl do jedné z rybářských loděk a už byl u ostrova uprostřed jezera. I jak se hledat labuť, která se poklidně houpala v zátoce vnitřního jezera na ostrově.
„Vznešená labuti,“ uklonil se jí princ až k zemi. „Přijel jsem, neboť velmi krásná princezna v Zeleném království trpí kletbou, kterou chci ze srdce zlomit. Máš u sebe kámen Nehaleni, který jí pomůže, dej mi ho, snažně tě prosím.“
„Proč bych ti měla kámen dávat? Je velmi vzácný,“ zakrákala labuť a zavrtěla černým ocasem.
„Tak jako je ten kámen vzácný a drahý je princezna vzácná a drahá i mě.“
V tom se ozvalo plácání křídel a na jezero přistála bílá labuť, ta, které princ prve pomohl.
„Dej mu ten kámen, prosím. Pomohl mi z rybářských sítí, i když nemusel.“
„Když je to tedy tak,“ změřila si prince černá labuť pohledem. „Kámen bude tvůj.“
Černá labuť se vykolébala na břeh, zavrtěla se a snesla zlatý kámen ve tvaru vejce. Princ se velmi zaradoval, poděkoval a s kamenem se vrátil do Zeleného království. Opět dali kámen princezně na spaní, ale opět ráno nalezli rozházené podušky a princeznu s nohama od hlíny a jehličí. Král i královna bědovali a ani princezna nebyla k utišení.
„Slíbil jsi nám, že princeznu vysvobodíš, princi.“
„Ano, králi, je tu ještě jeden způsob, o kterém jsem se dřív nezmínil…“
„Jaký způsob, tak rychle, mluv!“
„Je to láska, králi.“
„Láska? Tak o tom jsem nikdy neslyšel, že by byl takový lék.“
„Řekla mi to Stříbrná čarodějka.“
„Já myslím, že bychom to mohli zkusit, tatínku,“ špitla princezna, které se do tváří trochu vrátila barva. Král se trochu zamračil, pohlédl z princezny na prince, ale pak svolil.
„Budiž tedy.“
Princ chytil princezniny dlaně do svých a oba se trošku začervenala, když se k ní naklonil a vtiskl jí polibek. V tu ránu se ozvalo zahřmění a v sále se objevil čaroděj z Kouřové hory.
„Nikdy!“ zahřměl. „Nikdy mé kouzlo nemůžete zrušit!“
„Čaroději!“ vyhrkla princezna a sklonila se před tím. „Přijmi prosím mou omluvu, velmi mě mrzí, že jsem tě při slavnosti urazila. Jen díky tobě jsem si uvědomila, že jsem byla namyšlená a nerozumná. Omlouvám se ti.“
Čaroděje její upřímná omluva ohromila a potěšila.
„Dobrá tedy, přijímám tvou omluvu. Každý má právo se zmýlit a možnost napravit své chyby. Když si tedy se mnou zatančíš na vaší svatbě, ať je kouzlo zrušeno.“
Princezna, princ i král s královnou souhlasili a za cinkotu tisíců zvonečků byla princezna osvobozena ze svého prokletí.
Pak byla veliká svatba, kde všichni jedli pili a veselili se až do bílého rána. I čaroděj z Kouřové hory a Stříbrná čarodějka si zatančili.
