9. prosince 2020

Naše „in"validní svatba - napsala Martina Majorošová

Vzali jsme se přesně po roce od seznámení, 
což vyvolalo všeobecné podezření.
Připadala jsem si jak pachatel zločinu.
Pátralo se, jestli čekám rodinu.

Důvod byl ale zcela jiný,
nechtěli jsme už nikdy žít 
bez své druhé poloviny.

Ani jeden z nás neholdujem formalitě
a naše svatba se tak vymykala normalitě.
Smýšlíme oba podobně
a pojali jsme to plně sportovně.
Nepotřebovali jsme žádný mystický návod,
a oba nás jako místo činu napadl legendární běžecký závod.
10 km Okolo Stračova.
To bude svatba hodně libová.

Po tomto závodě jsme měli minulý rok první rande.
V Hradci tenkrát teklo Rio Grande.
Krásně nám zpíval Waldemar
a od té doby z nás je pár.

Nikdy jsem nesnila o svatbě v krásných šatech,
navíc mi to přišlo zbytečný při dnešních platech.
A taky nejsem vůbec módní typ,
ve sportovním mi bylo vždycky líp.
Přílišné maskování obličeje
nepatří taky mezi moje obyčeje.
Chápu, že si na to někdo potrpí.
Naštěstí můj muž také nechtěl řešit myrtu do klopy.
Obecně nám tradiční české zvyky naháněly hrůzu,
tak jsme nechali pracovat vlastní múzu.

Míša navrhl čelenku a běžecký dresa mě odpadl veškerý předsvatební stres.
Problémy byly jen s místem činu,
na matrice řešili každou kokotinu.
Papírů, jak když se bereme v národním parku,
přitom to bylo na návsi, jak na jarmarku.

Před svatbou jsme si doma zpívali,
radostně, jak když odjíždíme na Bali:
„Uprostřed hnoje,
já budu tvůj a ty moje,
ty budeš můj a já tvoje."

Svatbu jsem si díky zdravotním trablím moc neužila.
Zrovna v ten den to byla síla.

Nicméně ve skrytu jsem byla tou nejšťastnější bytostí
a ten pocit mi nemohly zkazit žádné „blbosti":

Ve Stračově řádil nejvyšší stupeň větru
a mě čekalo krásných 10 kilometrů.
Vyloženě nám to vyšlo.
Podařilo se nám jen jedno číslo.

A to startovní.
Provedli jsme totiž prvek vyloženě kultovní.
Připevnili jsme ho všem na zimní šat.
Díky větru tak na pětkrát.
Tak originální myrtu na klopě,
jistě neměli nikde v celé Evropě.

Těšili jsme se na proslov naší pastorky,
která se v té chvíli jistě viděla na březích Mallorky.
Hrozila nám všem omrzlina
a při obřadě byla slyšet jakási mongolština.
Vítr byl na tom s hlasem trochu líp
a přeřvával i náš svatební slib.

Za milého pořadatelského komentáře
ocitli jsme se zmrzlí na startovní čáře.
Vyběhli jsme na trať prvního společného závodu.
Tedy běh se spíše podobal pochodu.
Běželi jsme hodně v klidu.
Jako banda invalidů.
Kamarádi se těšili na hostinu,
tak mě závodem protáhli pod hodinu.

Jak s holubicí míru
můj muž se mnou přeletěl přes čipovou časomíru.
Já pak vylétla štěstím do oblaků.
Chyběla mi jen zelená větvička do zobáku.

Šťastně jsme doběhli do cíle
a já měla v krvi asi dvě promile.
Dvě tisíciny litru pocitů vítězství.
A v této opilosti věřím v manželství.


Martina publikuje na svém webu VERŠOVANÝ SVĚT.



Žádné komentáře:

Okomentovat