16. prosince 2020

Dojmy hrdiny povídky Audience u papeže

Ten nejhlubší pohled
Rodiče mě vychovali jako husitu. Katolickou církev jsem tak nikdy nechoval v nijak zvlášť velké úctě. Jasně, jako děti jsme každoročně hráli na Mši svatou o půlnoci na Štědrý den na kůře našeho katolického kostela Sv. Martina v Holicích, a to bylo něco jinčího. Bylo mi patnáct, zmrzlými prsty jsem svíral ještě zmrzlejší klarinet a moc jsem doufal, že na mě po mši rodiče nepoznají, že my, dechaři, fasujeme před mší na zahřátí trochu tej slivovice. Někdy i vícekrát. To byly takový ty krásný momenty, kdy jsem si vždycky říkal, že bejt katolík má z pohledu puberťáka taky svoje kouzlo, protože naše husitská štědrovečení mše je už v deset, v kostele máme dva obrázky a chodí tam mnohem míň lidí. A slivovice žádná, jenom trochu toho vína při přijímání. Pokud jsem si ještě někdy myslil, že mají katolíci navrch, bylo to vždycky, když volili nového papeže. Tajemný rituál konkláve s bílým a kdovíjakým ještě popelem, pozornost médií, narvané náměstí ve Vatikánu.
To my husiti nikdy neměli, až na pár větších eventů za Honzy Žižky. Uběhlo ale pár let a dostalo se mi pozvání na audienci u papeže. No, spadla mi brada. Nejprve jsem tím trochu opovrhoval a představoval si, jak to tam tomu papežovi všechno řeknu. Že to by se mu líbilo, upálit mi Mistra a pak si mě pozvat na kávu, jako by se nechumelilo. Stačil ale jeden jediný pohled do očí Františka a bylo mezi námi jasno. Bylo nám oběma v tu chvíli úplně jedno, kdo kope za kterej mančaft. Pochopil jsem, že z jeho očí vyzařuje veliká láska a já měl najednou ohromnou radost. Namísto dvou slov "His Holiness", která se ode mě čekávala, jsem tak ze sebe spontánně vyhrkl jen "Holy shit". Smáli jsme se oba. Podle mě má i ten papež slivovici v sakristii, protože jinak by se takhle hezky na mě koukat nemohl.
(Petr Jan Juračka)

Audience u papeže
Je to jenom člověk jako každý jiný,
opakuji si v duchu.
Neboj se nic, podáš mu jen ruku
a řekneš dvě slova...
Opakuji si znova, znova, znova...
Už se blíží, svírá mě strach,
srdce bije na poplach.
V tom ucítím Boží přítomnost.
Stačil jeden pohled na svátost.
Mizí tíže myšlenek
a z úst mi lehce vyletí pár písmenek...
(Martina Majorošová)


Služební cesta po italsku
"Mileno, pojedete do Vatikánu. Vaše schůzka je naplánována na příští středu. Protokol bude probíhat následovně: ..." Víc už jsem tehdy nevnímala. A teď tu stojím. Minulý týden jsem byla vyslaná na pracovní cestu. Proboha! Vlastně, to asi ne, tohle provolání se sem asi moc nehodí ... no ale - co mám dělat? Jak se připravit? Co smím? Co nesmím na takové schůzce? Klid, nastudováno máš, něco sis zjistila, nejsi jediná, kdo je v tom poprvé až po uši. Je to událost! Už samotný vstup do tohoto světa ve městě byl tak vzrušující!
Za pár minut... A už... Dveře se otvírají, ticho, napětí sálající z každého z nás... přichází... kráčí pomalu, ani nedýchám, v hlavě zpomalený záběr toho momentu. Naše pohledy se setkají, podává mi ruku, lehký úsměv, a pak... vzpomínka. Malá, lehká, nezapomenutelná. Páni! Potkala jsem Papeže!
"Vaše Svátosti!" 
(Ivana Homolková)


Setkání s papežem
Jsem nervózní, není se co divit. Za chvíli mne čeká setkání s papežem. Je to poprvé a asi se to už nebude opakovat. Nesmím to pokazit a měl bych si to užít. Jsem správně oblečen? Ale to je přízemní otázka. Co vím o papeži? Co když se mne na něco zeptá? To je pravý důvod mé nervozity. A samozřejmě jak se mám chovat, pamatuji si dobře sdělené podmínky protokolu? Čeká mne setkání s mužem, který je obdařen velkou autoritou ve světovém společenství. Kdo by z toho nebyl nervózní. A teď se otvírají dveře a my vcházíme. 
(Jiří Kubát)

 
















































Setkání se svatým otcem
Čekali jsme na jeho svatost na Svatopetrském náměstí za krásného jarního dne. Italské ženy s černými závoji působily vesele. Zřejmě nejsou na první generální audienci, pomyslela jsem si. Byla jsem tak nervózní, že jsem si v hlavě stále opakovala, co mu řeknu, jaké to bude, jak si s ním stisknu ruku. Co řekne on. Co bude následovat? Když přicházel, všichni aplaudovali. Jako první ve špalíru stáli nějací lidé a už to začalo. Papež si s nimi potřásal rukou a někdy spolu prohodili pár slov. Pomalu postupoval k nám, přes pana velvyslance, náměstka, který si s ním stiskl ruku nejdříve standardně a pak sportovně, čehož jsem si ale v tu chvíli vůbec nestačila všimnout. V tu chvíli jsem jen myslela na to, jaké to bude. Když ke mně přišel, jeho milý úsměv mě dostal do kolenou. Nebyla jsem schopna mu říct nic jiného, než „Vaše svatosti" a opětovat mu jeho úsměv, jak nejlíp jsem to uměla. To byl můj zážitek s papežem Františkem, dle mého názoru nejlidštějším papežem v historii.












Žádné komentáře:

Okomentovat