„Proč nejedeš aspoň jednou k moři? Nebo aspoň na Šumavu?“ zeptala se mě máma.
„Protože mi u moře nezahrajou Ulrychovi ani Žalman a na Šumavě jsou kopce a kůrovec,“ odpověděla jsem a dál balila svůj megakufr, kam by se normálnímu člověku vešlo oblečení k moři i na Šumavu dohromady, zatímco já tam sotva narvu svou týdenní telečskou výbavu.Oproti zkušeným cestovatelům neumím balit s rozmyslem a úsporně. Naopak. Do Telče potřebuji na týden hadrů skoro víc, než mám ve skříni, protože nikdy nevím, zda budu mít n áladu na šaty nebo na kalhoty, jestli bude počasí na krátké, nebo na dlouhé. A to ani nemluvím o příchylnosti k jednotlivým barvám, jež se proměňuje v závislosti na dostatku spánku, snědených dortech či nutností sladit se s prvotřídní kamarádkou. Boty beru aspoň čtvery, bunda stačí jedna, přibaluji piknikovou deku, knihu, pláštěnku, hygienické potřeby a další nepotřebné důležitosti, jako je arsenál náušnic k jednotlivým outfitům.
„Ty v tom máš snad mrtvolu,“ komentuje kamarádka hmotnost mého zavazadla na místě setkání. Jenže jí se to říká, když je sama o sobě velikosti XS, stejně jako její palubní kufřík. Mé zakrývací plachty prostě zaberou víc místa už z podstaty. Ano, každý rok si říkám, že příště něco vynechám, ale každý rok vím, že se stejně neposlechnu a nemístné poznámky prostě odpálkuji.
Velkou výhodou toho, že jezdím sto let na jedno místo, je to, že dost ušetřím za suvenýry. Magnet ode mě už má každý třikrát, propisku s malebnými domky rovněž a festivalové tričko ne každý ocení. Zato se všichni těší na pohledy psané pěkně postaru propiskou. Abych mohla alespoň doufat, že Česká pošta čím dál dražší službu vykoná dřív, než dorazím domů, musím pohledy napsat hned po příjezdu. Nezbývá než si lehce si domyslet, jaké počasí asi bude, z programu festivalu opsat, kdo letos bude hrát a ze znalosti interpretů odvodit, že Javory neopustí pódium bez Modlitby, Lípy ani Ideálu, Žalman bez Divokého horského tymiánu a Nezapadej slunce a Ebeni nás snad pozvou na Chlebíčky i si postěžují, že Nikdo to nebere. A upřímně, i kdy tomu tak nebylo, adresáti to stejně nezkontrolují a jsou rádi, že jsem si na ně vzpomněla.
Další nesporným bonusem mé líně odpočinkové dovolené je, že přesně vím, pod kterým stromem v parku je nejlepší rozložit kostkovanou piknikovou deku, aby z ní bylo dobře vidět na zámek, nepražilo na mě sluníčko, neočuchávali mě čurající psi a měla jsem dost soukromí na to si přečíst knihu, kterou s sebou vláčím s vizí, že aspoň jednu tady letos přečtu. Nepřečtu. Vyruší mě totiž nutkavá potřeba povídat si s kamarádkou, řešit, kam půjdeme na oběd, na kafe a kam na dort. Taky musíme probrat rodiče, kolegy, případně nějaké ty potížáky. Hlavní je, že nikam nespěcháme. Co neprobereme odpoledne v parku, počká na noční lavičky na náměstí.
„Tak dobrou,“ začíná jedna z nás obvykle naše první loučení – bydlíme totiž kousek od sebe.
„A nesedneme si ještě na chvíli na lavičku? Je teprve půl dvanáctý,“ navrhne druhá.
Když se po dvou hodinách loučíme definitivně, blaženě vzhlédnu ke hvězdám a děkuji osudu, že tohle všechno můžu sdílet se svou nejlepší starou známou (rozumějte léty prověřenou) kamarádkou.
Tak zase příští rok;-).
„Ty v tom máš snad mrtvolu,“ komentuje kamarádka hmotnost mého zavazadla na místě setkání. Jenže jí se to říká, když je sama o sobě velikosti XS, stejně jako její palubní kufřík. Mé zakrývací plachty prostě zaberou víc místa už z podstaty. Ano, každý rok si říkám, že příště něco vynechám, ale každý rok vím, že se stejně neposlechnu a nemístné poznámky prostě odpálkuji.
Velkou výhodou toho, že jezdím sto let na jedno místo, je to, že dost ušetřím za suvenýry. Magnet ode mě už má každý třikrát, propisku s malebnými domky rovněž a festivalové tričko ne každý ocení. Zato se všichni těší na pohledy psané pěkně postaru propiskou. Abych mohla alespoň doufat, že Česká pošta čím dál dražší službu vykoná dřív, než dorazím domů, musím pohledy napsat hned po příjezdu. Nezbývá než si lehce si domyslet, jaké počasí asi bude, z programu festivalu opsat, kdo letos bude hrát a ze znalosti interpretů odvodit, že Javory neopustí pódium bez Modlitby, Lípy ani Ideálu, Žalman bez Divokého horského tymiánu a Nezapadej slunce a Ebeni nás snad pozvou na Chlebíčky i si postěžují, že Nikdo to nebere. A upřímně, i kdy tomu tak nebylo, adresáti to stejně nezkontrolují a jsou rádi, že jsem si na ně vzpomněla.
Další nesporným bonusem mé líně odpočinkové dovolené je, že přesně vím, pod kterým stromem v parku je nejlepší rozložit kostkovanou piknikovou deku, aby z ní bylo dobře vidět na zámek, nepražilo na mě sluníčko, neočuchávali mě čurající psi a měla jsem dost soukromí na to si přečíst knihu, kterou s sebou vláčím s vizí, že aspoň jednu tady letos přečtu. Nepřečtu. Vyruší mě totiž nutkavá potřeba povídat si s kamarádkou, řešit, kam půjdeme na oběd, na kafe a kam na dort. Taky musíme probrat rodiče, kolegy, případně nějaké ty potížáky. Hlavní je, že nikam nespěcháme. Co neprobereme odpoledne v parku, počká na noční lavičky na náměstí.
„Tak dobrou,“ začíná jedna z nás obvykle naše první loučení – bydlíme totiž kousek od sebe.
„A nesedneme si ještě na chvíli na lavičku? Je teprve půl dvanáctý,“ navrhne druhá.
Když se po dvou hodinách loučíme definitivně, blaženě vzhlédnu ke hvězdám a děkuji osudu, že tohle všechno můžu sdílet se svou nejlepší starou známou (rozumějte léty prověřenou) kamarádkou.
Tak zase příští rok;-).
