Usměju se. Ne kvůli filmu, byl příšerný. Ale protože jsem tehdy držel ruku ženy, která voněla po fialkách a černém čaji. Ta vůně se ke mně vrátila minulý týden v tramvaji. Seděla přede mnou dívka v dlouhém kabátu, a když se pohnula, proud vzduchu mi přinesl tu stejnou směs – fialky a černý čaj. Tři vteřiny. Možná čtyři. Ale najednou jsem byl zpátky v tom létě, kdy jsem ještě věřil, že všechno se dá opravit.
Že když se něco pokazí, stačí trochu trpělivosti a nářadí. Láska jako skříň z Ikey – návod, šroubky, hotovo. Blbost. Ta žena odešla beze slova. Jen ráno nebyly v kuchyni její klíče. A hrnek, co vždycky používala, zůstal dnem vzhůru ve dřezu. Možná i srdce mi tak tehdy leželo, obrácené, duté, čekající. Dívce v tramvaji jsem nic neřekl. Ani jsem se nepohnul. Jen jsem seděl, dýchal tu vůni a nechal ji rozeznít ve mně všechno, co jsem zakopal. Vzpomínky nejsou nepřátelé. Jsou to učitelé v nevyžehlených sakách. Přijdou, když to nejmíň čekáš, a položí ti na stůl otázku: „Pamatuješ si, kdo jsi byl, než ses rozhodl přestat cítit?“
A teď tu sedím, s lístkem z kina v ruce.
Ne že bych to chtěl zpátky. Jen… chápu to. Poprvé. Možná to tehdy nebyl konec. Možná to bylo místo, kde začalo všechno, co jsem musel pochopit až jako padesátiletý chlap v plesnivém svetru.
