smutné
Sedí. Pořád na té samé lavičce. Lak na prknech už dávno popraskal, jako její vzpomínky.
Sedí. Pořád na té samé lavičce. Lak na prknech už dávno popraskal, jako její vzpomínky.
„Máš hezký copánek. Uděláš mi taky?“ řekne jen tak do ticha. Naproti nikdo nesedí. Jen papír od sušenky se líně převaluje ve větru. Z kabelky vytáhne zrcátko, ale nekouká se do něj. Místo toho ho nastaví vedle sebe, jako by v něm někdo jiný měl být. Někdo malý. Dýchá mělce. Pořád dokola.
„Nebreč. Maminka se jen na chvilku zamyslela. To se stává.“
Hlasy jí v hlavě šumí jako suché listí. Zvedne se vítr. Pod lavičku spadne bonbon zabalený v modrém celofánu. Ztuhne. Kouká na něj dlouho, moc dlouho. Nakonec si ho vezme, položí na dlaň, přivoní. Voní jako nemocnice. Spolkne ho nasucho.
„Už ti je líp, zlato?“
Zase ticho. Jen ten list, co vítr žene pryč.
POKOJ
Hnusná
V rohu pokoje leží plesnivé jablko. Někdo do něj jednou kousl a pak ho nechal hnít. Zdi jsou špinavé, šedé, nasáklé starým potem a laciným parfémem. Na stole cigareta ještě doutná, i když tu nikdo není. A v popelníku – dvě mušky, co si myslely, že najdou teplo. Místo toho našly konec. Tichý a ulepený.
KLOBÁSA
Veselá:
Muž seděl u stolu, tváře rudé, oči vykulené, v puse sousto tak velké, že by ho nenastrkal ani do kufru na víkend. Místo toho, aby ho spolkl, jak to dělají normální lidé, on žvýkal. A žvýkal. A žvýkal.
„Nechceš vodu?“ zeptala se manželka, lehce znepokojená.
„Mmmph!“ odpověděl muž a ukázal palec nahoru, jako že všechno v pořádku.
Pak začal vypadat jako buddhistický mnich v meditaci, jen místo „óóóm“ vydával zvuky připomínající mixér na kaši. Nakonec, když už to vypadalo, že sousto bude jeho celoživotní společník, se ozvalo tiché polknutí.
„No vidíš,“ usmála se manželka, „a příště si nedávej celou klobásu najednou.“
TY A JÁ
Krásná
Když si v zimní noci lehneš na led a podíváš se na nebe, máš pocit, že neležíš, ale plaveš. Pomalu, tiše, skrz ticho a hvězdy. Vedle jsi ty. Teplý dech u mého ucha, prsty v palčácích se jen lehce dotýkají mé ruky. Mlčíme, protože slova jsou tady zbytečná. Všechno, co by se dalo říct, už je v tom pohledu, v tom dechu, v tom tichém teple vedle mě. Svět zmizel. Už nejsou žádná města, auta, hluční lidé, cizí hlasy. Všechno se rozplynulo. Zůstalo jen tohle: led, hvězdy a dva lidé. Ty a já. A to stačí k tomu, abys cítil, že opravdu žiješ.
Když si v zimní noci lehneš na led a podíváš se na nebe, máš pocit, že neležíš, ale plaveš. Pomalu, tiše, skrz ticho a hvězdy. Vedle jsi ty. Teplý dech u mého ucha, prsty v palčácích se jen lehce dotýkají mé ruky. Mlčíme, protože slova jsou tady zbytečná. Všechno, co by se dalo říct, už je v tom pohledu, v tom dechu, v tom tichém teple vedle mě. Svět zmizel. Už nejsou žádná města, auta, hluční lidé, cizí hlasy. Všechno se rozplynulo. Zůstalo jen tohle: led, hvězdy a dva lidé. Ty a já. A to stačí k tomu, abys cítil, že opravdu žiješ.
Hnusná
V rohu pokoje leží plesnivé jablko. Někdo do něj jednou kousl a pak ho nechal hnít. Zdi jsou špinavé, šedé, nasáklé starým potem a laciným parfémem. Na stole cigareta ještě doutná, i když tu nikdo není. A v popelníku – dvě mušky, co si myslely, že najdou teplo. Místo toho našly konec. Tichý a ulepený.
KLOBÁSA
Veselá:
Muž seděl u stolu, tváře rudé, oči vykulené, v puse sousto tak velké, že by ho nenastrkal ani do kufru na víkend. Místo toho, aby ho spolkl, jak to dělají normální lidé, on žvýkal. A žvýkal. A žvýkal.
„Nechceš vodu?“ zeptala se manželka, lehce znepokojená.
„Mmmph!“ odpověděl muž a ukázal palec nahoru, jako že všechno v pořádku.
Pak začal vypadat jako buddhistický mnich v meditaci, jen místo „óóóm“ vydával zvuky připomínající mixér na kaši. Nakonec, když už to vypadalo, že sousto bude jeho celoživotní společník, se ozvalo tiché polknutí.
„No vidíš,“ usmála se manželka, „a příště si nedávej celou klobásu najednou.“
