Přemýšlím, jak napsat „takový ten korporátní email všem na rozloučenou.“ Jakože jsem zde již dlouho. No, v květnu to bude rok vlastně. Civím tupě do monitoru a splodím mimo jiné i větu, že „cítím potřebu se kariérně posunout dál.“ Ve skutečnosti ale nemám žádnou jinou nabídku. A kdyby mě nevyhodili, asi bych tu zůstal. Nespokojeně zkontroluji své dílo. Email je žalostně krátký, a hlavně zcela nepravdivý. „Ty vole, to sou fakt tak strašný píčoviny!“ řeknu si nahlas sám pro sebe. Zasměju se, líbí se mi mluvit občas sprostě. Pomáhá to. Napadne mě obejít kolegy z týmu a rozloučit se raději osobně. Hlavně nic nepsat proboha, když mi to tak nejde! Začnu asistentkou.
Nikdy jsem neměl svou vlastní, půjčoval jsem si od ostatních ředitelů. Firma ušetřila, ale mě to bylo nakonec fuk. Zajdu tedy za Klárou. Jindy hovorná, stojí otráveně u stolu. Její šéf tu není. Super! Nesnáším ho totiž. S ním se loučit fakt nepotřebuji. Podám ji ruku a trochu nemotorně ji obejmu. Jenže najednou zůstaneme tak v tom objetí. A čas zůstane také tak v tom objetí s námi. Najednou vidím zrychleně různé naše příběhy z minulosti. Jak děláme inventuru, počítáme nábytek, lezeme spolu po kolenou, hledáme čísla, smějeme se přitom. Najednou vidím jejího psa Bubáka, vím že jí umřel v jejích devíti, ještě na základce, že pak měla kočku Micku. Někdy ze zvyku volala na Micku: „Ty Bubáku!“, když kočka něco provedla. Najednou v tom objetí vidím tu Kláru, jako mladou ženu v podnájmu.
Jak si zamyšleně češe dlouhé vlasy a těší se, až mě potká. Plánuje, že sebere veškerou odvahu. Že dokonce spolu někdy půjdeme na oběd a já ji vyslechnu. Že si poslechnu všechno, co má na srdci. Že si poslechnu, to její srdce. Že poslechnu to její srdce doslova a do písmene. Jenže já jsem hluchý, hluchý k tomu srdci. Hluchý i k jiným srdcím. Hluchý jako pařez v nejtemnějším lese. Někdy jsem Micka, ale často Bubák. Cvakne klika. Do místnosti vpadne hřmotný šéf Kláry. Instinktivně od ní odskočím snad na metr daleko, jako od horké plotýnky. Ničeho si ale nevšiml. Čeho by si měl také všimnout!? Napadne mě ihned podrážděně. Trochu se zlobím sám na sebe. Vůbec nic se přece nestalo. Pohlédne na mne: “Ty vlastně odcházíš, viď?“ Nečeká ale žádnou reakci, hned pokračuje. „Ber to jako nový začátek.“ Spokojeně sám pokývne nad tou banální pravdou, jako by ji právě objevil. Mohutně mi potřese pravicí. Spíš mám ale pocit, že mě chce sám vytáhnout k těm novým začátkům, ale mé tělo vzdoruje. Vzpouzí se fyzicky i psychicky. Nemám mu co říci. Pohlédnu směrem ke Kláře. Působí plaše. Posadila se ke stolu, vypadá opravdu jako plotýnka s tou rudou tváří. Bezmyšlenkovitě přesouvá hromádky papírů zleva doprava, a asi zase zpět. Rozpačitě přistoupím k jejímu stolu, obřadně jí nabídnu pravici. Krátce mi podá ruku. Pevně mi pohlédne do očí. „Na shledanou“ pípne. Mlčky se sunu rychle ke dveřím. Rukou si ale nenápadně utírám cizí slzy z tváře. Jsem Bubák.
