Vítek nebyl typ člověka, který lpí na životě. Nevěděl, proč tady je, ani proč by tady měl zůstávat. Tady, na Světě. A tak se jednoho dne rozhodl to ukončit. Pustil si do sluchátek Nirvanu, postavil se na kraj střechy modrého paneláku, tyčícího se až vysoko do oblak, a skočil.
„Kdo jiný bych měl být? Za vše se omlouvám,“ zpíval Kurt a Vítek se cítil jako pták, letící do teplých krajin. Ostrý vítr ho šlehal do tváří. Rozepnutá košile mu vlála za zády a formovala tvar křídel. Konečně volný.„Co to ten kluk vyvádí?“ ptal se Život a ostražitě koukal do hlubokých očí svého přítele.
„Mě se neptej, kamaráde,“ smál se Záměr, „s tím já nemám nic společného.“
Život si odfrkl: „To určitě…“
Tvrdý náraz přerušil kytarové sólo ve Vítkových uších. Přehrávač se rozbil. Krev v žilách zběsile tepala. Do tváří se nahnala horkost. Celé tělo začalo šíleně bolet. Ale všechno to trvalo jen vteřinku. Vteřinku, a pak už to bylo dobré. Víc v pořádku než kdy jindy. Jako když se narodíte.
Pocit letu se zhmotňoval a Vítek opravdu letěl neznámo kam. Svoje štíhlé tělo, tvář s ostře řezaným nosem a špinavě blond delšími vlasy nechával za sebou. Najednou se díval na dva muže.
První z nich byl velmi vysoký, vypadal staře a suchá kůže visela na jeho těle, hubeném jako párátko. Měl stříbrné vlasy. Přísné oči, inkoustově modré – jeden by se bál, že se v nich utopí – propichovaly chlapce zvídavým pohledem. Vedle něj seděl v tureckém sedu tlustý chlapík v karmínově červeném hábitu. Laskavým pohledem vítal návštěvníka a vševědoucně se usmíval.
Vítek na ně nechápavě hleděl: „Jsem teď v nebi? Vy jste Bůh?“
„Těší mě, Záměr. Tenhle suchar vedle se jmenuje Život. Teoreticky jsi v nebi, záleží na tom, co si představuješ. A ne, nejsem Bůh,“ pokynul rukou, aby pozval chlapce blíž.
„Proč se to tu nehemží lidmi? Vždyť každou sekundu někdo umírá,“ vyhrkl zase další otázku. Neuvědomoval si svou neomalenost. Přece jenom, neumíráte každý den.
„Jak už jsem říkal. Jsme jenom tvoje představa. Paralelně mluvíme s každým, kdo k nám zavítá. Věnujeme ti tolik času, kolik budeš potřebovat,“ odpověděl tlouštík.
„Teď přijde ta část, kdy mi povíte, jestli půjdu do ráje nebo do pekla?“ nedal si říct Vítek.
„Rozhodně ne,“ šklebil se Záměr, „teď přijde ta část, kdy společně přijdeme na to, cos dělal na Zemi, poučíme se, ty se vydáš na novou cestu a všechno zapomeneš.“
„Takže když jsem se choval špatně, uděláte ze mě brouka?“
„Jestli zrovna bude nějaký potřeba…“ konečně se ozval doteď mlčící muž. Měl majestátný hlas, ve kterém se skvělo tolik klidu. Vítkovi přejel mráz po zádech.
„Proč ses zabil, chlapče?“ zeptal se Život.
Proč ne? řekl si Vítek v hlavě, ale slyšel vlastní hlas prořezávat ticho kolem. Bylo tu neskutečné ticho. Člověk slyšel tok vlastních myšlenek.
„My sami jsme v tvojí hlavě, hlupáčku,“ vysvětloval zase tlustý muž.
Tak proč si neodpovíte? pomyslel si. Zase nahlas.
„No přece, aby ses poučil. Ach, chlapče, ty asi nejsi nejostřejší pastelka v penále,“ hihňal se Záměr.
Tak jim Vítek vyprávěl o svojí rodině. Bydlíval v rodinném domku nedaleko rozlehlého lesa se dvěma sourozenci a rodiči. Občas jako by pro ně mezi svým starším geniálním bratrem a mladší rozmazlenou sestřičkou ani neexistoval. Jako by neexistoval pro celý svět. Nebo aspoň si tak připadal. Zklamal je, říkával si často.
Tenhle jeho pocit neviditelnosti se dotýkal i vztahu s přáteli. Není horší pocit, než když se vaši kamarádi baví bez vás. Často.
Jeho ne tak úplně dlouhý život svazovala pravidla, která si tvořil sám ve svojí hlavě. Jedno z těchto pravidel bylo chovat se jako pořádný chlap a zakazovalo mu přijmout pomoc druhých. Možná i proto to dopadlo tak, jak to dopadlo, a jak to dopadnout nemuselo, kdyby společnost neovládaly středověké stereotypy.
Muži nepláčou. Muži všechno zvládnou sami. Muži nemají city.
Snažil se dodržovat všechna ta svoje hloupá pravidla, podle kterých se měl chovat. Chtěl být nejlepší verzí sebe samého, ale ztrácel svoji lidskost. Nechápal, že chybovat je lidské. Že milovat je lidské. Že být smutný je lidské.
Rezignoval na lásku. Rezignoval na život. Byl lhostejný.
Teď měl možnost pohledět dolů na lidi, které nechal za sebou. Viděl truchlící rodiče, kamarády, přehrávající si šťastné vzpomínky plné smíchu a porozumění, které už jim nikdo nevezme a ve kterých bude nesmrtelný. Najednou chápal, jak pošetilý byl.
Všude je mlha. Jiskřící oči Života i laskavý úsměv Záměru se rozplývají. Rozplývají se i záblesky scény na Zemi. Před Vítkem se klikatí cesta, na jejíž konec nedohlédne. Ale cítí, že je pořád blíž a blíž. Vzpomínky blednou, až se úplně rozplynou. Zapomíná, ale nikdy nebude zapomenut.
Život tady vždycky byl a vždycky tady bude. Možná tu už nebudeme my, ale to záleží na něm. Život má svůj Záměr a společně budou shlížet na svět, dívat se, jak lidé umírají a rodí se, jak kytky rostou a vadnou, jak moře ustupuje a pak zase přichází a vynáší na břeh dary oceánu. Mrtvé nebo živé. Copak na tom záleží? Protože ve všech je kousek Života a Záměru. Jejich příběh bude už napořád vepsaný do kroniky vesmíru.