Ta v růžové - napsala Hana Součková

Prší a prší. Sedím u okna, jen pozoruji, jak kapky dopadají na palubu. Říká se, že by v tomhle počasí ani psa nevyhnal, natož pak mě. Na lodi žiju celý život, jiný domov neznám. Pravidelné houpání, vrzání paluby, vítr, který se opírá do lan, a ty pak vydávají vrzavé zvuky. Nejradši mám léto. Nejenom že se můžu vyhřívat na palubě, ale přijíždějí k nám hosté. Moje panička pronajímá loď hned vedle nás. Zamilované páry, smutný pán, rozesmáté přítelkyně, rodiče s dětmi. Některé jen pozoruji, jiné trochu zlobím a některé jsem si opravdu zamilovala.
Pak ale zaslechnu klíče v zámku, nastražím uši a pozoruji tu osobu v růžovém kabátě, jak sestupuje po můstku. Drží se pevně lana na levé straně a povídá si něco s mojí paničkou. Nevidím jí do tváře, má staženou kapuci, ale podle kroků to vypadá na dospělou ženu. 

Otevírají dveře a najednou se loď zhoupne a dostane pěknou sprchu, jak se voda ze střechy lodi převalí na pravobok. Jen uskočí – a kdybych se uměla nahlas smát, tak tohle by byl ten moment. Mizí v lodi a rychle zavírají dveře.

Ráno je konečně po dešti, a tak se vydávám na obhlídku. Z lan ještě kape voda, paluba je kluzká. Našlapuji pomalu. Ocas mi pomáhá držet stabilitu. Už je vzhůru, slyším, jak uvnitř chodí, a tak obcházím okolo, jestli není někde otevřené okno. Ale nikde žádná skulina. Vítr je opravdu hodně silný, když mi pročísne srst, tak to se mnou pěkně zacvičí. Ale pak slyším klíč v zámku, a tak jedním skokem rychle před dveře. Jen je trochu odtáhne – jsem uvnitř. Znám to tady velmi dobře, z ložnice vpravo slyším nějaké další zvuky. 

„Není tady sama," ale nemám moc času o tom přemýšlet – ta paní v růžovém kabátu už mě zaznamenala. První leknutí vystřídá lehká nervozita.
„Co tady děláš? Běž radši ven."
Ale já si ji chci prohlédnout, prosmýknu se kolem kuchyňského ostrůvku uprostřed hlavní paluby a mizím pod stolkem. Pomalu ke mně jde a snaží se navázat kontakt: „Pojď ke mně." 

Na mě si nepřijde, nenechám se chytit, a tak když je skoro u stolu, skokem kolem sedačky na zádi se protáhnu u kamen a mizím ke kormidlu. Tohle mě fakt baví – moje verze hry Kočky s myší, jen nevím, kdo koho honí. Ona jen nešťastně plácne rukama. Nechá dveře otevřené, jde pro dřevo. Loď se zhoupne a ona dostane další sprchu, jak se voda opět převalí ze střechy na pravobok.

Je tu krásně teplo, v kamnech praská dřevo, voní tady čaj a ještě něco. Je to nová vůně, kterou neznám. Nová spolubydlící mě vzala na vědomí a nechala mě. Sedím pod kormidlem, ta drobná zhoupnutí, když kolem lodi projede jiná, mě trochu uspávají. Dneska ale nechci spát, pozoruji ji, jak si nalévá čaj. Bere do ruky pero a otvírá nějaký blok. Pak začne psát, sedí úplně v klidu. Usmívá se sama pro sebe. Je to skoro jako obraz. Kdybych neviděla, jak občas zvedne hrnek a napije se, neotáčí stránku v bloku, když dopíše na konec stránky, měla bych pocit, že je to jen fotka.
Vyruší mě hluk z ložnice, ona jen zvedne hlavu a pronese: „Klídek skončil." 

Jen to dořekne, tak se z podpalubí vynoří červená hlava dlouhých vlasů. Vrhá se ke mně a volá: „Mami, ta kočka je ale krásná! Můžu si ji pohladit?" 

Tohle fakt nemám ráda. Na nic nečekám – tři skoky a jsem u dveří, které ta milá paní nechala otevřené, a mizím do svého bezpečí.