JAKO LVI – napsal Martin Uhlíř

„Nevěřícně jsme zírali na kolonu tanků pod námi. V té naší slepé ulici, kde jinak nikdy nebyl žádný provoz. Ten šílený rachot nás chvíli před tím přinutil vyběhnout na balkon,“ začala vzpomínat mamka, když jsem se ji zeptal na srpen 1968. „Táta zapnul rádio a já mu řekla: ,Tati, ty si opravdu myslíš, že budou v noci v rádiu hlásit tak okrajovou věc, že do naší ulice cestou na cvičení zabloudili nějaký vojáci?‘ A za chvíli se ozvalo: „Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů, za chvíli budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu“.

Prozření vojína Nikolaje - napsal Martin Uhlíř

Noc z 20. na 21. srpna 1968. Úzká slepá ulice v jednom městě ve středu Evropy.

Krucinál, proč ta ženská tak řve?! Je mi jasný, že ten bordel, co tu teď děláme, pro ty lidi tady není nic příjemnýho. Ale já si to nevymyslel jet v noci přes město. Ta Gertruda to už ale přehání. Ani jí není rozumět, jaká je tu ozvěna. Největší rachot byl před hodinou, když jsme sem najížděli, proč, kurva, ty vepředu nejedou, asi technickej problém. Když byla blíž, zahlíd jsem ji přes okýnko, je trochu podobná té mé.

Jsem Lexa, ruský dezertér - napsala Jitka Andrysová

Alexej Ženatý (Kuzevanov)

Letadlo hučí a my letíme a nikdo neví kam. Po přistání nás přesunuli do prostoru obehnaného ostnatými dráty. Proč tu jsem? Už vidím vojenské cvičiště a baráky. Na druhý den se od velitele dovídáme, že sem tam můžeme jít do hospody, ale s nikým nesmíme mluvit. Jdu teda na pivo a zjišťuju, že jsem v Československu. Ale ani místní nechapou, co tady dělame my, Rusi. 

Z další návštěvy hospody zjišťuju nepokoje v Praze, prý dojde ke změně, komunisté končí? Je to možné? No, to si nás tady asi nenechají. Nechci zpátky.

Lexa - napsala Jitka Andrysová

Před nějakým časem jsem v rámci své práce vedla rozhovor s tehdejším synodním seniorem církve evangelické Danielem Ženatým. Téma bylo jasné. Daniel Ženatý byl jedním z hlavních aktérů listopadu 89 kolem Valašského Meziříčí. Debata proběhla velmi mile a lehce. Vznikl krásný dvouhodinový záznam vzpomínek především na tuto dobu. Pan Ženatý dobře věděl co je Paměť národa, a že se snažíme zachytit všechny zajímavé vzpomínky i mimo listopad. O to víc mě překvapilo setkání po roce. Šla jsem Vodičkovou ulicí a potkali jsme se. Obvykle lidi neoslovuju, ale šlo to nějak samo. Jen jsem ho pozdravila. On mě chytl za ruku a řekl: ‚S Vámi jsem chtěl mluvit! Já Vám asi neřekl, že jsem schovával sovětského dezertéra, že?' 

Bulka - napsala Lada Gadas

Sedíme, popíjíme kávu, pozorujeme cvrkot v kavárně, probíráme naše životy, mluví hlavně ona a jen tak mimochodem řekne: „Něco si na Tobě vyzkouším, zajímá mě reakce.“  

Tváří se jakoby nic.
„Jasně, pojď do toho.“ 

Známe se řadu let a říkám si, že u ní mě nic nepřekvapí.
„Našla jsem si bulku.“
„Jak jako?? Kde???“ ptám se s otazníky v očích, hlase… Proboha, nemůže mít přeci „nějakou“ bulku, má tolik dětí a vůbec…

Souboj se zlodějem - napsal Tomáš Rada

Sedím v autobusu, je mi patnáct, když v tom zvláště vypadající muž, snad bezdomovec, do mě strká a říká: "Hej, hele, hej! Dej mi mobil!"
"Cože?" odvětil jsem.
"Dej mi mobil," opakuje.
"Ne. Nechci ti dát svůj mobil."
"Dělej, dej mi ho," naléhavěji se do mě naváží.
"Nedám ti mobil," trvám na svém.
Nakonec muž se smíchem plácne rukama o klín a odsekne: "Dobře, tak ne, no."

Portrét Peroutky v Akademii ČTK - napsala Lada Gadas

Kurz 24. 4. 2024

Proč tu visím? Abych počítal, kolik kurzů se tu za týden stihne? Kolik účastníků si to to užije a odchází s vědomím, že to nebyl ztracený čas? Nebo naopak sledoval, jak se potí před katedrou, kde ti největší saďouři instalují kameru a natáčí je při modelových situacích a pak po nich chtějí rozbory? Nebo povzbuzoval ty, kteří neví, co a jak psát?

Nezvaný host - napsala Tereza Chaloupková

Jsem vzteky bez sebe, zuřím. Ty si tady sedíš, já taky, ale ty se na ni diváš způsobem, z kterého mi stýká čůrek studeného potu po páteři. Nesnáším, když se někdo takhle dívá na někoho jiného než na mě. Máš oči jen pro ni. Díváš se na ni, jako kdyby právě vstoupil do místnosti tvůj plastový nejoblíbenější traktor z dětství, tvůj „bagl“. Máš oči jenom pro ni a já mám oči pro pláč. Když se zeptám, odkud se vy dva znáte, skoro mi zamrzne můj nedovyřčený otazník v ústech. Chci to vůbec vedět? Jak s takovou informací pak naložím, to s ní budu muset pak zbytek života žít? Ba co hůř, vyrovnat se s ní?

Boží mlýny melou - napsala Edita Dvořáková

Kdybych přišla včas, třeba by se to nestalo. Roky jsme byli jako brácha a ségra. A já už dlouho musím žít s pocitem spoluviny na jeho smrti. Tenkrát na mě Ondra čekal v parku a místo kamarádky ho překvapil neznámý muž, který ukončil jeho život. Doteď ho nechytili. Znovu jsem Ondru viděla před sebou a chtěla ho obejmout, ale obraz se rozplynul. Zmizel.

„Petro, vstávej!“ Mámin hlas rozstřelil moje snění na tisíc střepů.

TOHLE SE MOHLO STÁT JENOM MNĚ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

„A co děláte, pane Kot, celý den, teda když vás zrovna nemasíruju?“
„Představte si, slečno Jarmilo, že jsem se dal na dráhu spisovatele. Jsem v on-line kurzu tvůrčího psaní.“
„Jo? A už jste napsal nějakou knihu?“ ptám se.
„Bohužel, zatím ne. Ono to není jen tak psát povídky nebo román. Můžete napsat třba skvělé věci, ale skončí tak akorát v šuplíku nebo je čtete právě v tom kurzu. To víte, nikdo vás nezná.

Břehoušova příprava na cestu - napsala Anna Jílková

Migrace břehoušů 

Povídají si ptačí máma a syn :
"Ale mami, já nemám hlad! Proč musím pořád jíst?" 
"Abys měl dosgtatek sil na cestu."

"Ale já nechci být tlustý!"

"Musíš být, aby vydržel letět celých devět dní."

"Cože? My poletíme takhle dlouho?"

ZRÁDNÝ LET PTÁKA BŘEHOUŠE - napsala Nela Case

Pták Břehouš se se svými kamarády zdaleka vrací zpátky domů. Rozhodli se soupeřit v tom, kdo tam doletí první. 

Břehouš chtěl vyhrát, a tak ostatním nakukal, že mají letět na druhou stranu. 

"Joo, tamtudy kluci, tam letíme." 

Jakmile závod odstartoval Břehouš se lišácky zasmál a rozletěl se sám na druhou stranu. Po chvilce letu si ale Břehouš uvědomil, že je sám ztracen a nemá žádného kamaráda, kdo by mu správnou cestu poradil.

Zahrada věčné blaženosti - napsala Stefanie Michael

V zahradě věčné blaženosti žila Touha. Byla jiskřivá a duhově průhledná. Zrcadlila veškeré touhy kolem sebe a každý její pohyb je naplňoval blažeností. Život v zahradě plynul ve spokojeném bezčasí. Nikomu zde nic nechybělo.
Touha by ale nebyla touhou, kdyby ji nepoháněla zvědavost. Ta ji jednou zavedla na místo, kde ještě nikdy nebyla. Za hustým břečťanem objevila těžkou bránu a v jejím zámku starý klíč. Z dálky uslyšela hlas: „Pojď dál.“ Polekala se a utekla.
Ten hlas jí ale nedal spát. Probudil v ní něco, co do té doby nepoznala. Její vlastní touhu. Nevěděla, co si s ní počít. Tak moc ji lákalo neznámé místo za branou. Cosi jí ale bránilo. Touha objevila svůj strach.
Zvědavost však byla silnější. Jednoho dne se Touha vydala k bráně, otočila klíčem a vstoupila dovnitř. Tenhle konec zahrady byl úplně jiný, než všechno co doposud znala. Bylo to tajemné a zároveň inspirující místo. Touha prožívala strach i zvědavost zároveň.

Pachuť moci - napsala Vendula Beaujouan

Sevřu jeho horké tělo pevně ve své dlani a sehnu se k němu, abych.... Můj znepokojivý sen náhle přeruší zapípání mobilu.

Mžourám rozespale na displej a čtu: „Vyšetřování pokročilo, právě jsme podezřelé individuum identifikovali. Posíláme k Nim služební vůz i s prokurátorem. Bude u Nich za patnáct minut.“

Vstanu a pohlédnu do rozestlaných prostěradel. Ono v nich dál spokojeně oddechuje bez jediného pohnutí. Ono, co kdysi byl on, můj manžel...

Nebezečná příhoda na cestách - napsala umělá inteligence na zádaní Marka Filička

Zadání pro ChatGPT 3.5:
Je ti 50 let a jsi autor cestopisů. Píšeš výstižně a lehce ironizujícím tónem.

Perfektně ovládáš všechny nuance češtiny. Miluješ cestování, procestoval jsi 45 zemí světa. Teď píšeš o dramatické, až nebezpečné příhodě, kterou jsi zažil v prosinci na Mauriciu. 

Při této příhodě ti šlo o zdraví, možná i o život. Napiš přibližně jednu stranu.

Kdo přežije očistu - napsala Klára Dvořáková

„Říkám ti, že nejedu!“

„Jedeš! Jsi tlustej, funíš a navíc jsi mi to slíbil,“ manželka na chvíli přestane balit a podívá se na mě káravým pohledem. Není před ním úniku. S velkým sebezapřením se rozloučím se svým gaučem. Tak rád bych si lehnul!
Ona místo toho objednala nějaký bláznivý pobyt v přírodě, kde mi čtyři dny budou zakazovat pivo, maso a předpokládám, že i kouřit. Proč? Za co?

Zdravice mejdanu - napsal Marek Bucko

Tvůrčí mejdan v Radotíně 18. dubna 2024

Jsem z prokleté generace,
kde dělniká honorace
dbala vskutku převelice
na sjezdy a tam zdravice.

A tak jsem začal dnes po ránu
vymýšlet zdravici mejdanu.
A to hlavně protože
my známe tu nej Danu.

Časté chyby - připravila Klára Dvořáková

1) Držíme se otrocky reality.
2) Čtenář nám nevěří.
3) Neurčité (obecné) nadpisy.
4) Nadpis slibuje něco jiného, než je v příběhu.
5) Jak jsme tam jeli (dlouhý úvod, nudný začátek).
6) Střídání vypravěčů a časů bez logiky.
7) Nezajímavé postavy.
8) Nevhodná jména (podobná jména.)
9) Klišé.
10) Dlouhá nepřehledná souvětí.

Ještěrky v hospodě - napsaly Anastázie Šťastná a Nela Case

V hospodě, kde se smích míchal s hlukem živé hudby, jsem se s kamarády usadila ke stolu. Po chvilce se zvedám a jdu nám všem na bar objednat.
"Dobrý den, dvě velké Plzně, prosím," řekne holka.
"A už ti bylo osmnáct?" opáčí barman.
"Jojo bylo , ale občanku s sebou nemám." Dívka se stydlivě podívá do země a snaží se vyhnout očnímu kontaktu.
"Ale ja bych vám nalil, i kdyby nebylo," zazubí se barman a pohled mu pomalu, ale jistě sjíždí do výstřihu mladé studentky.
Holka si toho všimne a snaží se muže odbít: "Kolik to bude?" ptá se.
"S tím si nedělejte starost, to ja na mně...  A támhle, to jsou vaši kámoši?"
"Jojo, spolužáci."

Svět je mý zrcadlo - napsala Irena Lahodná

Svět je mý zrcadlo

a já jsem jeho body.

On je mým obzorem
a já jsem jeho vším.

A tak tu spočívám 

jak čirá kapka vody.

A každou vteřinu
svou duši zrcadlím.

Paralelní hrůza - napsal Marek Bucko

Zase jedu pozdě do práce. Tento týden už podruhé. To zase bude keců. Spěchám a raději riskuju pokutu, než další hádku se šéfem. Hlavně pozor, tady bude ta ostrá…
„Sakra, ten blbec proti jede jako!!! Tam se už asi… Nevejdu!!!“
Náraz, tma, ticho. 

Z dálky slyším nezřetelné hlasy: „Ano, vrchní bratr! Konečně! Už jde!“
„Špatný den vespolek!“

Obyčejný den blbec - napsala Jasmin Carmel

„Teda, dnes jsme tady v hojném počtu devíti korun, co?“ Ironicky se podívám na Rebeku, která na mě zmateně civí. Vzápětí si uvědomím, co jsem řekla za hloupost. „Bože…víš jak jsem to myslela…“ Obě se rozesmějeme. „Teda, na co ty myslíš, jak z lidí vyždímat prachy?“ Žertem se mě zeptá kamarádka. „Fakt nevím,“ chechtám se dál. „Ale už od rána jsem nějak mimo. Když jsem vstávala, tak jsem si třeba místo kartáčku na zuby vzala do koupelny hřeben. 

Bílé vodopády, růžová pěna, hnědá řeka - napsala Asja Žilová

Když se zeptáte, proč je voda v Rio Negru černá a v Orinoku hnědá, nečekejte pravdivou odpověď. Když se zeptáte Indiána, jak dlouhá je řeka Orinoko, rovněž nečekejte odpověď. Nečekejte odpovědi na podobné otázky ani ode mě. Jsem turista 21. století. Proto jednoduše leťte se mnou, plavte a vnímejte krásy řeky Orinoko.

Vodopád

V Caracasu nasedáme do malého letadla s koženými sedadly, které za dlouhou službu prožili tolik, že kůže na nich začala praskat. Vzlétneme do nebe bez obláčku. Pod námi řada stolových hor pokrytých hustým zeleným porostem. Blížíme se k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel. 

Kam s ní - napsala Lucie Svibová

„Ježiš, ta je nádherná! Jak ze zámku.“
„Já vím, je skvělá, fakt dřevo.“
„To už se nevidí, máš pravdu. A to nádherný kování, ta vitráž! To je fakt unikát.“
Rozlilo se mi teplo kolem srdce: „Takže si ji vezmeš?“
„Je fakt pěkná, ale mě se nikam nevejde, promiň.“
Řeč byla o staré rustikální skříni, téměř sběratelský kousek. Opravdu dřevo a ne nějaké náhražky, sošné tvary, výstavní kus. Ale vejde se do ní několik skleniček, pár knížek a sedm triček. No, možná o něco víc, ale určitě ne všechny moje věci.
Nevadí, nové prostorné skříně mi přivezou až za měsíc. Oslovím pár známých, hlavně, že se kamarádce líbila. To je dobré znamení.

Zoo - napsala Renata Urbanová

Parkinsonik je nešika s poruchou motoriky. Věci nám padají z ruky, divně chodíme, pohyby jsou pomalé. Ve zvířecí říši se nám podobají chameleoni. Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený, ostražitý, chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu pomaloučku vpřed, pomalinku.... a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji. Na druhou stranu- chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí.

Barvy - napsala Sabina Prisender

Ze všeho nejvíc miluji barvy.

A ze všeho nejlépe je vidím ve skle, jsou sice chycené, ale zároveň volné jak pták v letu. Stále se mění, podle světla, a ten moment překvapení mi vždycky znovu vyvolá hebkou husí kůži. Pokaždé jiný svět, pokaždé jiná nálada. Beze slov a argumentů, jen tak. Bezpočet možností a variací ! Bohatství bez konce. Všechno se přelévá, blyští, září a leskne, pak nečekaně ztemní nebo dokonce spolkne zablýsknutí.
Už jako malá jsem se ráda dívala přes sklíčka do slunce, třepala pouťovými kaleidoskopy a v Divadlech a "Na Lepším" očima hladila lampy, lustry a vázy.

Teď sklo tak trochu sbírám - obrážím vetrerie a výstavy v tuzemsku i zahraničí a pokaždé si odnáším ten jas s sebou , ten prometeovský pocit vzniku a nádhery. Sklo nevoní a nechutná, vždyť je to v podstatĕ písek s oxidy.

Veselé literární esence - napsali Jiří Zendulka a Barbora Hocková

Jirka: Smích je jako šroubovák mezi nářadím, může opravit téměř vše.

Barbora: Inspirace je jako racek. Vzhlížíš k ní a ona se na tebe stejně vysere.

Jirka: Někteří skáčí s padákem, někteří i bez. Ti, co včera bez, neskáčí již dnes.

Valentýn - napsala Jana Bednářová

Místo a čas: Besední dům, sedm hodin večer. Obsazení: Mladá krev, hudebníci filharmonie Brno. Čtyři kamarádky, blíže neurčitého středo-věku.

Tři z nich s rozpálenými tvářemi ze svých dvojek oblíbeného moravského. Čtvrtá, Marie, s tvářemi barvy pozdní zimy a počátku jara, po bylinkovém čaji. Jak jinak. Suchý únor je neúprosný.
Chtěla si dát, alespoň pro ten slavnostní pocit, nealkoholické víno v nedaleké klášterní vinárně, kde měly kamarádky sraz.

Úhel pohledu - připravila Nataša Richterová

ÚHEL POHLEDU V LITERATUŘE ukazuje, čí oči se dívají a jakým vyjadřovacím způsobem je příběh vyprávěn. Ve které osobě z hlediska gramatického je dílo psáno – může to být v 1., 2. či 3. osobě.
Je zajímavé, že úhel pohledu podléhá módě a vkusu. 

Názory na úhel pohledu se po celou dobu existence románů měnily. Například v románech z 19. století převládala ER forma, takzvaný vševědoucí vypravěč. Tyto romány zkoumaly nejen vnitřní životy a vnější konflikty postav, ale také okolní společnost, třídní rozdíly, technické informace… Vševědoucí vypravěč zkrátka klidně přerušil děj a začal čtenáři vyprávět o filozofii nebo ekonomice. 

Tyran - napsala Jana Bednářová

Leknutím se vzbudím z ponurého snu a vyletím na balkón.
,,No pojď, pojď, zapal si mě. Rychle, rychle, to tě hodí do pohody.“
Stojím v pyžamu na balkóně, nadechuji se čerstvého vzduchu, z dálky slyším sýčka a jako automat si zapaluji. Při druhém potáhnutí se zarazím a zakroutím ji krkem. Jsem vzteky celá bez sebe.

,,Sakra, ale vždyť já už přece nekouřím, co to je? Kdo to tady mele, kdo mě to pokouší, přímo mi poroučí?“

Velké Nic - napsala Sabina Prisender

Co je to pláž ? V podstatě velké nic. Horda rozválcovaného písku, území mezi vodou a suchou nohou. A k tomu rozpálené slunce nad hlavou.
Jsou zátoky a plážičky intimní a orámované. 

Severní Adria jich moc nemá, na italské straně je to nudná placka, skoro bez vegetace a beze změny, jediný magnet nabízí horizont.

NÁMOŘNÍ DENÍK - napsal Marek Bucko

Dvacet pět let spolu. To už je nějaká doba. A to jen od svatby! Nějaké to chození do toho nepočítám.

„Jak to oslavíte?“ dotírá syn Michal, kterému je dvacet čtyři a půl. Ano počítáte dobře- je silně nedonošený. To jsou ale, pokud vím, všechny děti narozené v čerstvých manželstvích počátkem devadesátých let. Patrně ovzduší, ještě zkažené průmyslovou výrobou.

„Asi budu muset koupit kytku, nebo tak něco.“ zauvažuju.

Velký H - napsala Jana Bednářová

,,Paní Hašková, ještě bychom měli udělat odběr stolice.“ Zvedne hlavu blonďaté mikádo od stolu. 

,,Ale paní doktorko, to jsme už dělaly, vyděšeně odvětím, při pomyšlení, co to obnáší.“

,,No právě, po padesátce už je čas na další.“

Hedvábí - napsala Renata Urbanová

Kdysi jsem si přála malovat na hedvábí. Měla jsem svou práci, dva malé kluky, domek, zahradu a nevěrného muže. Tu poslední informaci jsem tehdy asi neměla. 

Běžela jsem po Příkopech ze semináře, míjela výtvarnické potřeby. Jako většina žen monitoruji výklady. (Na rozdíl od mužů, kteří monitorují život na ulici. Tedy ženy na ulici.) Najednou okouzlená všemi těmi nezbytnostmi stojím v obchodě. Zmiz odtud, ponoukalo mne mé zodpovědné Já. Už takhle nevíš, co dřív. Počkej si na důchod. 

Vzpomněla jsem si na tu situaci přesně. Důchod, období hedvábí. No, bude to jinak. Ale to hedvábí bych zkusila. 

Dobře, co tedy potřebuji? Hedvábí, barvy a nějaké rámy. Psali na internetu. 

Nevím, jak se to stalo, ale objednala jsem hned roli, tedy 10m. Je levnější, než jsem myslela. Ale co jsem si naopak nemyslela - že ho tolik zkazím. No, s odstupem času se ani nedivím.

Uprostřed prázdnoty - napsala Vendula Beaujouan Langová

(Bez sebe spolu - in the middle of nowhere - Eurodac)

Jeden krok vpřed, dva kroky zpět,
Zachvění i mrazení,
Letmý pohled, sporý úsměv,
Jsi to ty nebo jen představy?

Cítím na tváři horký dech,
Po těle studený pot,
Náruč tvá svírá mne,
tady a teď.

Partička - napsala Irena Taterová

Podívejte se na mě. Pětapadesátiletý chlap, podnikatel, měl bych asi působit důstojně, ale občas si připadám jako blázen. Nevím, jak to máte vy, ale já mám totiž takovou partičku v hlavě. Chápu, možná to vůbec neznáte. Vysvětlím vám to. 

Jsem přesvědčený, že mám v hlavě skupinku…asi bych to přirovnal k pocitům. Představuji si je jako postavy. Žijí si u mě pěkně pospolu. Někdy jsou v souladu a shodnou se a jindy se zase děsně hádají. 

Třeba když je pohodička, tak to má navrch takový chlapík, který vypadá jako Belmondo. A nemusí to být pohoda, když ležím na gauči a dívám se na televizi. Třeba se děje něco akčnějšího, ale s ním všechno zvládám hravě. 

Úzkost je taková divná postava, vypadá jako Výkřik od Edvarda Muncha. 

Radost, to je malý kluk. Trochu jako já, když jsem s dědou chodil na ryby a něco jsem chytil.
Laskavost jako moje babička. Paní s bílými vlasy a modrýma očima. 

Agresivita, to je chlap jako Rambo. 

Netrpělivost zase jako naše hysterická učitelka na češtinu, když jsem opisoval a ona ječela házela po mě klíče.

Koncert pro čtyři hlavy - napsal Marek Bucko

V hlavě chlapce:

„Centrálo! Vstává a má boty! Co se dělo?! Voláme paměť! Voláme paměť!“
„Paměť je bohužel vyresetovaná!“
„Jak vyresetovaná?“
„Úplně. Smazaný harddisk. Posledních jedenáct hodin chybí!“
„Zásah bleskem? Mrtvice?“

„Horší. Ethanolová vlna…“
„A kurva. Jak velká?“
„Tsunami. Škody jsou nevyčíslitelné.“

Znovuzrození - napsala Stefanie Michael

„Nejdu,“ rozhodně prohlásila duše, zavlnila se a vypadalo to, jakoby zavrtěla hlavou.
Druhá se k ní naklonila tak blízko, že se dotýkaly: „Je to tvůj úděl. Stvořila jsi je. Z hlíny a vody. Pamatuješ? Chránila jsi je a oni tě teď znovu potřebují.“
„Trpěla jsem už pro ně dost. Tam na Kavkaze. Už nechci,“ vzpírala se duše.
„Tentokrát to nebude takové,“ řekla měkce ta druhá. „Jen jeden den na kříži a pak se sem vrátíš.“
„Kdo z nich si pamatuje, že jsem je stvořila,“ povzdechla si první a znělo to vyčítavě. „Věří, že to byl Bůh.“
„Co záleží na jménech, které jsi nosila. Teď budeš Jesua,“ řekla rozhodně ta druhá, „syn Boží. Dáš jim novou naději a víru ve spasení. Nikdo na tebe už nikdy nezapomene. Nebudeš tam sama. Já tam budu s tebou. Je rozhodnuto. Už mám i jméno. Maří Magdalena.“

Autorka publikuje své příspěvky na FB klubu Hřeším životem.

PSANÍ DÁVÁ KŘÍDLA - VELIKONOČNÍ ZPRAVODAJ 3/2024

Milí přátelé psavci!

Přeju Vám krásné Velikonoce!

... a musím se pochlubit vším, co už jsme na jaře stihli: Autorské čtení v Hlinsku, kam nás pod záštitou místní knihovny pozvala Katka Pospíšilová. S Natašou Richterovou už desátým rokem učíme univerzitní studenty v Plzni psát scénáře pro komiksy. Inspirativní futurolog Petr Beneš natočil podcast o kurzech psaní, kde jsem mluvila nejen o umělé inteligenci, ale hlavně o naší tvůrčí bublině, ve které je mi s Vámi tak dobře. 

Hezké velikonoční čtení Vám přeje Dana

---

Poslechněte si vyprávění, které s Danou natočil ve svém podcastovém cyklu CZECHÁRNA náš spolužák z kurzů Petr Beneš.

---

Bajky - připravila Nataša Richterová

Každé literární dílo má 3 základní – viditelné - části: 

Začátek – uvedení do děje 

Prostředek - zápletka, peripetie 

Konec – rozuzlení 

Každé literární dílo by mělo mít také čtvrtou – neviditelnou – část, a to vědomí, proč jsme to psali. 

My to ještě kolikrát na začátku psaní nevíme. Přichází to k nám postupně, ale na konci příběhu musíme mít jasno. 

Problém je, že někdy se udělá jasno až po několikátém přepsání… 

Hledání této čtvrté části se cvičí na bajkách. Pouze v bajkách je tato 4. část, proč jsme to psali, to morální ponaučení, viditelná. To je to, co dělá bajku bajkou.