Jsem Lexa, ruský dezertér - napsala Jitka Andrysová

Alexej Ženatý (Kuzevanov)

Letadlo hučí a my letíme a nikdo neví kam. Po přistání nás přesunuli do prostoru obehnaného ostnatými dráty. Proč tu jsem? Už vidím vojenské cvičiště a baráky. Na druhý den se od velitele dovídáme, že sem tam můžeme jít do hospody, ale s nikým nesmíme mluvit. Jdu teda na pivo a zjišťuju, že jsem v Československu. Ale ani místní nechapou, co tady dělame my, Rusi. 

Z další návštěvy hospody zjišťuju nepokoje v Praze, prý dojde ke změně, komunisté končí? Je to možné? No, to si nás tady asi nenechají. Nechci zpátky.

Lexa - napsala Jitka Andrysová

Před nějakým časem jsem v rámci své práce vedla rozhovor s tehdejším synodním seniorem církve evangelické Danielem Ženatým. Téma bylo jasné. Daniel Ženatý byl jedním z hlavních aktérů listopadu 89 kolem Valašského Meziříčí. Debata proběhla velmi mile a lehce. Vznikl krásný dvouhodinový záznam vzpomínek především na tuto dobu. Pan Ženatý dobře věděl co je Paměť národa, a že se snažíme zachytit všechny zajímavé vzpomínky i mimo listopad. O to víc mě překvapilo setkání po roce. Šla jsem Vodičkovou ulicí a potkali jsme se. Obvykle lidi neoslovuju, ale šlo to nějak samo. Jen jsem ho pozdravila. On mě chytl za ruku a řekl: ‚S Vámi jsem chtěl mluvit! Já Vám asi neřekl, že jsem schovával sovětského dezertéra, že?'