A ze všeho nejlépe je vidím ve skle, jsou sice chycené, ale zároveň volné jak pták v letu. Stále se mění, podle světla, a ten moment překvapení mi vždycky znovu vyvolá hebkou husí kůži. Pokaždé jiný svět, pokaždé jiná nálada. Beze slov a argumentů, jen tak. Bezpočet možností a variací ! Bohatství bez konce. Všechno se přelévá, blyští, září a leskne, pak nečekaně ztemní nebo dokonce spolkne zablýsknutí.
Už jako malá jsem se ráda dívala přes sklíčka do slunce, třepala pouťovými kaleidoskopy a v Divadlech a "Na Lepším" očima hladila lampy, lustry a vázy.
Už jako malá jsem se ráda dívala přes sklíčka do slunce, třepala pouťovými kaleidoskopy a v Divadlech a "Na Lepším" očima hladila lampy, lustry a vázy.
Teď sklo tak trochu sbírám - obrážím vetrerie a výstavy v tuzemsku i zahraničí a pokaždé si odnáším ten jas s sebou , ten prometeovský pocit vzniku a nádhery. Sklo nevoní a nechutná, vždyť je to v podstatĕ písek s oxidy. Ale ta zlatá, mandarinková nebo karmínová, těch tisíc odstínů moře nebo krve se vyplaví v každé formě, či je to střípek mísy féničanů, vitráže ve Vítu nebo nejnovější hladká kreace benátského Bienále. Je to dar, vidět barvy, a je jich nekonečně, jako lásky a jako možností...
