Tváří se jakoby nic.
„Jasně, pojď do toho.“
„Jasně, pojď do toho.“
Známe se řadu let a říkám si, že u ní mě nic nepřekvapí.
„Našla jsem si bulku.“
„Jak jako?? Kde???“ ptám se s otazníky v očích, hlase… Proboha, nemůže mít přeci „nějakou“ bulku, má tolik dětí a vůbec…
Vzmůžu se jen na: „Hm“. „A doma jsi to říkala?“ pořád nevím, co říct, jen nějak automaticky mluvím.
„Ne, jsi první. Zkouším reakci,“ potutelně se usmívá, jak to umí jen ona.
Super, jsou věci, které nechcete vědět a už vůbec ne první, nechcete přijmout, prostě nechcete. Ale zvědavost je silnější. A zároveň mi hučí v hlavě, panebože, co s ní bude, co bude s dětma? Ale hned tyto myšlenky zaháním – bude to dobrý přece!!!
„A už jsi s tím někde byla?“ vzmůžu se na další banální otázku.
„Ne, příští týden.“
„A když to bude zhoubný?“ říkám nejistě, opatrně.
„Nepřipouštím to.“
Nepřipouští si to. Ano, nepřipouštět si to. Nepustit k sobě to, co nechceme a nezveme.
„Je to pozitivní,“ píše na whatsup. Ne! To ne! Přeci to nemůže být pozitivní, tohle musí být negativní. Má sotva odehraný první poločas – nemůže to teď zabalit.
Mašinérie se rozjíždí.
Mizí před očima, ztrácí vlasy, ztrácí řasy, ztrácí se.
Dost! Takhle to nejde!
„Léčba nefunguje, utnuli ji, nedala bych ji,“ říká.
„A dál?“ sedíme na lavičce ve Stromovce, popíjíme kávu.
„Budu pod dohledem a mám šanci, sice malou, ale mám, že se nevrátí,“ říká naprosto v klidu. „A proč bych to nemohla být zrovna já mezi těmi pár procenty?“ usmívá se. Ano, proč ne zrovna ona.
„A s dětma jste to řešili?“ ptám se na to, co mi běží hlavou jako první.
„Ano, vždyť přeci můžu odejít kdykoli, bez ohledu na tohle, myslím, že to chápou,“ utvrzuje se.
„A dál?“ ptám se, vzmůžu se vůbec jinou otázku?
„Budu žít. Nemám žádný takový to „chci si ještě splnit“. Víš, já jsem si uvědomila, že si už nic plnit nepotřebuji, že žiju tam, kde jsem vždycky žít chtěla.“
To je vlastně skvělý být smířený s tím, co je, říkám si a tiše ji obdivuji.
„Nepřijde,“ říká a dívá se do dáli.
Nepřijde, nic jiného jí nepřeji.
„Našla jsem si bulku.“
„Jak jako?? Kde???“ ptám se s otazníky v očích, hlase… Proboha, nemůže mít přeci „nějakou“ bulku, má tolik dětí a vůbec…
Vzmůžu se jen na: „Hm“. „A doma jsi to říkala?“ pořád nevím, co říct, jen nějak automaticky mluvím.
„Ne, jsi první. Zkouším reakci,“ potutelně se usmívá, jak to umí jen ona.
Super, jsou věci, které nechcete vědět a už vůbec ne první, nechcete přijmout, prostě nechcete. Ale zvědavost je silnější. A zároveň mi hučí v hlavě, panebože, co s ní bude, co bude s dětma? Ale hned tyto myšlenky zaháním – bude to dobrý přece!!!
„A už jsi s tím někde byla?“ vzmůžu se na další banální otázku.
„Ne, příští týden.“
„A když to bude zhoubný?“ říkám nejistě, opatrně.
„Nepřipouštím to.“
Nepřipouští si to. Ano, nepřipouštět si to. Nepustit k sobě to, co nechceme a nezveme.
„Je to pozitivní,“ píše na whatsup. Ne! To ne! Přeci to nemůže být pozitivní, tohle musí být negativní. Má sotva odehraný první poločas – nemůže to teď zabalit.
Mašinérie se rozjíždí.
Mizí před očima, ztrácí vlasy, ztrácí řasy, ztrácí se.
Dost! Takhle to nejde!
„Léčba nefunguje, utnuli ji, nedala bych ji,“ říká.
„A dál?“ sedíme na lavičce ve Stromovce, popíjíme kávu.
„Budu pod dohledem a mám šanci, sice malou, ale mám, že se nevrátí,“ říká naprosto v klidu. „A proč bych to nemohla být zrovna já mezi těmi pár procenty?“ usmívá se. Ano, proč ne zrovna ona.
„A s dětma jste to řešili?“ ptám se na to, co mi běží hlavou jako první.
„Ano, vždyť přeci můžu odejít kdykoli, bez ohledu na tohle, myslím, že to chápou,“ utvrzuje se.
„A dál?“ ptám se, vzmůžu se vůbec jinou otázku?
„Budu žít. Nemám žádný takový to „chci si ještě splnit“. Víš, já jsem si uvědomila, že si už nic plnit nepotřebuji, že žiju tam, kde jsem vždycky žít chtěla.“
To je vlastně skvělý být smířený s tím, co je, říkám si a tiše ji obdivuji.
„Nepřijde,“ říká a dívá se do dáli.
Nepřijde, nic jiného jí nepřeji.
