„Jak to oslavíte?“ dotírá syn Michal, kterému je dvacet
čtyři a půl. Ano počítáte dobře- je silně nedonošený. To jsou ale, pokud vím,
všechny děti narozené v čerstvých manželstvích počátkem devadesátých let. Patrně
ovzduší, ještě zkažené průmyslovou výrobou.
„Asi budu muset koupit kytku, nebo tak něco.“ zauvažuju.
Cvičení: Napiš příběh formou deníku.
Manželka, zlatíčko Jitka, se na mě podívá jako by nebyla
zlatíčko a něco si mumlá. Rozumím jen, jak si opakuje „budu muset, budu muset“,
dál šeptá o jakémsi hovadu a něco jako „maminka měla pravdu“.
Syn nedbá naší slavnostní konverzace a přerušuje nás oba:
„My jsme s Marcelkou mysleli, že bychom mohli jet
společně na dovolenou. K moři!“
„To je drahý a je to daleko!“ vykřiknu.
„Letecky, samozřejmě…“dodá Michal.
„No, tak to bude ještě dražší!“
Michal s jeho přítelkyní Marcelkou vytáhnou katalog.
„Vždycky jste mluvili o Korfu. A když pojedeme koncem září,
pořád se tam dá koupat, na poprvé bude stačit týden a cena…“
„Aha, tak to na těch našich jednodenních výletech na hrady a
zámky projedeme…“ začal jsem větu.
„A prožereme“ dodala Jitka a významně se na mě podívala,
„víc“ dokončil jsem naštvaně a překvapeně zároveň. A tak bylo rozhodnuto.
DEN PRVÝ - CESTA.
Tři hodiny v noci. Takhle brzy jsem nikdy nevstával. I
kdyby hořelo, tak by kolem mě jen potichu hasili a vzbudit by si mě troufli
v pět nejdřív.
„Do prdele i s vaším mořem! To tam nic neletí pozdějc?“
Jitka opět něco mumlá. Poslední dobou je to dost časté. Snad se nedala
k nějaké sektě. Michal ještě křičí: „Hlavně si dojdi na záchod,
v letadle se na něj nevejdeš!“ naráží na mých draze pěstěných stotřicet
kilo.
„Aspoň nežeru jenom semínka jako andulky! Nebo vy dva!“
okřikl jsem ho.
„Tak jestli žereme semínka jako andulky, tak si tam dolítneme
sami!“
„Jo a pak nemusíte na záchod v letadle, protože cestou
serete na sochy. Ale taky byste namísto andulek mohli být jenom slepice a
poletíte tak leda víš kam a srát budete maximálně na dvorek!“
„Dobře! Tak poletíme sami, nebo zůstaneme na dvorku! Ale vy
dva jste byli nejdál v Nuslích tramvají, tak jsem na vás na letišti a
v Řecku zvědavej!“
Marcelka se rozbrečí. Michal jí utěšuje a Jitka zase něco
mumlá. „Už abychom byli zpátky,“ slyším.
Divím se: „Vždyť jsme ještě ani neodletěli…“
„No právě…“ odpovídá. Ženy jsou zvláštní, dvacet pět let s jednou
z nich žiju a pořád jim nerozumím.
Letiště. Loučím
se se švagrem, který nás sem vezl. Po osmnácté se ujistím, že máme pasy, papíry
od cestovky, peníze, plavky, ibalgin a živočišné uhlí. Vstupujeme do haly a
vůbec nevím, co mám dělat a kam jít. Michal s Marcelkou nás zkušeně
protahují mezi stanovišti, odbavením, kontrolou, ke správnému nástupu a tak.
Bez mladých bychom fakt ani neodletěli, jsem jak Pygmej na koncertě vážné
hudby. Přistupuji k Marcelce a omlouvám se:
„Nezlob se, víš s těma semínkama, já jsem to tak…“
Usmívá se a mává rukou. „To je v pořádku, Míša mě
varoval…“
Jitka vážně pokýve hlavou: “Vidíš, tak už tě znají i u
nich.“ Mračím se a něco si mumlám. No tak snad taky můžu, ne?
Konečně
nastupujeme do letadla. Boeing 737.
„Vždyť je to vevnitř menší, než starej erťák, v týhle
rouře nikam neletím!“ je mi zle, ozývá se má klaustrofobie. Odbíhám na toaletu.
„Kurva, sem se nevejdu!“ Přece nemůžu stát na chodbičce a
snažit se otevřenýma dveřma čurat do mísy. A to druhý - kdybych se tam posadil,
na letišti by mě museli vystříhat hasiči. Vracím se zkroušeně na místo. Syn jen
krčí rameny jako „já jsem ti to říkal!“ A přichází další pohroma.
„Připoutejte se prosím!“
Nastavuju pás na největší délku. Chybí deset centimetrů.
„Kašlu na to, jestli to po startu spadne, je úplně jedno, jestli jsem
připoutaný. Křídla jsou plná kerosinu, uhořím s pásem i bez,“ mudruju.
„Pane musíte se připoutat!“ trvá na svém letuška. Přikývnu a
když se nedívá, oba konce pásu strčím pod břicho a mírně se předkloním. Tak a
je to. Vedle sebe vidím, jak podává prodlužující mezikus nějaké těhuli.
„Pane, nejde vám to?!“ prokukuje můj trik letuška a odchází
pro ten zpropadený ponižující těhotenský protikus.
„V pořádku, jen se to rozepnulo…“ zalžu. A vydechnu všechen
vzduch co v sobě mám, zatáhnu břicho a vší silou dorvu ty dva pásy
k sobě. Jsem jak buřt přeštíplý tou hliníkovou sponkou, ale letuška je
spokojená. Rozdává bonbon proti zalehnutí v uších. Nedám si. Teď už se do
mě nevejde. Po vystoupání do letové výšky říká Michal: „Můžeš si to rozepnout.
Když budou turbulence, rozsvítí se nápis a zase si to zapneš!“
„Nezapnu. Natáhl jsem si sval na pravý ruce, jak jsem to
rval poprvé a mám pocit, že se na tý přezce něco ohnulo. Podruhý to nezapnu. Musím
to vydržet do přistání! Jak dlouho ještě poletíme? Dvě hodiny?! Snad budu mít
štěstí a do dvaceti minut spadneme!“ Marcelka to poslouchá a pak si začne něco
mumlat. Některý ženský jsou všechny stejný!
DEN DRUHÝ - ŘECKO.
Přistáváme. Nalétáme přes nejvyšší horu ostrova Pantokrator
vysokou 916 metrů a sedáme 3 km od města na nejkratší přistávací ranvej
v Jižní Evropě dlouhou jen 2 375metrů. Tato kombinace zajišťuje
kvalitní a nezapomenutelnou nevolnost i poměrně ostříleným cestovatelům. Letadlo
za smradu spálených gum a poblitých dětí zastavuje, všichni tleskají. Já ne.
Jezdím s autobusem a na konečné mi taky nikdy nikdo nezatleská. Tak proč
bych měl tleskat já. Navíc jsem po tom zapásání tak oteklý, že stejně nedám
ruce k sobě. Musely mě rozepnout Jitka s Marcelkou. Smály se. Alespoň
trochu pokrok. To jejich mumlání už mě štvalo. Na letišti nás vítá delegátka.
Prý pojedeme asi hodinku autobusem. Hlavní město Kerkyra má tři semafory a
vlastní dopravní zácpu na druhém z nich. Po necelé hodince cesty
přijíždíme k Hotelovému komplexu Modrá princezna. Protože mi to evokuje
víc utopenou, nebo zmlácenou dámu, než vodní vílu - což byl asi původní záměr,
raději nadále používám originální Blue princess. Po přivítání nám naznačují, že
si máme dát zavazadla do vozu a odvezou nám je do našeho bungalovu.
„Proč? Má to být 150metrů od pláže!“ ptám se syna. Ten zde
musí jako jediný, který se domluví jinak než česky a kdo byl již několikrát u
moře, fungovat jako překladatel a průvodce. Dorozumívá se s recepčním
anglicky.
„Prý to dál není, ale přesto nám zavazadla i nás první den
odvezou. Tak to je od nich hezký, ne?“ Nezdá se mi to. Ten náš chlapec je ještě
nezkažený a necítí v tom tu počáteční vůni pekla… Nasedáme do vozu a ten
se rozjíždí k mnohem strmějšímu stoupání, než bylo v letadle. Auto
kvičí celou dobu na jedničku, chvílemi se protáčejí kola a jsme u bungalovu.
Dál než sto padesát metrů to opravdu nebude, ale převýšení je dvě stě. Je to
spíše na žebřík. Když tu jdu do kopce, téměř položím ruce na silnici a v
podstatě se skoro neohnu. Toto nás bude čekat po každém jídle, protože do
jídelny se nesmí v plavkách, abychom šli rovnou na pláž. Tak to jsem nikde
nevyčetl a z fotek nepoznal. Sbohem „válecí dovolenko“ Buď se budu hýbat,
nebo hladovět. Mám pocit, že Michal s Marcelkou se potutelně usmívají.
Museli to odněkud vědět semínkáři hubený! Ale teď se jdeme s Jitkou natáhnout,
máme toho na první den dovolené za sebou až, až.
DEN TŘETÍ- MOŘE.
Vstali jsme, najedli se, vystoupali do prvního výškového
tábora, šup do plavek a hurá dolů k moři!
Zjišťujeme, že lehátka a slunečníky v ceně nejsou
v ceně. Při deseti eurech za lehátko na den a na osobu, plus dalších pět
za slunečník snadno dopočítávám, že nás to vyjde za deset dnů stejně, jako celá
dovolená. Ptám se na to delegátky, ale prý jsem to špatně pochopil. Údajně bylo
v prospektu „lehátka a slunečníky pro hotelové hosty k dispozici“ což
není to samé jako „v ceně“ a už vůbec ne „zdarma“. Dále zjišťuji, že boty
do vody nejsou nutné ani tak kvůli vodě (ta je docela teplá), jako spíše
k tomu dostat se do ní. Pláž z kamínků a oblázků mým sto třiceti
kilogramům zabraňuje dostat se bos do moře, bolí to jako koberec z hřebíků
a střepů.
„Tak to přeběhni!“ radí Michal s Marcelkou.
„Až budu muset utíkat s cihlou v batohu, abych
v běhu nevzlít - jako vy dva, tak se mi to možná povede!“ prskám na ně.
Teď mi teprve dojde název hotelu Blue Princess.
„Ano! Malá mořská víla!“ vykřiknu. Každý krok ji bolel jako
by šlapala do ohně! Rozesměju se skrz slzy bolesti.
„Jaká víla?“ ptá se Jitka.
„No já přece! Nevidíš?!“
„Okamžitě pojď ze sluníčka!“ velí Jitka.
„A kam? Ze sluníčka je tady za patnáct euro! Jdu na deku a
usmažím se jako grundle!“
„To chvíli potrvá… Ale… Asi musíme jít nakupovat!“
Naštěstí je asi tři sta metrů od pláže obchod „skoro se vším“.
Když tam vystoupáme, bereme dva slunečníky, jeden po šesti eurech, dvě podložky
k vodě, za tři Eura kus a gumové pantofle. Cestou ještě zcizuji na nějaké
stavbičce cihlu. Před pláží potkáme správcovou lehátek a půjčovny motorových
člunů. Jitka s Michalem jdou pár metrů přede mnou. Asi se za mě stydí, jak
vláčím tu ukradenou cihlu, vedle mě jde jen Marcelka. Správcová na mě volá:
„Čto dělaješ?“ No moment, snad si nemyslí, že jsem rusák???
„Ja nět z rassiji!!!“ kroutím kategoricky hlavou!
„No panimáješ! Chočeš arendovat' motornuyu lodku?“ vidím
ceduli 2 hours - 100 Euro.
„Něznaju eto vadíť...“ pokrčím rameny.
„Eto može tvojá doč vadíť“ zvolá baba a ukáže na Marcelku.
Sakra je to drahý, ale je mi to blbý říct - nechci být za socku. Jak jí
setřást? Jasně!
„Eto nět majá doč, eto majá ljubóv!“ vykřiknu na oko uraženě
a odcházím. Bába kroutí hlavou a omluvně ukazuje palec nahoru.
„Pojď, běžíme, ať jdeme konečně do vody!“ říkám Marcelce.
„Co sis to s ní povídal? Říkals, že se sám nikde nedomluvíš
a jak ti to šlo. To bylo rusky? O čem jste tak dlouho mluvili?“
„Ale… O lodích…“
Přijdeme k moři, jdeme na volné prostranství vedle
napevno umístěných lehátek s oficiálními slunečníky. Beru cihlu, zatloukám naše
slunečníky do písku a roztahuju podložky. Jdu do vody, zuju pantofle, zatížím
je cihlou, aby mi je neodnesly vlnky a v uších mi zní Cimrmanovo: „Čech se
přizpůsobil, Čech se přizpůsobil…“
DEN ČTVRTÝ - KOSTASÍNA.
S Jitkou obýváme jeden bungalovík, mladí mají druhý
zády k našemu. I když jsme s Jitkou sami dva, máme trochu problém
s teplotou v noci. První noc jsem pustil klimu, ale Jitka si stěžovala,
že jí škrábe v krku. Ale když je vypnutá, je tu ukrutné horko. Řešíme to
tak, že spíme při otevřených dveřích. Nemáme tu nic tak cenného, abychom se o
to museli obávat a prý se tu skoro nekrade, nepočítám-li občas nějakého krajana
přistiženého v místním obchodě… Jenže i když jsme vyřešili problém
s teplotou, Jitka se tu chová po setmění dost divně. Nejdřív mi
v noci sní ze stolu párečky, které si propašuju od večeře. Ani si
nerozsvítí, mlaská u toho jako zvíře a ráno dělá jako nic. A po té ukrutné
únavě z koupání a trojím vysokohorském výstupu mě dnes v noci kousala
do krku a ucha. Protože jsem byl úplně vyřízený, předstíral jsem tvrdý spánek.
Přitiskla se ke mně a hřála mi alespoň záda. To bylo příjemné. Ale jinak je zvláštní.
Ráno vždy dělá jakoby nic a naopak kouká hodně divně na mě. Že by nějaký druh
náměsíčnosti? Zkusím v noci prostě rozsvítit! Musím jí z toho dostat,
mám pocit, že takhle trpíme oba! Následující noc, ve chvíli, kdy v noci
Jitka zase potmě mlaská u stolu nad sušenkama, rozsvítím lampu u postele. A
Vykřiknu:
„Vstávéj! Co to je tohleto?!“
Jitka spící vedle mě v posteli, ale na metr daleko - i
když mi ještě před chvílí hřála záda- konstatuje:
„To je pes. Fenka. Vlkodav, Retrívr, Pudl. A pár dalších ras
k tomu.“
To velký béžový obrovský psí hovado k nám skočí do
postele. Nejdřív olíže ucho mně, potom Jitce a oba se na sebe s pochopením
podíváme. Zdá se, že jsme spánek a únavu zbytečně předstírali oba. Spolknu
původně zamýšlené „Jedeš ven, potvoro!“ protože když se na nás podívá, je
jasné, že je to kamarádka a má nás ráda.
„Takhle s náma ale spát nemůže a trochu smrdí.“
uvažuju.
„Tak jí vykoupeme!“ dostává nápad Jitka a už jí vleče do
sprchy. Fence se to - zdá se - líbí, používáme normální šampon, hlavně pořádně
opláchnout. Utřeme jí velkou hotelovou osuškou. Výhoda dovolené, zítra si jí
prostě necháme vyměnit za čistou.
„Znáš nějaké řecké jméno pro holku?“ ptá se Jitka.
„Znám tu jenom číšníka z hotelu, Kostase…“ přiznávám.
„Hmm. Tak to bude Kostasína.“ rozhoduje Jitka. Kostasína
zavrtí ocasem a štěkne. Asi se jí to líbí. Od toho dne máme spolunocležnici, spolustrávnici
a do vody můžeme všichni najednou. Pokud není mezi věcmi ponechanými na břehu
nic k jídlu, Kostasína nám je spolehlivě pohlídá.
DEN PÁTÝ - VÝLET.
„Kdo chcete jet na výlet, musíte se mi přihlásit a
připlatit…“ deklamuje delegátka.
„Když už jsme tady, ať něco vidíme. Ležet u vody můžeš i
doma!“ mudruje Michal.
„To můžu. Ale není slaná a není tam tolik ženskejch nahoře
bez. To je hotový kozí stádo, tady!“
„Aha a ty seš jako pasáček…“ kárá mě dospěle Michal.
Samozřejmě v tu samou chvíli se mi ozve za zády Jitka:
„Houby pasáček! Dobytek a zastydlej puberťák! Na výlet se
pojede! Já ti dám stádo!“
Normálně tam za dvě vteřiny vyrostla ze země, jako bedla.
Manželky mají tuto schopnost. Zejména jakmile se člověk (myšleno chlap) začne
bavit s jiným člověkem (myšleno jiným chlapem) o jiných lidech (myšleno
ženských) a obzvláště o jejich kozách. To funguje, i kdyby byla v tu
chvíli na opačné polokouli.
A tak usedám do pohodlného,
dálkového autobusu, delegátka s další průvodkyní nás přepočítávají -
nechápu proč a vyjíždíme. První zastávka je zámek Achilion. Nechala si jej v roce
1890 postavit císařovna Alžběta - známější jako Sisi a strávila zde většinu
života. Procházka zahradami se subtropickými stromy a rostlinami s výhledem
na moře v lehkém oparu je pohled, na který nikdy nezapomenu. Interiéry
zámku jsou také noblesní. Jenže s nulovou organizací a padesáti lidmi navíc
oproti kapacitě prohlídkového okruhu jsme tam namačkáni jako sardinky. Snažím se
dostat co nejrychleji ven. Dobře, že tak, vidím, jak ostatní nastupují do
autobusu. Opět nás počítají. Nechápu proč. Jsme snad děti? Startujeme a přesouváme
se k letišti. Po vystoupení přecházíme po hrázi před přistávací dráhou.
Potom do obrovského krpálu. Nadávám. Delegátka mě slyší.
„Ale, ale… Kdepak byste doma měl takovou krásnou vyhlídku na
moře? Za chvíli jsme tam. Uvidíte, že na tento výlet budete dlouho vzpomínat.“ bohužel,
věštecká slova…
Konečně nahoře. Nějaký bar, asi dvacet míst a nás je
minimálně dvacet pět. Navíc je bar už před naším příchodem plný. Chci si dojít
na toaletu, ale jsou všechny obsazeny. Večer jsem si dal nějaké plody moře a úplně
na to nejsem zvyklý. Docela bych už potřeboval… Ale opět se zavelí do autobusu,
Počítají nás. Proč proboha - opět nechápu, jsme přece dospělí. Nyní poznáváme
pravý důvod výletu. Kousek popojedeme na malé tržiště. Delegátka si cosi povídá
s trhovci, předtím nás však vybízí k nákupu:
„Tady si můžete koupit mušle a lastury. Jsou s cenovkou
a razítkem - lze je vyvézt. A jistě se rádi projedete na motorových člunech. Je
třeba si tedy připlatit, v ceně výletu to není, ale určitě tu nikdo
nechcete jen koukat ze břehu.“
Lezu na loďku, je to fajn, ale ty ryby z večeře se ve
mně stále bouří. Teď bych rozhodně raději jen koukal ze břehu. Protrpím plavbu,
potom jdeme do restaurace. Konečně volná toaleta. Zapadnu tam a ztrácím pojem o
čase. To, co se tam stane, je něco mezi lidskou potřebou, bouřkou na Jupiteru a
smrtí cholerou. Vycházím a zcela jistě si nejsem podobný. Jenže…
„Do prdele, kde jsou všichni!“ běžím k autobusu, ale
ten nikde.
„Kurva, kde jsou?! Pane, neviděl jste tady aut…?“ dědek na
kole se usmívá a něco brebentí. No jasně, tady nejsem v Říčanech -
nerozumí... Nevím, kde jsem, nemám telefon - od toho jsem si tu chtěl
odpočinout. Netuším, kudy mám jít, jsem bez peněz a bez karty - ty má Jitka.
Jak to, že nás nespočítali? Nechápu to. Taková
lehkomyslnost. Chce se mi brečet. Jdu nazdařbůh po jediné silnici, co tu je.
Najednou se proti mně vynoří autobus. Náš autobus! Začnu zběsile mávat:
Zastaví, vlítnu dovnitř.
„My jsme vám ujeli!“ směje se delegátka. Mám chuť tý krávě nafackovat.
„Kolegyně to špatně spočítala! Až vaše paní nás upozornila.
Říkala, že jste šel na záchod a že to asi máte dýl… No, tak už jste zase s námi.
To víte, tady na těch úzkých cestách to není jen tak, otočit se
s autobusem.“
Řecký řidič něco pindá, evidentně nikoho nechválí a
propichuje mě očima.
Pohledy lidí v autobusu mě zvědavě sledují. Chci se
někam propadnout, nebo být neviditelný. Všichni čumí a čtu jim na čele:
„Jo, to je ten pán, co se byl vysrat a trvalo mu to tak
dlouho, že si nás nechal ujet. To je teda nezodpovědnost, to mně by se nestalo…“
Jsem rudý až k malíčkům na noze a rychle si sedám. Mladí dělají, že
k nám nepatří. Jitka mi chce něco kázat, ale když vidí můj výraz, dá mi
milost. Ještě jedeme na farmu kumquatů. Tam už se ani nezdržují hrou na
exkurzi. Rovnou nás táhnou do prodejny. Kupuji dva kumquatové kompoty, dvě
marmelády, čtyři fíkové marmelády a jedno čatní z pálivých papriček. Potom
už jedeme zpět do hotelu a já jsem nechtěnou celebritou dne. U večeře mě zdraví
zcela neznámí lidé a teď už se naštěstí aspoň usmívají. Dávám si vepřové s brambory,
čokoládový dort a uteču na pokoj. Z moře už nebudu jíst ani sůl…
DEN ŠESTÝ - OKNO DO MOŘE
Moře mě baví. Ale jenom se pořád cachtat mi přijde dětinské.
Michal s Marcelkou se potápějí. Mám problém, že jakmile dám hlavu pod vodu,
bojuji s pocitem, že se utopím, udusím a zemřu hroznou smrtí. Bohužel i když
mám pod vodou jen obličej. Dívám se od Michala půjčenýma potápěčskýma brýlema asi
na čtvrt sekundy pod hladinu a je to tam jako v televizi. Pořad „Život na
útesu“ proti tomu je nudná propagační slátanina. Poté, co odezní hysterický
záchvat a přestávám se dusit a umírat, přemýšlím, jak bych se takto mohl dívat déle.
Zkouším si k brýlím vypůjčit ještě šnorchl. Špatný nápad. Jak skloním
hlavu abych lépe viděl, šnorchl potopím do vody a místo vzduchu nadechnu vodu.
Opět se topím a vidím, že tudy cesta nevede. Mladí mají ale takovou nafukovací
matraci z průhlednýho plastu. Lehnu si na ní a budu koukat pod sebe.
Vypadá to jednoduše, ale je to těžký. Zkouším nastoupit na mělčině. Matračka
pode mnou klesá až na dno. Nepluje se nikam. Beru to na hloubku. Nevylezu na ní
ani náhodou. Klouže to jak pecka z višně. Nemůžu na tu pitomou matračku vystoupat.
Zkusím jí vzít ještě na vodu po pás. Když už se na ní skoro vydrápu, matračka
spode mě vystřelí, letí jako šíp a trefí do hlavy nějakého chlapečka. Ruského,
jak se ukáže.
„Durak kakój, čtó ty děélaješ mojemu malčiku!“
Řve na mě rusanda.
„Izvinitě, éto jenom vózduch ve futrálu!“ vysvětluju. Ještě
něco mektá, ale beru to, že jsem se omluvil a je to vyřízené. Zjišťuji, že když
položím potápěčské brýle na hladinu, je pod ní krásně vidět. Ale jen než mi do
nich vlnky našplouchají vodu. Jak to vymyslet. Po obědě jdeme na procházku a
pořád přemýšlím, jak se potopit bez ponoření. Jdeme okolo stánku
s nějakýma cukrovinkama a v tom mi to dojde. Vidím kyblíky
s cukrovou vatou. Z úplně průhlednýho plastu. Ukážu prodavači na kyblík.
Pět Euro. Jitka zašeptá:
„Sto třicet korun za blbou cukrovou vatu? Navíc máš cukrovku!“
Vatu si snězte! Já potřebuju ten kyblík! Nikdo nechápe.
„Pojďte honem! Snězte rychle tu vatu a dejte mi ten kyblík!“
Svlíknu se do plavek a vlítnu s kyblíkem do vody. Položím
ho průhledným dnem na hladinu a bez topení, dušení a kašlání pozoruji život pod
vodou. Okno do moře. To je ono! Tohle jsem potřeboval! Když vyjdu z vody a
položím kyblík vedle deky, pokusí se mi ho ukrást ten ruskej chlapeček. Ale dokud
se baba nekouká, hvízdnu ho lopatičkou po palici a je zase klid. Takhle se to
s nima musí.
DEN SEDMÝ - ODBAVENÍ A NÁVRAT
Tak je to skoro za námi. Klidně bych tu byl o týden dýl. Ale
všechno jednou skončí, i dovolená. Řecko je k nám milostivé. Přes noc se
ochladilo a prší. Tak silně, že u nás doma bychom řekli, že chčije. Mladí nám
vysvětlují, co má být v jakém zavazadle a my jen smutně koukáme na moře. Kostasína
to už asi zná, protože ráno milosrdně mizí a my tušíme, že už jí nikdy
neuvidíme. Věci používáním nabobtnaly a tak skáču na víku kufru, aby se dal
zavřít a zbytek balím do igelitek a batohů. Zavíráme naposledy bungalov a jdeme
na poslední snídani a k autobusu. Poprvé si uvědomuju, že tu jsou celý
týden ti samí číšníci i ostatní obsluha.
„Kdy máte volno?“ ptám se lámanou angličtinou.
„V listopadu…“ odpoví mi manažer restaurace…
„Tak hezký listopad přeju!“
Nasedáme do autobusu a jedeme na letiště. Odevzdáme kufry k nakládce
a jdeme na odbavení s příručními zavazadly. Otevírají nám batohy a ukazují
na kumqatové kompoty, džemy, fíkovou a chilli marmeládu.
„Co chtějí?“ ptám se.
„Jasně jsem vám říkal, že tohle nesmí do příručního
zavazadla! Že to máte dát do kufru!“ rozčiluje se Michal.
„No ale tam by se to mohlo rozbít, jak s tím házejí…“
uplatňuje Jitka pravou českou ženskou logiku.
„Co se teď dá dělat?“ vstupuju do diskuse věcně.
„Buď ten batoh honem doběhneme dát k odbavení do
zavazadlového prostoru, ale to asi…“
„Co asi?“ ptám se.
„No nestihneme. Koukej tu frontu. Uletí nám to.“ Konstatuje
Michal.
„A ta druhá možnost?“ ptám se s nadějí.
„Michal ukáže pohledem do rohu místnosti. Tam je hromada
lahviček, sklenic, dóziček a flakonů.
„Jako to tu nechat? Víš, co to stálo? A je to vzpomínka na
výlet…“
„Na ten bych radši nevzpomínal.“ odvětí Michal.
„Přemejšlej! Co dalšího tě napadá?“
„Leda to sežrat.“ prohodí sarkasticky.
„No jasně, tohle je můj kluk!“ vezmu první kompot, vylovím
z batohu plastovou lžíci, kterou tam vždy nosíme pro všechny případy a
začnu pojídat. Celníci na mě koukají jak na blázna. Pokračuju druhým kompotem,
jeden džem, druhý, marmeláda a chilli marmeláda.
„Tak. A z tohodle už bombu nenamíchám!“ říkám jim česky
a vylízaný sklenice s originál nálepkama dávám zpět do batohu. A na Ruzyni
si připíchnu inzulín, co mám v kufru, jinak mi upadne pata. „Sbohem Korfu,
navždy pro mě budeš mít sladkou příchuť!“
