Kurz tvůrčího psaní Dany Emingerové – Jak to vidím já - napsal Vojtěch Turek

Na konci kurzů může být i knížka

Pokud máte pocit, že jste v psaní tak dobří, jako třeba Hemingway či Chesterton, pak šetřete peníze a do kurzu Dany Emingerové se rozhodně nehlaste. Nic by vám to nepřineslo. Pakliže ovšem nemáte hypertrofické ego a tvůrčí písemný projev je součástí vaší práce či psaní vás prostě baví, pak neváhejte. 

V prvním případě se zdokonalíte v psaní čtivou a srozumitelnou formou, a to i tehdy, když jde o věci odborné, na první pohled nezasvěcenému čtenáři těžko uchopitelné. 

O broučkovi - napsala Petra Caltová

Uprostřed pastviny se ztratil malý brouček.
„To je konec. Za chvíli bude tma. Já tu umrznu, nebo mě něco sežere.“
Když v tom: „Duc, duc, chroust, chroust, duc, chroust…“
V dálce přicházela kráva, pásla se. Broučkovi svitla naděje.
„Dobrý den, paní krávo. Prosím, pomůžete mi? Ztratil jsem se a nevím, kudy domů. Haló, krávo! Haló!“
Kráva jakoby milého broučka neslyšela. Dál přežvykovala.

Bajka o chvostoskocích - napsal Petr Dolejš

huňatka

larvěnka

Na kraji lesa se potkali dva chvostoskoci - huňatka a larvěnka.
„Heč, já mám pod zadečkem skákací vidličku. Díky ní můžu tááákhle vysoko skákat,“ chlubila se huňatka, která žije na spadaném listí..

Rybka a neplavec - napsala Jana Čepičková

Na mořském dně strhl povyk. Drobná rybka se posmívala malému, přisedlému, chapadlovitému stvoření: „Neumí plavááát, neumí plaváát!“
Malý chapadlák si jen povzdechl: To už je třetí tenhle týden, co na tom pořád ty ryby mají, tak neumím plavat a co?
Na druhý den se však stalo něco podivného…
„Pomoc! Pomoc! Někdo mě odlepil ode dna!“ hned poránu takhle těkala ze strany na stranu po volném oceánu nová mladá medúzka, bývalý přisedlý polyp.

O dvou žabkách z Kolumbie - napsal Vojtěch Turek

Pralesnička

Malá nenápadná žabka se krčí za listem. Snaží se být neviditelná, zatímco pestře zbarvená pralesnička si s maskováním starosti nedělá.
"To je život, pořád se někde schovávat!"
"To vám nezávidím. Já se ničeho bát nemusím," dí pralesnička vědoma si své krásy a smrtelně jedovatého kabátku. Nikdy ale nevíte, kde na vás číhá nějaké nebezpečí, poznamená skromně malá žabka.
Pralesnička, pyšná na svůj vzhled, s pocitem nezranitelnosti zaujme vyzývavý postoj, aby ještě více vynikly její přednosti.

Pracovní den vědce v muzeu - napsal Petr Dolejš

Zrovna takhle se mě můj kamarád zeptal: „Co přesně v tom Národním muzeu dělám?“ 
Nechtěl jsem ho odbýt ve stylu jednoho kolegy, že můj den řídí maily, ale když jsem se nad tím zamyslel, tak je to vlastně pravda. 

Jak můžou někoho řídit maily? Cožpak nemáme danou náplň práce – odbornou práci, kvůli které jsme studovali, práci v terénu, kam se vždycky tolik těšíme, a poslání správy sbírek, podle kterých se píšou dějiny?

Příběh o hovně - napsala Jana Čepičková

Krystaly šťavelu vápenatého

„To jsem dopad,“ naříká nad svým osudem malý krystalek šťavelanu vápenatého.

Bylo brzké odpoledne, 30 stupňů ve stínu, vzdušná vlhkost tak akorát, prostě další typický den v křídě. Nebyl to totiž žádný bezvýznamný krystal! Byl zabudován v těle jisté traviny a plnil důležité poslání. Byl jedním z prvních exemplářů fytolitů na Zemi, kterému se poštěstilo tvořit oporu jednoděložné rostlině a byl si své důležitosti náležitě vědom.

Stopy z Ovčína - napsal Vojtěch Turek

Důl Ovčín

Pohled do ohromné jámy – posledního z povrchu otevřeného dolu na černé uhlí v Čechách – již vyvolává spíš nostalgické vzpomínky. Kolik úžasných paleontologických nálezů se odtud během posledních let podařilo zachránit! Jeho dno teď pomalu mizí pod vodou nově vznikajícího jezera, na svazích probíhá rekultivace. 

Důl Ovčín u Radnic na Plzeňsku poskytoval v polovině 80. let minulého století jedinečnou příležitost nahlédnout do mladších prvohor, doby vzdálené od nás 300 milionů let, kdy se naše území nacházelo na rovníku.

Česká okna do pravěku - editace textu

Ve stejný okamžik padá balvan ze skály, ještěrka proběhne kaluží, rozvodněná řeka si hledá nové koryto, jezerní pánev se vyplňuje bahnem, bortí se zemská kůra a vrásní se velehory, vzniká nová linie živočichů vybavená převratnou evoluční novinkou… Všechny tyto pochody probíhají současně, teď. Jenže každý v docela jiném časovém i prostorovém měřítku. Ty, které probíhají v našem měřítku – jako pád balvanu nebo běh ještěrky – můžeme snadno pozorovat, ale ostatní nám zůstávají často zcela utajené. 

Díky paleontologii a dalším geologickým disciplínám je však můžeme odhalovat v dávné minulosti.

Úkol: Pokuste se projasnit tento odborný text, aby byl srozumitelnější a přehlednější.

O drongovi a surikatě - napsala Petra Caltová

Na stromě uprostřed africké savany seděl pták drongo a líně pozoroval surikatu. Mladá šelmička zrovna ulovila tučného pavouka.
“Pozor nebezpečí, všichni utečte!” zakřičel najednou drongo.
Surikata na nic nečekala, pustila svou kořist a utekla do nejbližší nory. Ještě celá udýchaná vše vyprávěla rodičům.
“Máš štěstí, že tam starý drongo byl, jinak tě mohlo sežrat bůh ví co,” pokýval hlavou otec.

Drongo s pavoukem v zobáku přiletěl domů.
“Miláčku, tak si představ, ta surikata mi na to dneska zase skočila. Nesu večeři zadarmo.”

Poučení: To, že ti někdo občas pomáhá, ještě neznamená, že nemá v plánu tě “vochcat”.

Na rybách - napsal Vojtěch Turek

„Tam někde jsou,“ hlásí s neomylnou jistotou kolega a ukáže na drobné skalky vyčnívající nad vodu ze dna Jizery. „Zatím to byly bohužel jen rybí šupiny, co jsem tu vloni našel. Pojďme na to, než bude bouřka. Pak stoupne voda, skalky zmizí a můžeme to zabalit.“
Náš zátah na ryby se vymyká běžné představě o rybaření. Náčiní i způsob lovu jsou totiž zcela odlišné – místo udice, návnad a dalšího příslušenství pro začátek stačí palice, sekáč, krumpáč a páčidlo. A ryby, pokud je najdeme, nám rozhodně neuplavou. Je ovšem třeba vyrazit ve vhodnou dobu, kdy je hladina řeky co nejníže.

Háčky k popularizaci přírodovědných textů

Křídový kaktus
Zkusme si představit křídu, období dinosauřích obrů, jako skleník. Je tam všude teplo, vlhko, mnohdy i dusno, a podle toho zdejší kytky a zvířata vypadají, prostě mají dovolenou na Srí Lance a mají tepla a vody dost. Ale v každém skleníku se najde škvíra nebo otevřené okno, kde jsou jiné podmínky. Stejně tak v křídě existují určité paradoxy, takže pár kroků od vlhkomilného kapradí může chudák keř na slunci umírat suchem nebo dokonce i prospívat.
(Jana Čepičková)

Tvorové z temných hlubin
Tma, vlhko, nedostatek potravy. Druhy žijící v jeskynních se musí vypořádat s drsnými podmínkami. Mají zakrnělé oči, stejně by nic neviděli. A protože ani nikdo neuvidí je, jsou často bílí nebo bezbarví. Potravu hledají pomocí dlouhých končetin nebo hmatových vousů a rozhodně nejsou vybíraví. V málo osídlených jeskyních je nutné sníst, co potkáte, jinak můžete lehce umřít hlady.
(Petra Caltová)

V nálevu - napsala Jana Bruthansová

Mrskavka modrá

Byla jednou jedna základní škola a v ní učebna biologie. Hned před klasickou černou školní tabulí, zde z učitelské katedry házela prasátka na bílou zeď velká skleněná nádoba se sedm dní starým senným nálevem.
A v něm to pořádně žilo. Seno zalité vodou představovalo ideální prostředí pro různé nálevníky jako trepky, bobovky, vejcovky, měňavky, chobotěnky, labuťěnky. Na dně skleněné nádoby krásně prospívala i mrskavka modrá. Na mrskavku dorostla neobyčejné velikosti 2 100 mikrometrů. Její protáhlé modrozelené tělo si lebedilo v zahnívajících zbytcích sena. Byla v nejlepším věku, za 7 dní života už ledacos prožila, bylo na čase předat své životní zkušenosti potomkům. Nacházela se však před důležitým mezníkem. Nemohla se rozhodnout se zda si vybere klasiku - rozmnožování pohlavní cestou či méně náročnou formu příčného dělení. Přemýšlela nad tím několik posledních minut a stále se nemohla rozhodnout.

Dvě třešně - napsal Martin Valent

Na stromě se hádají dvě třešně, která je krásnější.
„Já jsem červenější než ty,“ říká první.
„To je možné, ale já jsem zase větší,“ oponuje druhá.
„Ale já jsem chutnější,“ překřikuje ji první.
Přilétá špaček a sezobne první třešeň.
„Tak to bylo o vous,“ pomyslí si druhá třešeň a napadne ji, že být vždycky nejkrásnější, není nejlepší.
Špaček se rozhlédne, sezobne i velkou třešeň.

Poučení: Na kráse nezáleží, musíme tam všichni.

Plšíci a salám - napsala Jana Čepičková

Žil byl, kdysi nekdysi, jakýsi plch s jakousi plšicí. Nesdíleli společnou domácnost pod pískovcovým převisem nijak dlouho. Dříve obývali útulnou krabici na boty s výhledem na horu bioodpadu, kam si po krátké známosti plch přivedl plšici.
Zrovna dnes slavili výročí, kterak se jejich pohledy setkaly nad zrajícím Brie.
Nutno podotknout, že plchovi se po nějaké době zalíbilo soužití s pilnou družkou, která mu ochotně vybírala blechy z kožichu a měla v zásobě ty nejlepší nápady na laskominy ze sýra. Inu, časem zlenivěl a zpychnul.

Kukačka a paní rehková - napsal Vojtěch Turek

Rehek zahradní krmí mládě kukačky, foto: Tomáš Grim

K. Tak vidím, že už máte skoro hotovo. Dalo to ale práce, co?
R. To jo, dalo, i když se mi hnízdo moc nepovedlo.
K. Už to brzy přijde, co?
R. Každým dnem. A jak jste na tom vy? Také čekáte potomka?
K. Taky, taky.
R. To se zase nalítám kolem těch nenažraných krků.
K. To jo. Vono někdy stačí jen jedno ptáče. Když pak roste jako z vody, tak ani nebudete vědět, kam dřív skočit.
R. A vlastní hnízdečko už máte?
K. Ještě ne. Ale už to mám rozmyšlené.

Muzejníkův všední den - napsal Vojtěch Turek

„Ahoj, nesu ti dáreček. Byl na tvoje jméno uložený na recepci.“
„Aha, to je zase od toho neodbytnýho sběratele z Duchcova. Zásobuje mě fosiliemi ze severních Čech, se kterými se moc nekamarádím. Co myslíš, že to je?“
„Dej to pod mikroskop! Mrknu na to.“
„Vidíš tam něco?“
„Nejspíš tě zklamu. Hovno.“
„To mi připomnělo historku, jak si student zírající do mikroskopu při praktiku spletl hlas profesora s hlasem svýho kolegy. Na dotaz, co tam vidí, odpověděl stejně jako teď ty. Pan profesor ho pak požádal, zda se může na ten neobvyklý objekt také podívat. Podíval se a uzavřel to konstatováním: To se nedivím, když máte zasraný objektiv.“

Strýc Otomar - napsal Vojtěch Turek

Kdo jiný by jím mohl být než strýc Otomar!
Když se někde objevil, všichni byli rázem ve střehu. Nikdo totiž netušil, s čím zase dneska vyrukuje. Po spolužákovi z fakulty hodil na ulici dlažební kostkou...  prostě jen, aby na sebe upozornil.
Jindy zase na zaplněném náměstí sehrál roli totálního debila. Zkřivil obličej, celý se nahrbil, rozhazoval rukama a přitom vydával neartikulované zvuky. Samozřejmě, že se lidé zastavovali a průvodci tohoto „chudáka“ věnovali soucitné pohledy.

Dvě "pančelky" ve sborovně - napsal Petr Dolejš

A: Teda to zas byla hodina...

B: Jak to? Dáš si kafe?

A: Jo, dík. No, Stejskal, ten se zas neudržel na uzdě.

B: To ti řeknu - u mě na češtině taky ne. Cukřík?

A: Radši hned dva. Jak tohle dopadne...

B: Hele, neboj. On je sice poděs, ale je to férovej inspektor.

Barrandovi skalníci - napsal Jan Sklenář

Osoby: červenka a dva skalníci Franc a Nácek.
Vedlejší role: trilobiti Aulacopleura konincki, Miraspis mira („Babouk“) a Skálovka (pavouk)

Červenka: „tak to je dost, žejsipřišel a žetuvůbec jsi!“
Červenka: „chceš vědět kde jsou larvy, ty nejtučnější larvy chceš?“
Fr: „Ty si ale pěkný ptáček. Kde tu bydlíš, potvůrko?“
Červenka:  „před-čtrnácti-dny jsem se vrátila – přiletěla!“
Fr: „Podívej, Nácku, vona se vůbec nebojí! A jak švitoří.“
Červenka: „strč strč krumpáč-pod-ten-kámen – skálovkatuje!“
N: „Jak seš starej, Franci, tak seš přecitlivělej, poráde se jenom dojímáš. Nech toho čermáka a poď radči ještě sem.“
Fr: „Ty seš nátura, Nácku, dyk se ten čermáček leknul. No dobře, tak kam?“
N: „Tady sem kopal loni a byla tu síla těch baboukuch. Tady…“
Fr: „Tady je než listí a hlina.“
Červenka: „tak dělej dělej rejpej rejpej nebopročtuvlastnějsi?“