7. září 2020

Příběh o hovně - napsala Jana Čepičková

Krystaly šťavelu vápenatého
„To jsem dopad,“ naříká nad svým osudem malý krystalek šťavelanu vápenatého.

Bylo brzké odpoledne, 30 stupňů ve stínu, vzdušná vlhkost tak akorát, prostě další typický den v křídě. Nebyl to totiž žádný bezvýznamný krystal! Byl zabudován v těle jisté traviny a plnil důležité poslání. Byl jedním z prvních exemplářů fytolitů na Zemi, kterému se poštěstilo tvořit oporu jednoděložné rostlině a byl si své důležitosti náležitě vědom.
Co na tom, že musel soupeřit s dalšími fytolity v rostlině, věděl, že ho čeká zářná budoucnost. Že jednoho dne bude všemi obdivován a uctíván!
Jak rád vzpomínal na ty dny prozářené sluncem, teď, když trávil věčnost v osmém šuplíku odshora sloupce B. Často přemítal nad tím, jaká forma mučení to vlastně je, tma a zima. Co z něj asi chtějí vytřískat?
Kdo ví. Možná jak se sem dostal. No jistě, na ten den nikdy nezapomene. Začalo to celkem nevinnými vibracemi v zemi, říkal si, že to zas někde daleko bouchla sopka. Jenže ono se to stupňovalo a jako by se to blížilo přímo k němu! Už to nebyly jen vibrace, celkem slyšitelný dusot. Přímo k jeho travnatému porostu se blížili tři neohrabaní dinosauří čtyřnožci. „Tak to jsem v háji, teď na mě jeden z nich dupne a já budu muset tu kytku zase stavět od nuly“ děsí se nadcházející dřiny. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho někdo začal s kytkou lomcovat až ji vyrval ze země a začal ji žvýkat. Jen si na to vzpomněl, oklepal se hrůzou a odporem. Netušil, že může být mnohem, mnohem hůř. „No hotová cesta peklem vám povídám“ dokončil svůj příběh krystal „a to nemluvím o tom, jak ponižující je živořit miliony let jako hromádka dinosauřího trusu“.
„Vy si tak máte na co stěžovat,“ usadil ho zkamenělý kravský exkrement.





Úkol: Pokuste se udělat text ještě srozumitelnější pro laiky. Jak byste začali?

Jsem ten nejdůležitější na světě. Beze mě by nebyly louky, stepi ani savany. Nevěříte? Kdo může za to, že trávy, ostřice a rákosí stojí pěkně vzhůru? JÁ! Vyztužuji totiž jejich těla. Jsem malinkatý krystalek, menší než nejmenší zrnko písku. Pravda, jsem sice malý, ale zato je nás hodně. Ovšem jenom mě čeká zářná budoucnost a jen já budu všemi obdivován a uctíván!
(Petr Dolejš)

Za mých mladých let, to byly jiný časy. Pracoval jsem sice nonstop, ale v teplíčku a na významné pozici. Díky mě, zrnku minerálu, mohla rostlina, ve které jsem pracoval, růst vzpřímeně. Poskytoval jsem jí totiž potřebnou oporu stejně jako mnoho mých dalších kolegů minerálů. Věřil jsem si, věděl jsem, že to někam dotáhnu. Až jednoho dne se země zachvěla...
(Petra Caltová)

„Jsem nejdůležitější na světě! Tedy ne úplně nejdůležitější, ale rozhodně velmi významný a rozhodně velmi starý. Možná nejstarší svého druhu! Vždyť kde jinde v křídě najdete kousek miniaturní kousek krystalu, který tvoří kostru rostliny? Asi nikde, že?! No, a proto určitě neuvěříte, jaká neskutečně trapná záležitost se mi stala a jaké hrozivé důsledky měla. Co vám budu povídat, prošel jsem si hotovým peklem a nakonec jsem skončil ve studeném muzejním depozitáři..."
(Jana Čepičková)

Žádné komentáře:

Okomentovat