7. září 2020

Stopy z Ovčína - napsal Vojtěch Turek

Důl Ovčín
Pohled do ohromné jámy – posledního z povrchu otevřeného dolu na černé uhlí v Čechách – již vyvolává spíš nostalgické vzpomínky. Kolik úžasných paleontologických nálezů se odtud během posledních let podařilo zachránit! Jeho dno teď pomalu mizí pod vodou nově vznikajícího jezera, na svazích probíhá rekultivace. 

Důl Ovčín u Radnic na Plzeňsku poskytoval v polovině 80. let minulého století jedinečnou příležitost nahlédnout do mladších prvohor, doby vzdálené od nás 300 milionů let, kdy se naše území nacházelo na rovníku.
Teplé vlhké klima podporovalo růst bujné vegetace zarůstající karbonský uhlotvorný močál. Vzduch ovládl hmyz, někdy dorůstající ohromných rozměrů.
Pak přišla katastrofa. Mohutná sopečná erupce sto padesát kilometrů na severozápad odtud vyvrhla z nitra Země tisíce tun sopečného popela, který vítr, spolu se spoustou vody, přinesl s sebou do oblasti západních Čech.
 Během pár dnů prales zanikl.
Na jeho místě vzniklo mělké jezero, z kterého místy trčela již jen torza kmenů stromovitých plavuní a přesliček. V jeho vodách se však záhy zabydlili drobní živočichové. Jací tvorové byli těmi pionýry, co jako první osídlili nový biotop? Bělka, jak se zde říká sopečnému tufu – horniny vzniklé ze sopečného popela, obsahuje nesčetné zuhelnatělé zbytky plavuní, přesliček a kapradin. Zcela ojedinělé jsou v ní nálezy zkamenělého hmyzu.
Tuf do nadloží rychle přechází v šedé jílovce. Uhelná sloj spočívající nad nimi svědčí o zániku jezera a nové etapě vývoje uhlotvorného močálu.

V jílovcích pod slojí lze místy spatřit velké množství stop, které zde zanechali tvorové, z nichž zde bohužel nenajdete ani jediného. Kyselé prostředí totiž vedlo k úplnému rozpuštění všech pevných vápnitých koster či schránek, které kdysi zpevňovaly či chránily jejich tělo.
Najednou se doslova ocitnete v roli detektiva – máte stopy a hledáte pachatele. Shromažďujete v terénu co nejvíce materiálu, pátráte v literatuře, uvažujete o tom, jak asi stopy mohly vznikat a kdo je nejspíš zanechal, pozorujete, jak se ve vodě chovají jejich dnešní pravděpodobní příbuzní. Kromě bezobratlých patří tyto stopy nepochybně i obratlovcům. Jedny z nich jistě vykreslily konci svých ploutví drobné rybky, když plavaly těsně při dně. Podobné stopy byly dosud popsané pouze z Jižní Afriky.
Pak jsou tu i jiné dosud nepopsané stopy. Kdo po sobě zanechal dvojitou, někdy zhusta přerušovanou vlnovku? Nejspíš to byli drobní obojživelníci. Jak byli velcí lze z nálezů snadno odhadnout. Najít tak jejich kostru, abychom je uměli přesněji zařadit! Tato možnost zde zjevně nepřichází v úvahu.
Na svahu spadajícím do jámy se ještě tu a tam povalují větší kusy jílovce, z něhož naše nálezy pochází.
Zbývá ještě půl hodiny do západu slunce, a tak rychle slézám svah a prohlížím jejich povrchy. Vzorek po vzorku beru do ruky a pak odhazuji, abych stejný kus neprohlížel znovu. Skvělé „okno do dávné minulosti Země“ se definitivně zavírá. Ještě sbírám jeden větší kus horniny, letmo prohlížím a pak odhazuji.
V šikmo dopadajícím světle zapadajícího slunce postřehnu na okamžik něco, po čemž snad celou dobu pátrám. Vzorek už ale nezadržitelně opouští ruku. Doslova se za ním vrhám, abych možná spatřil vysněný nález. Snad se pádem nepoškodil! Opravdu tam byl. Na vzorku horniny velkém jako list papíru je sled drobných šlépějí přecházející v krátký úsek, kdy tvor plaval těsně nade dnem. V něm svými subtilními prstíky vykreslil krátkou dvojitou sinusoidu. Pak se zastavil, zanechal stopu po odpočinku, zachycující jeho tvar těla, stopy končetin i toho nejdůležitějšího znaku – široce zaoblené lebky. Pak zase kousek plaval, aby znovu přešel v krátký pohyb chůzí.
Pachatel ­– malý „krytolebec“ či přesněji řečeno branchiosauridní obojživelník je usvědčen. Skvělý nález dokumentující i něco z chování tvora, který zde žil před třemi sty miliony let je na světě a zasluhuje detailní studium. Patří bezesporu k těm nejpozoruhodnějším zkamenělinám, které jsem kdy našel.

Žádné komentáře:

Okomentovat