6. září 2020

O toxoplazmóze - napsala Hana Novotná

Šedivá myš seděla v díře ve zdi domu a chroupala kousek mrkve.
Malá Toxoplasma gondii se vznášela v krevním proudu a cítila se osamělá. A taky cítila, že by měla něco podniknout. Něco jako zanechat stopu na tomto světě. Důkaz, že její život měl smysl. Že tady nebyla jen tak pro nic za nic. Najednou jí intuice napověděla, že nastal správný čas k činu. Malá Toxoplasma plavala a plavala, až si byla jistá, že je na správném místě.
„Jdi ven!“ zavolala.
Její hlas byl ale slabý. Copak takhle může něčeho dosáhnout?
Jdi ven!“ ozvalo se vedle ní. A za ní. A před ní.
Malá Toxoplasma v úžasu zírala na další Toxoplasmy, které se vlnily všude kolem. Ani si nevšimla, jak se tam všechny sestřičky ocitly. Společně jako jeden muž, vlastně jako jeden prvok, volaly:
„Jdi ven! Jdi ven!“
Skandování sílilo a sílilo, až se z něj stal mohutný hlas, který pronikal do mozku myšky.
Kocour se procházel po dvoře a přemýšlel, kde by si opatřil něco k snědku. Najednou kouká, jak proti němu cupitá myš. Vypadala jako, no… jako vyvoraná myš. Ani ji nenapadlo utéct nebo se schovat, když uviděla kocoura. Kocour nezaváhal, vytáhl drápy, skočil a myš sežral.
Malá Toxoplasma se celá roztřásla radostí. To je přesně ono! Teď může přivést na svět dětičky. Postarat se, aby se jim dobře dařilo a aby taky našly ochotného hostitele, kterého dokáží přimět skočit kočce rovnou na talíř.

Poučení: I malý prvok dokáže pohnout velkou myší, když mu na tom záleží.

Žádné komentáře:

Okomentovat