8. září 2020

Obracím karty, otáčím list - napsala Lea Mandíková

Teď to bude o těch pozitivech. Jsme zpátky u slunečnicového pole, které jsme dosud viděly jen na fotce, co poslala Anička. Je to taková krása a já jsem moc ráda, že se místní zemědělci rozhodli tenhle rok zrovna pro slunečnice.
Není tomu tak každý rok. To by nebyli ti zemědělci dobrými zemědělci. Půda chce své. Pole taky. A tak tu máme pokaždé něco jiného. Slunečnice tu vidíme poprvé.

Čas v Česku mi dal možnost nejen vidět rodinu a místa, které mám moc ráda, ale taky jsem dostala čas pro sebe. Díky táboru holek. I ony měly možnost být jinde, zabývat se něčím jiným a to je dobře.

Po dlouhých měsících mám pocit, že budu mít sílu na další roky.
Po dlouhých měsících už aspoň trochu přichází radost z věcí. I když to není stále a ani automatické. Jedno vím ale jistě. V duši nemám nyní vzdor, vztek ale spíš sílu čerpat z toho hezkého. A tak mám i dojem, že začínám otáčet list. Nechci to zakřiknout. Ještě není u konce administrativa, která mně ničí a mojí rodinu taky. I to ale jednou skončit musí.
Takže teď už necítím tolik únavu ale spíš sílu a odhodlání. Pomáhají drobnosti, třeba to, že dokážu již něco vytřídit bez smutku a slz. Třeba to, že dokážu jít do kina a baví mě to. Něco, co by bylo ještě v únoru, březnu i červnu naprosto nemožné.
Takže jsem zvládla vidět letní filmy Bobule 3 v Karlových Varech, v Českých Budějovicích film Bourák a další film Havel. V Praze v Lucerně pak film Meky.
Hodnocení: i když jsem četla tolik špatných kritik na film Bourák, šla jsem tam tak odevzdaně a s pocitem, že na horší film snad ani v životě jít nemůžu. Jenže, když prostě víte, že máte 5 dní na relaxaci a pak už Vás čeká zas jen práce, starosti, půl hektaru pozemku bez brigádníků, tak prostě berete, co je. Bylo to tak milé překvapení. Podle mne je to právě taková letní crazy krimi hudební komedie jaká má být. Člověk tam už má s tímhle vyrazit – že prostě čeká jen že si odpočine. Trojan je mistrem v oboru, dokáže zahrát cokoliv a kohokoliv. Moc mne mrzí, že už nejsem v Česku na jeho Šarlatána. V Bourákovi do sebe podle mne zapadalo úplně všechno co podle kritiků do sebe vůbec nezapadá. Buď jsem byla v nějakém deliriu nebo nevím. A ta hudba i Matěj Ruppert a dívčí trio – no fakt dobrý – zní mi to v uších ještě teď. Bobule 3 splnily taky to co měly, film Meky byl takový laskavý a vlastně nejvíce byl zklamáním Havel na kterého jsem původně šla s tím, že to bude ten tahák.
Možná se mi v tom mém životě plném zvratů z loňského konce roku a toho všeho, co následovalo nějak přeházely v hlavě smyčky a vidím věci jinak. Ono taky aby ne. Jinou životní zkušenost tak zásadního rázu už snad mít nebudu. Teda, moc bych si to přála. Říká se, že „Člověk unese tolik, kolik unese“. Nosila jsem nosila a teď už nechci.
Taky jsem si naordinovala skutečný odpočinek. Spím, nic nevyřizuji, koukám do nebe a raduji se z toho, že tu jsem.
Cítím neskonalý vděk, vzpomínky jsou dobré. Přála bych si s Petrem více roků. Přála bych si je pro sebe i pro holky. Jsem ale moc vděčná za to, že jich mohlo být aspoň tolik. Je spousta lidí, kteří takové štěstí nemají. Nikoho nepoznají, jsou sami. A je jiné být single – takové trendy označení i životní styl a nebo být vdova. Ještě minulý měsíc mě při vyslovení tohohle názvu zatrnulo. Teď se to mění. Ony za tím jsou totiž ty roky, ze kterých se můžu radovat. Roky společné. A když mi nyní v Česku v bance řekli, že mi nemůžou něco vyřídit, protože mám na občanském průkazu ještě napsáno, že jsem vdaná a já vlastně už nejsem, už jsem se z toho nesesypala. Chtěla bych být vdaná pořád.
Chtěla bych si to tam nechat. Vypadá to, že to nepůjde.
Jakože budu muset vymazat ten status. Jako když si na Facebooku lidi mění, jestli jsou ve vztahu nebo nejsou. Přijímám tedy vdovu jako můj status. Přijímám ho se ctí i vztyčenou hlavou. Jsou za tím ty roky jak říkám. Je za tím všechno, co jsme si v manželství slíbili. Být spolu v dobrém i zlém. Být spolu i s překážkami.
Mám radost i pro holky. Mohly jsme konečně dokončit něco na stavbě a tak holky mohly hned po našem návratu skočit do bazénu, místo kterého byla v zemi od prosince jen díra, která čekala, až se jí někdo ujme. Je hotovo a mně spadl kámen ze srdce. Jsem vděčná za všechno, do čeho se můžu já i holky pustit a začínám se do věcí pouštět s chutí. Obracím list. Už je na čase. Jsem vděčná taky za to, že jsem to v prvních měsících nezabalila, i když tu takové okamžiky byly.
A výkladové karty mi dneska ukázaly tohle:































Nevěříte tomu? A co je mi do toho?
Já jdu na to.


Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat