21. července 2020

Plšíci a salám - napsala Jana Čepičková

Žil byl, kdysi nekdysi, jakýsi plch s jakousi plšicí. Nesdíleli společnou domácnost pod pískovcovým převisem nijak dlouho. Dříve obývali útulnou krabici na boty s výhledem na horu bioodpadu, kam si po krátké známosti plch přivedl plšici.
Zrovna dnes slavili výročí, kterak se jejich pohledy setkaly nad zrajícím Brie.
Nutno podotknout, že plchovi se po nějaké době zalíbilo soužití s pilnou družkou, která mu ochotně vybírala blechy z kožichu a měla v zásobě ty nejlepší nápady na laskominy ze sýra. Inu, časem zlenivěl a zpychnul.
Už nechodil na loupeživé výpravy burských oříšků, ba už se ani nestaral o svůj kožich, na který byl vždycky tak pyšný, vše zastala plšice. Ani jí se změna nezamlouvala, proto zinscenovala stěhování. Nevybírala náhodně, v katalogu převisů se jí zalíbil jeden s dokonalými dispozicemi, zejména s velkou spíží a krásnou předsíňkou z borových šišek. Tajně doufala, že pobyt na čerstvém vzduchu jejího chlupáče zase napraví.
Avšak s plchem nebyla kloudná řeč, i po oslavě měsíčního výročí ho plšice musela zase odtáhnout za tlapku do pelechu, aby jí v noci na zemi nenastydnul.
Jednoho dne však pod převis zavítal nějaký dvounožec, jakýsi tramp, jak plšice zjistila od skalních netopýrů. Prý jsou to dvounožci nebezpeční, nicméně obvykle oplývají i zásobou neskutečných lahůdek. To by bylo na lenivého plcha, pomyslela si. Tak si na druhý den sbalila torničku s kouskem nivy a šla navštívit vzdálenou příbuznou na smetiště za supermarketem.
Plch začal mít brzy hlad, ale nebyl s to dojít si ani do spíže. Však náhle mu něco náramně zavonělo. „To neznám“ řekl si. Ta libá vůně ho dráždila, chtěl vědět, co ho tak vábí. I našel pod kožichem všechny čtyři tlapky a dal se do pohybu, avšak co chvíli přepadl na jednu či druhou stranu. Doplížil se nadohled té věci, kterou tramp vytáhl z batožiny.
„To musí být ono,“ pomyslel si při pohledu na půl kila uheráku. Během promýšlení strategie, jak salám získat, ale několikrát usnul, tak se k ránu rozhodl, že se s tím nebude párat a vyrazil na lov. Jenže půl kila je půl kila, a tak, ať se snažil, jak se snažil, salám ne a ne uzvednout. Jenže ta vůně byla tak lahodná! Zapomněl na všechno, že ho dvounožec může chytit do klobouku, že ho může těžká uzenina zavalit, i dal se do jídla! Nebyl vůbec k zastavení, už spořádal 15 dkg salámu a stále neměl dost.
Už byl dvakrát tak velký. Když tu najednou jeho hlasité mlaskání vzbudilo trampa. Plšík se chtěl dát na útěk, ale nožky už ho dávno neposlouchaly. Zkusil se odvalit.
Však marná snaha, ani se nenadál a už ho dvounožec držel a nesl si ho domů. Marně volal plch svou plšici.
Inu, co naplat: „kde se žravost s leností tuží, tam je konec s radostí plší“, posteskl si plch a dal se do padesáté série v kolotoči pro křečky.

Žádné komentáře:

Okomentovat