21. července 2020

Bílá paní Loučeňská - napsala Míša Čápová


Na počátku našeho příběhu se ocitáme v roce 1620. V zemích koruny české právě vrcholí stavovské povstání, do kterého se zapojuje i část šlechty. Dva roky již stavy diskutují s vládnoucími, dva roky král řeší mocenské spory spolu s náboženskou otázkou. A dva roky čekají královská vojska na povel Do boje. Ten hrůzný výkřik zazněl počátkem listopadu 1620. Bylo to krveprolití, které česká dolina dlouho nepamatovala. Hlavy provinilců čněly na kůlech a ty, které tam chyběly, byly dodány alespoň takříkajíc na oko. Jak to myslíme?
Kreativita tehdejších vojáků evidentně neznala mezí, protože napodobeniny hříšníků byly k nerozeznání od těch pravých.
Na kůlech chyběl i Václav. Ano, hádáte správně. Václav Berka st. z Dubé, majitel tvrze Loučeň. Prozíravý povstalec, co ještě v době předbělohorské prchnul ze svého panství. Neutíkal sám. V kočáře s ním seděla manželka Terezie, citlivá, éterická bytost obávající se po právu o život svůj i o život svého chotě. Byť dcera purkrabího císaře Rudolfa II., měla jako žena a manželka účastníka stavovského povstání pramálo šancí v útrobách loučeňského sídla přežít. Následovala proto Václava směrem na Pirnu a dále na švédský královský dvůr.
Traduje se, že byla paní laskavou, přívětivou. Nebylo člověka, který by Terezii nemiloval. Ona i Václav vládli rozumně, lid je respektoval a za doby jejich panování se loučeňským vedlo nadmíru dobře. To však nebylo po vůli pražské vrchnosti, která Berkovi vytýkala evangelické vyznání a jeho, na tehdejší dobu novátorské, vládnutí. A jak již víme, hlavně účast ve stavovském povstání. Můžeme se dohadovat o pohnutkách, pocitech, které hraběnku provázely před odchodem z Loučeně. Trpěla Terezie? Těšila se na klid a dny beze strachu? Možná. Možná však pro ni byla Loučeň i přesto přese všechno oázou klidu a pokory. Proč by zde jinak zanechala spirit v podobě Bílé paní Loučeňské, že.
Zkusme zavřít oči, upustit uzdu fantazii a přenést se do let krátce poté. Tvrz zabírají Valdštejnové a poddaní stále truchlí po pánech z Dubé.
„Fanko, zase blouzníš, ty tvé nápady mne jednou budou zdraví státi.“
„Maminko, viděl ji i Pepin Otomanů. Lekl se tak, že si do gatí pustil.“
„Dobře mu tak, stejně vymýšlí samé lotroviny. Eště řekni, že vám něco povídati chtěla.“
„Ne, ne, hleděla na nás, v dlaních misku s kaší a celá zářila. Hotový anděl.“
„Nemáš horkost? Kdo to kdy slyšel, aby duch krmi nabízel. Dojdu za kořenářkou, to fantazírování musí přestat.“
„Na kolenou vás prosím maminko, věřte mi, skorem bych pro ni s radostí sáhla, jen jsem se bála vašeho rozhořčení.“
„Už se stalo. Je to o strach. S duchy netřeba si zahrávati.“
„Pepin si vzal. Že už minulé Velikonoce výtečná byla.“
„On to stvoření viděl vícekrát?“
„Ano, ano, prý je to bývalá zámecká milostpaní, ta před Valdštejnskými. A je celá v bílém. Chodí po zahradách a koho potká, tomu kaši nabízí. “
„Mankote, paní Terezie? To už je let, co museli prchnout, ani oblečení nestačili pobrat. Chuděra. Srdce tady prej nechala. Příští rok půjdu taky, estli kaši nabízeti hodlá, hanba o ni přijíti.“
Výpravný rozhovor, co říkáte. Nebylo to zbožné přání maminky, ani chiméra malé Fanky. Terezie se totiž na Loučeň vrátila, jen v poněkud nečekané podobě. Až zpátky u svého lidu našla její usoužená duše pokoj a klid. Bděla nad loučeňskými a jejich statky, pomáhala chudým přečkat kruté zimy a dítka obdarovávala drobnými pamlsky. Její kaše byla vyhlášená daleko za branami zámeckého sídla. Na těchto místech příběh zpravidla končí. Odcházíme s pocitem nově nabyté vědomosti a hrdina předešlých řádek se, přejme si nadobro, usídlí v našich myslích. Co víc si přát.
To bychom ovšem nesměli být na Loučeni. V kalendáři se právě píší první léta dvacátého století, když se kněžna Marie z rodu Thurn-Taxisů vrací z Ameriky a přiváží sebou nadšení pro objevování věcí mezi nebem a zemí. Protože Thurn Taxisové nikdy neměli daleko k činu a paní kněžna toho nebyla výjimkou, na zámku se krátce po jejím příjezdu začínají konat vyhlášené spiritistické seance. Útočiště Marie nalézá v Orientálním salónku. Ten svým espritem vytváří toužebnou tajemnou atmosféru, mnohé dokresluje výhled do parku a o zbylé se postará věštecká koule a knížecí nedotknutelnost. Marie jako médium využívá svého nejmladšího syna Alexandra. Starší potomstvo se už dávno dokázalo vzepřít matčiným prazvláštním nápadům, navíc médiem se může stát pouze bytost fyzicky zdravá, duševně vyspělá a s takříkajíc „křídly andělskými“. A to Saša svým věkem a naturelem splňuje do puntíku.
Asi tušíte, že míříme opět za Bílou paní. Kolikrát Saša zatoužil alespoň koutkem oka zahlédnout to neskutečné cosi. To by bylo teprve vzrušení. Ne, jako když mutinka mává nad svíčkami, oči vykulené a jediný, kdo se zjeví, je komorník. „Podává se večeře“ zahučí a o většinu účastnic se v ten okamžik pokoušejí mrákoty. Pokaždé se bojí, pokaždé se leknou a stejně přijdou příště zas.
„Bílá paní, to by bylo jiná,“ říká si a v myšlenkách už k sobě vábí kouzelnou nadlidskou stvoření, co dlouhá staletí dohlíží nad jeho domovem. Zahlédne i on bílé roucho a laskavý úsměv Terezie z Dubé? Nabídnou její ruce opět vyhlášenou sladkou kaši? Ano, podařilo se. Jednoho večera pomohl přivést na zámek ono náhlé zhmotnění radosti, výjimečnosti, štěstí a pokory. Směl ochutnat lahodnou manu, o které psala ve své kronice už jeho teta Karolína a dostalo se mu tak požehnání, o jakém snily dávné generace před ním.
Zda a proč se Bílá paní přestala zjevovat, zůstává otázkou. Příběhy však zůstávají a těch se nesmíme vzdát. Buď nám i nadále požehnáním Bílá paní Loučeňská a bdi nad námi dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat