14. září 2020

Pracovní den vědce v muzeu - napsal Petr Dolejš

Zrovna takhle se mě můj kamarád zeptal: „Co přesně v tom Národním muzeu dělám?“ 
Nechtěl jsem ho odbýt ve stylu jednoho kolegy, že můj den řídí maily, ale když jsem se nad tím zamyslel, tak je to vlastně pravda. 

Jak můžou někoho řídit maily? Cožpak nemáme danou náplň práce – odbornou práci, kvůli které jsme studovali, práci v terénu, kam se vždycky tolik těšíme, a poslání správy sbírek, podle kterých se píšou dějiny?

Ovšem že máme! Přesto ale každý z nás ráno pustí počítač, nalije do skleničky – dle ročního období – něco teplého, či naopak studeného k pití, a – zhrozí se.
Sedm zpráv. Aha, tak kolega chce vidět pavouka stepníka. První dnešní úkol. Běžím tedy pro pavouka do depozitáře.
„Petře…“ ozve se hlas sekretářky, zrovna když už jsem jednou nohou na schodišti.
Nu, dobrá, podepíšu to lejstro a nesu ho dalšímu kolegovi.
„Už jsi odpověděl, tomu pánovi, jak jsem ti přeposílal ten dotaz na pavouka v koupelně?“
Vyvalím oči. K jeho dotazu jsem se ještě nepropracoval. To bude pokoutník – co jiného teď v srpnu, myslím si, a vracím se pánovi odpovědět.
Zvládnu ještě čtyři další odpovědi: ne, není to černá vdova; ano, zítra se zítřejší schůzkou počítám; nebojte, to je jen hromadný tah mnohonožek; ano, objednané zkumavky už přišly.
Kdyby bylo vše takhle jednoduché!
Co tu máme dál, když už u toho počítače sedím?
Žádost o recenzi – tu si vytisknu a pročtu si cestou domů.
Jak stojím u tiskárny, ozve se až příliš známý pronikavý zvuk – jo, tak telefon ještě dneska nebyl. V kvapu málem vrazím do vedoucího.
„Hele, stav se pak u mě.“
Další a další úkoly, teplota pití se mezitím vyrovnala s teplotou místnosti…
Oběd – posvátná část dne, ke které mobil rozhodně nepatří.
Odpoledne, zcela nečekaně, začíná zmeškaným hovorem a třemi dalšími maily, jak se dnes říká, s příznakem. Pro mě je to ale spíš přízrak, a to doslova hororový.
Dohledat knížku, vyplnit tabulku, podepsat cesťák, schválit objednávku, zkontrolovat popisku, napsat zprávu, podat hlášení.
Šmarja, to už je zase půl páté?
To jsem toho z mé kurátorské práce moc neudělal. A milý stepník od rána čeká v depozitáři. Nevadí, dojde na něj hned zítra ráno – bude to můj první zítřejší úkol.


Žádné komentáře:

Okomentovat