HALDA - NAPSALA KATEŘINA KRUPIČKOVÁ

Už to nabíhá! Všechno se slévá do vzorců a mění se ve fraktály. Rozšířené vidění, cinkání v uších, hudba sfér. Ty jo to jsou fakt dobrý houby co jsem sněd! Mezitím co jsem pochodoval po lese za naší vesnicí, jsem opouštěl své tělo a neustále se do něj navracel. Bylo mi vskutku blaze.

ATELIÉR - NAPSALA KATEŘINA KRUPIČKOVÁ

Už zase nestíhám! Sundávám šálu a hned mě obklopí všudypřítomné horko. Spěchám, mé podpatečky klapou na ocelovém schodišti a již mě od mého ateliéru dělí jen pár kroků. Ach ne, už jsou tu všichni zamrmlám a vyhrknu ze sebe pozdrav určený všem v místnosti - Dobrý den!
Usadím se, vyndám termosku a ateliérem se rozline vůně čaje. Je to takový kumbál ohraničený jenom skříňkami, s dlouhým stolem uprostřed. Ze stropu visí řada zářivek nahrazujících naše milované slunce. Unavené oči skláním k papíru, přes sluchátka ke mně občas proniknou útržky konverzací.

VŮNĚ MASALY - NAPSALA KATEŘINA KRUPIČKOVÁ

Do dveří vešel pan Masalovec, takovou chuť na masalu již dlouho neměl. Zvonek nadedveřmi zacinkal. Již mířil ke svému oblíbenému místečku u krbu a uvelebil se do proutěného křesílka. Rukou pokynul na čajovnici a ona již věděla, objednávka zní: velká masala a dvojité mandle v čokoládě.
Celou čajovnou se rozlinula omamná vůně kardamomu, hřebíčku a zbylého koření - už to bude.

Beze slov přinesla pochutiny na bambusovém moři a začala je pokládat na stolek.

MUŠKÁTY - NAPSALA KATEŘINA KRUPIČKOVÁ

- Včera jsem konečně přesadila ty muškáty, ty mrchy svilušky mi je zase vožírají.
- Jarmilo, kolikrát jsem ti říkala že je nesmíš přesazovat, ale ostříhat…To ti akorát tak chcípnou…No přesně jako naposledy.
-Ta moje hlava …Už to začíná bejt blbí…Zapomínám, a bude to horší. Stává se z mě hrozná babice…

Čachtická paní - napsala Kateřina Krupičková

Zabodla jsem jí dýku přímo mezi žebra. Hrozně křičela. S propletenými prsty v jejích vlasech jsem jí vláčela po zemi a snažila se zastavit ten děsný ryk. Kopala… Zdi jsou zacákané její krví.
Přestaň už konečně tak řvát! Přistála jí rána do hlavy… no konečně… už budeš klidná?! No proto…Dívka se ještě trochu cukala, ale neměla šanci vzdorovat.
Po studené dlažbě se sune její stále teplé tělo a nechává za sebou purpurovou stopu.
Pracně jsem tělo přetáhla přes okraj kádě vystlané lněným suknem.
"P… Prosím… Nikomu nic neřeknu…"

TMA - NAPSALA KATEŘINA KRUPIČKOVÁ

Luční porost byl zledovatělý a koně vydechovali horký vzduch z plic, až jim oblaka páry šlehala z nozder. Vjeli jsme do lesa. Byl tmavý, jen sníh chvílemi odrážel úlomky světla vrženého lunou. Bezmyšlenkovitě jeden po druhém kráčeli po lesní pěšině. Jednou za čas se z lesa ozvalo zapraskání, někdo nás sledoval.

Koně byli nervní, odmítali jít dál, klopili slechy, v tom se naši čtyřnozí přátelé začali stavět na zadní. Rychle jsem seskočila, chytla se provazových otěží a snažila se je uklidnit.

Les - napsali Šimon Škrabal, Karolína Hrachovcová, Petra Charvátová a Barbora Svitáková

Šmouha

Šimon Škrabal

Cyklista na horském kole se řítí jako sněhová lavina písečno-kamínkovou turistickou stezkou v borovicovém lese.
Projíždí prudkými serpentýnami, na kterých zanechává dlouhé smyky, vyhýbá se zákeřným kořenům a kamenům.
Celý les vidí rozmazaně, jako když vidí zamlžené čelní sklo u automobilu. Nestíhá ani pozorovat měkce ležící mech obklopený šiškami.

---

DÝMKA - napsal Jiří Wilson Němec

Ilustrace: Kateřina Krupičková

„Leoši!“ ozval se kastelán zámku.
„Ano, pane Vopičko?“
„Podívej, Leo, takhle už to dál doopravdy nejde. Tebe bych chtěl mít občas v gatích.“
„Nerozumím.“
„Furt jenom stojíš! A práce samozřejmě taky. Za minulý měsíc jsi do práce přišel pozdě čtyřikrát, jednou vůbec. Jestli hraješ na to, že jsem kamarád tvýho táty, tak na to zapomeň! Rozumíš?! Ještě jeden průser a máš padáka!“
„Rozumím, pane šéf!“
Od tohoto nepříjemného rozhovoru se Leoš změnil. Chodil včas a práce si hleděl. Ovšem ta výtka nebyla příčinou jeho změny chování. Tím byla dýmka.

PRSTEN - napsal Jiří Wilson Němec

Ilustrace: Kateřina Krupičková

„Nááááá tu svatůůůů Káááterinůůůů, katerinskůůůůů nééédělůůůůůů…,“ chvíli je zdánlivě klid, ale pak zní ještě naléhavěji: „Když se u nás chlapi poperóóóu, tak jenom nožéééém a nebo sekeróóóu…“ 

Opilecký ryk z ulice ti otevírá oči. Ráno začíná barvit noční čerň na olovo. Měli by hulákání nad ránem zakázat, bláhovíš. Rozmrzele se na lůžku otáčíš na levý bok, pravé ucho překrýváš malým polštářkem. Nechce se ti vstávat a zavírat okno, kterým sem hluk vplouvá, protože k lůžku ti proudí příjemný chlad, a ten miluješ. Až se za pár hodin vzduch rozpálí, bude nesnesitelné vedro. Chceš si chladivý ranní vánek užít. Víš, že můžeš spát klidně do osmé ráno, tedy ještě celé půl doporučované dávky snů. Za východními kopci pomalu vstává neděle.

Ondra. Včera jsi mu zapálila svíčku, nalila sis červeného a nostalgicky vzpomínala. Chybí ti jeho náruč, jeho jemný barytonově bublavý hlas, jeho návraty z cest. Chybí ti jeho nadšené vyprávění, zážitky které uměl vždycky tak barvitě podat, že se posluchači úplně odvíjel film před očima. Jižní Amerika, Andy a hlavně jeho opeření miláčci a jejich vznešenost v oblacích.