Koně byli nervní, odmítali jít dál, klopili slechy, v tom se naši čtyřnozí přátelé začali stavět na zadní. Rychle jsem seskočila, chytla se provazových otěží a snažila se je uklidnit.
Zavládlo krátké ticho následované sérií skřeků a chrochtání - obklíčili nás. Dychtivé oči svítili z lesa - jediné co bylo vidět. Skupina nejméně dvaceti prasat započala agresivně dorážet v kruhové formaci. Celé toto rozlomil mocný výkřik - Naskočte a jeďte! Rozdělíme se! Kdo zůstane na zemi je mrtvej!! Na nic jsem nečekala a vyškrábala se na neosedlaný hřbet koně a pobídla ho v cval. Sama jsem letěla lesem, nevěděla kam, unášena k smrti vyděšenou, splašenou kobylou. Jejich dech a stopy mi byli v patách. Bezmocné výkřiky mých přátel z lesa, snažících se svolat zbytek jezdců mizely v dáli. Marně, hvozd byl moc hluboký.
Konečně, ujela jsem jim a byli jsme v bezpečí - již žádná prasata v doslechu, zastavili jsme se. Kobyla i já, zborcené potem, hledící na hvězdné nebe a kolem sebe jenom černočerná tma. Po nějaké době té chvíli bloudění se z lesních temnot ozvalo troubení rohu a volání mého jména - Skřítku!! Skřítku!! Následovala jsem to volání a to mne vyvedlo z náručí lesa. Před námi se rozprostřela pláň s výhledem na Kašperk…
Ano! Zvládli jsme to!!!
