Dopis Martinovi k vydání knihy DUŠI NESPOUTÁŠ - napsala Bohuna Kopřivová

Milý Martine,
zdraví Tě a píše Ti Tvoje „skoro-spolužačka“ Bohuna. Chodím také na kurzy tvůrčího psaní k Daně. Jsem moc ráda, že jsem takového člověka potkala, přesně jako ty. Samozřejmě jsem si s chutí, dokonce dvakrát, přečetla tvou knížku, ke které Ti gratuluji. Právě ode dneška je i na pultech knihkupectví.
Je dobře, že se Ti splnil alespoň tento sen, když to máš v životě mnohem obtížnější než my ostatní. Je skvělé, že máš takového koníčka, ale to víš, musíme se učit stále, dělá to i Dana.

Píseň smrti 2 – napsal Martin Tomášek

Čím déle žiju na tomhle světě, tím víc si uvědomuji, jak je člověk malý ve srovnání s přírodou a jejími vlivy na sebe samu. Ještě v devadesátých letech jsem slyšel o povodních, vichřicích a požárech jen v USA a doufal, že to Česká republika nezažije. Bohužel, už pár let to řádí i tady.
Dále globální oteplování; ledovce na Islandu padají jako mouchy po biolitu. Doufám, že se tam dostanu, než úplně zmizí jak bájná Atlantida. Dokonce Mount Everest se kvůli tomu zmenšuje a prý už zmizel i nějaký skutečný kontinent.

Píseň smrti - napsal Martin Tomášek

Zdravím. Zatím mne neznáte. Tak mi dovolte, abych se vám představil, než vám odvyprávím svůj příběh života. Jmenuji se Morthus. Ti chytří si to přeloží. Pro ty méně zdatné v cizích jazycích, Morthus smrt.
Když se řekne smrt, tak si určitě každý představí hromadu kostí s kosou. Svým způsobem máte pravdu, je to můj pra pra předek. Rozdíl mezi námi je ten, že on tu byl před Kristem já po něm. Z toho tedy vyplývá, že jsem se tu objevil v roce nula v den narození Krista. Z toho plyne, že už jsem tady mezi vámi více, než dva tisíce let.

Everybody hurts - napsala Nguyen My Linh

Dříve jsem často chodil na karaoke, ale kvůli problémům se sluchem už jsem se této činnosti samozřejmě přestal věnovat. 

Můj otec zemřel v roce 2006. 

Dva týdny po jeho smrti jsem zašel na karaoke. Dostal jsem konkrétní písničku, kterou jsem měl problém dokončit, ale zvládl jsem to. 

Píseň? Byla to Everybody hurts od REM. Po zazpívání písničky jsem se rozhodl, že ji věnuji otci. Od té doby pokaždé když slyším tuto píseň, mám knedlík v krku a dostávám úzkosti.

Reklamace brýlí – napsala Irena Lahodná

,,Edo, už jsme tady?

No jasně, tři schody, jeden, dva, tři, nejsem blbá.
Dobrý den, já jsem vaše zákaznice z Brandejsa... dělali jste mi brejle...
... jo on tu nikdo není... tak já počkám...
Už?
Dobrý den, tak jsme tady. Jste říkali, že ty brejle budu mít do smrti, a tady jsou. Jedinej, kdo tady musí ve svejch osmdesáti všecko vydržet, jsem já...
No já vim, že vypadám dobře, akorát se o tom nemůžu přesvědčit, protože se už dost dlouho pořádně nevidim.
Můžete mi to spravit na počkání?

Ohlasy na knihu Duši nespoutáš a další pokračování Martinova spisovatelského příběhu

Ahoj Dano,
dostal jsem obrázky od dětí z první a druhé třídy ZŠ Šumperk a na obálce bylo uvedeno: spisovateli Martinu Tomášovi. 

A že mi fandí. 

Myslíš, že fakt četli mou knížku DUŠI NESPOUTÁŠ?

Rád bych jim poděkoval osobně.
Martin Tomášek 

Mravenci a zrádná Cordi - napsala Asja Žilová

OPIOCORDYCEPS UNILATERALIS

„Chlapče, vždycky zůstaň na stromech, v žádném případě se nikdy nespouštěj dolů!" varovala mravenčí maminka v tropickém lese svého synka.
„A proč, mami?"
Mamince se nechtělo mluvit s malým o ošklivých věcech, a tak udělala chybu, když řekla: „Povím ti to, až budeš větší."
V obrovském hnízdě přilepeném v koruně stromu stále vládl čilý pracovní ruch. Náš mrňous jménem Pedro se pilně učil mravenčímu řemeslu, poznal hodně zajímavého, ale to maminčino „Povím ti to, až budeš větší," vzbuzovalo stále jeho zvědavost. Jednou v noci, plné tajemných zvuků tropického lesa, slezl Pedro na zem a uviděl tam mrtvé kamarády.

Vzkaz od tvé lásky - napsala Klára Dvořáková

„Dobrý den, dovolali jsme se paní Miladě Dvorské?“ hlas moderátora známého rádia Hlahol je až přehnaně medový.

„Ano, co si přejete?“ žena na druhé straně zní nejistě.

„Pokud jste paní Milada, máme pro vás vzkaz od Ladislava.“ Robertův hlas přešel do slavnostního tónu.

Moderátor Robert Hrdina je mediální hvězda - dokáže měnit intonaci na míru dané situaci. Jen málokdo by hádal, že tuhle relaci s přáníčkama nemá rád. Dokonce mu připadá úplně pitomá.

O Silvestru, Frantovkách a o Bažině - napsala Jindřiška Gallová

Leden začal jako obvykle předsevzetími. Stejně naivními jako loni, předloni a předpředloni: budu se víc hýbat, míň chodit do hospod, zdravěji jíst, líp spát a zmenší se mi břicho. Všechna krásná předsevzetí dokáže život rozprášit. Měsíční bilance je žalostná.

Celý leden jsem se válela na gauči pod teplou chlupatou dekou, protože venku bylo mínus nevím kolik. Jenom jsem žrala a četla, takže se mi nic nezmenšilo, ale zvětšilo. Dokonce mám faldy i na zádech, což mi připadá absurdní. Místo kvalitnějšího spánku polykám prášky na spaní, protože buď je úplněk, nebo není, a vyjde to nastejno. Nemůžu spát, jako kdyby byl. Je zvláštní, že při tom všem chodím do hospod i nadále, ačkoli se mi nikdy nechce. Nakonec je tam ale živo a veselo jako v létě a ten kousek k pípě přeběhnu, i když mi teče do všech bot, co mám.

Citát - napsal Miroslav Tichý

„Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí,“ prohlásil jednou jeden starý pán a stal se z toho citát. A já si říkám, co to ten člověk proboha mele? Nedosáhnout toho, čeho chci, a mít z toho jako radost? Brát to jako štěstí? To je mi nějaký divný. To už se může stát citát z každý blbiny. No, ale citát to je, mraky lidí tomu normálně věří a spousta jich podle toho i žije. Já teda nevím, furt se mi to nějak nezdá, ale nechci být nevěřící Tomáš, který všechno divné odmítá. A tak víte co? Juknem na to. Třeba na tom něco bude. No, ale to by něco chtělo. Nějaký příběh. Příběh obyčejného člověka.

Království bílého brouka - napsala Vendy Podhráská

Ilustrace: Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni

Za svůj život jsem podnikl mnoho úžasných cest do nejrůznějších koutů světa, zažil dobrodružství, o jakých se mi ani nesnilo a viděl věci, které se jen těžko popisují. Jedna z mých cest byla ale přeci mezi ostatními výjimečná a dodnes se mi při vzpomínce na ni zatají dech. Byla to cesta do srdce Afriky. Kontinentu tak vzdáleného a tajemného, a přesto krásného a plného překvapení.
Celé to velké dobrodružství začalo v jednom z dopisů od mého dlouholetého přítele a cestovatele Hanse Fühlera z Německa..