5. října 2019

Citát - napsal Miroslav Tichý

„Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí,“ prohlásil jednou jeden starý pán a stal se z toho citát. A já si říkám, co to ten člověk proboha mele? Nedosáhnout toho, čeho chci, a mít z toho jako radost? Brát to jako štěstí? To je mi nějaký divný. To už se může stát citát z každý blbiny. No, ale citát to je, mraky lidí tomu normálně věří a spousta jich podle toho i žije. Já teda nevím, furt se mi to nějak nezdá, ale nechci být nevěřící Tomáš, který všechno divné odmítá. A tak víte co? Juknem na to. Třeba na tom něco bude. No, ale to by něco chtělo. Nějaký příběh. Příběh obyčejného člověka.

Ne, nebojte, nemyslím toho Rusa, co se přeplazil přes půl Sibiře. Nám bude stačit něco mnohem méně komplikovaného. Něco, kde to bude hezky vidět. A taky nějaké obyčejné místo. Je to přece citát, obecné tvrzení, to musí fungovat všude a pro všechny. Pro mě, pro vás i pro Božku z Horní Dolní.

„Božka, co tam sakra děláš? Vylez! Stejně si na tu svoji hubu lepší nenamaluješ!“ pokřikovala skrz zavřené dveře koupelny mladší ségra na tu starší, která zmíněný prostor okupovala už přes půl hodiny.
„Vyfič a nevotravuj. Dodržuj pořadí. Tak jak nás maminka přivedla na svět, tak se řadíme i do koupelny. To už bys měla vědět. Čekej a buď hodná!“
Sobotní odpoledne plynulo v klasickém duchu a přípravy na večerní zábavu se skupinou Bladex vrcholily.
„Krávo,“ zařvala přes dveře mladší sestra a dodala: „a vůbec, ať na sebe napatláš, co chceš, stejně zase skončíš s tím přitroublým Oldou.“
Tahle poznámka měla něco do sebe a ranila ji víc než předchozí oslovení samičím ekvivalentem býka.
Má pravdu, ta malá mrcha, pomyslela si. Vždycky skončím s tím bláznivým Oldou. Přerušila líčení a prohlížela se v zrcadle. Ani po třiceti minutách snažení nebyl výsledek nijak omračující.
Uhrovitá pokožka, nos ve tvaru tomahawku Vinettoua rudého gentlemana, odstáté uši a nevýrazné zelenošedé oči jí nedávaly moc nadějí, že by to zrovna dneska mělo dopadnout jinak. Ale i tak se rozhodla bojovat dál. Dneska ne! Už žádnej Olda. Dneska konečně klofne velkou rybu.
„Teď už se sem nedostaneš vůbec, ty blbko,“ zařvala z koupelny směrem, kde tušila mladší sestru a začala na sebe nanášet třetí vrstvu makeupu.
O hodinu později, po další hádce tentokrát o jednu z džísek, společně vyrazily vstříc největšímu kulturnímu obohacení tohoto týdne. Vstříc rockovému koncertu.

„Chameleón, chameleón,“ ječel zpěvák lokální hudební skupiny Bladex do mikrofonu jejich největší hit a to předělávku stejné, o mnoho slavnější skladby Breaking the law od rockerů z Judas Priest.
Zpěvák ječel, kytary řvaly. Řvaly a vazbily tak, že chvílemi nebylo poznat, co je hudba a co vazba. Nikomu to nevadilo. O hudbu, tak jako na každé vesnické zábavě, tu zase, až tak moc nešlo.
Prostor vesnického zimního stadionu, který v létě sloužil místním jako simulace Woodstocku byl i dnes zaplněn džískami, somračkami a kelímky od piva. Koncert se dařil a spěl do finále.


„Bladééééx,“ řvala Božena postavena před rozplachtovanou LIAZkou, která dělala skupině pódium a kývala hlavou tak silně, že krční plotýnky chvíli zvažovaly vypovězení služby. V jedné ruce pivo a v druhé z prstů udělané véčko, jako symbol vítězství nad systémem. V jejím případě nad pracovním týdnem.
Na chvíli se přestala zmítat a napila se piva. Basák, který zrovna navazoval kontakt se širokým publikem na ni mrknul. Byla sice jednou z mnoha, ale vysvětlila si to tak, že po ní jde. Vyslala mu tedy na oplátku vyzývavou pusu, sundala džísku a začala pařit ještě víc. Její volné tričko s nápisem Iron Maiden, poskytovalo kytaristovi hezký výhled na její trojky. Zdálo se, že zabral.
Vyslal ji přes reprobednu basové sólo, ačkoli nemělo ve skladbě co dělat a přes svítící světla mžoural jejím směrem. Na chvíli ztratil rytmus a s bubeníkem se hledal. Ne, že by to kdokoli další zaznamenal.

„Válej, co?“ zařval jí někdo do ucha. Olda.
„Jo, jsou skvělí,“ zakřičela odpověď a prostřednictvím dalšího flirtu vyslaného směrem k LIAZCE se mu snažila naznačit, že dneska ne. Že má políčeno vejš. Naštěstí se zdálo, že Olda pochopil situaci rychle.
„Hmmm, nemáš cigáro?“ zařval jí do ucha.
Pokynula směrem na zem k odhozené džísce a přestala si ho všímat.
Další skladba skončila a zpěvák uváděl poslední song večera.
„Dáme si na závěr pořádnej oplodňovák,“ hlásil podmanivým chraplákem a vyzýval posluchače k zaháknutí partnera. „Je pátek večer, čas smočit párek, tak neser!“
Frontman skupiny Bladex navozoval atmosféru a bylo nutno mu přiznat, že pokud šlo o vesnickou romantiku, nebylo v okolí lepšího.
Skupina začala vyluzovat tóny jejich poslední skladby a jednotlivci se proměnili v páry pohupující se po parketu.
Božena pozorovala okolní dění. Mužské ruce šmátrající pod tričky děvčat a dívčí ruce zápasící s kalhotovými pásky mužů. Jako každej pátek. Bylo jasné, že okolí sportovního areálu, kde se koncert konal, bude co chvíli obsypáno vzdychajícími páry. Božka byla aktuálně lichá, ale to ji nevadilo. Měla sice příležitost ze sebe sudou udělat, ale zase s Oldou? Ani omylem. Počká si na svého basáka. Pohupovala se v kolenou a vychutnávala si rockovou romantiku skupiny Bladex.
Zpěvák se dostal k refrénu „Strč jazyk do pusy, roztrhej ji na kusy,“ a umělecká úroveň večera už nemohla být vyšší. Páry se začínaly vytrácet do okolí s úmyslem opečovávat pohlaví toho druhého, zatímco Božka pečovala o to, aby se oční kontakt s basákem nepřerušil.
Píseň končila a nástroje vylučovaly poslední tóny. Zpěvák mrštil do řídnoucího davu posledním veršem, bubeník ho doprovodil pohlazením činelu a koncert se stal historií.
„Loučí se Bladex, tak do dna a na ex! Hezkou dobrou noc,“ zařvali členové kapely a naskládali se v levém rohu LIAZKY, čekajíce na to, jestli se náhodou nevzedme vlna zájmu o přídavek. Nevzedmula.
Hudebnící si balili fidlátka a zbytek skalních rockerů, kteří jejich uměleckou produkci doposlouchali až po poslední tón, se začal trousit po okolí. Kdo nesouložil, tvořil frontu na baru.
„Sakra, on mi ten hajzl Olda sebral ty cigára všechny,“ zaklela, když sbírala ze země svoji džísku a prohledávala kapsy, aby si jednu dala.
„Cígo?“ Někdo jí poklepal zezadu na rameno.
Basák se za ní vynořil znenadání jako duch. Zabraná do prohledávání džísky si ho vůbec nevšimla.
„Ježíš, to jsem se lekla,“ řekla a to samé málem vyrazilo i z baskytaristy.
Blbý světla, zažehral v duchu na jejich osvětlovací techniku, která ho oslepila natolik, že ho vehnala do osidel téhle pseudokrasavice. Chvíli hledal, kam by se schoval, ale byl to profesionál, a tak se rozhodl, že svůj part dohraje.
„Díky,“ vzala si nabízenou cigaretu. „Teda ty jsi válel. Dum, dum, dum,“ napodobila zvuk baskytary a doprovodila to gestem zdánlivě připomínajícím hraní.
„No, ty jsi zase skvěle pařila,“ obdařil ji komplimentem a Božka byla v sedmém nebi.
„Já jsem Valda,“ představil se jí basák a podal jí ruku.
„Já Božena, normálně mi můžeš říkat Božko, nebo Bóžo.“
„Tak jo,“ přitakal hudebník a rovnou dodal. „Bóžo, musím ještě s klukama z kapely něco probrat. Co třeba za dvacet minut na baru? Co piješ?“
Božka netušila, že zrovna zahájil únikový manévr.
„Zelenou, piju zelenou.“
„Tak dvakrát, jo, hned jsem tam, „zamrkal na ni její rockový Bůh a dal ji pohledem na srozuměnou, ať to koupí, že to potom otočí. Nato se otočil sám a tak rychle, jak se objevil, zmizel za LIAZKOU.
Božena byla v sedmém nebi. Dneska bude královna zábavy. Ona! Zoufalka. Ta, kterou tu nikdo nebere vážně. Ta chudinka, která nemůže nikoho uhnat a skončí buď s vesnickým bláznem Oldou nebo jako svobodná matka. Prdlajs. Dneska vám všem ukážu, vy vesnický tupouni!
Opojená pocitem vítězky si šla stoupnout do fronty. Okem znalkyně zhodnotila, že fronta je tak na pět cigaret. To akorát tak vyjde, jenže kde je vzít, když mi je ten Olda...
„Božká, nedělej se,“ uslyšela náhle za zády známý hlas a ruka ji přistála na zadku.
„Pójď.“
„Hele, Oldo, to že se spolu občas vyspíme, neznamená, že si mě můžeš nárokovat. Nejsem nějaká tvoje podržtaška nebo podrž něco horšího. Dneska prostě ne! A naval mi ty cigára!“
Olda sice neochotně, ale nakonec přeci jen vyndal z kapsy krabičku, se kterou už v mezidobí slušně zamával.
„Hergot, hulíš jak fabrika Oldo, ta krabička byla skoro plná.“ V jejím hlase byla slyšet špetka starostlivosti. „A už běž. Nech mě na pokoji.“
Olda se odporoučel do tmy a cestou zlikvidoval pár nedopitých piv těch, kteří se vydali do tmavých koutů vstříc hodině bilogie.
Božka čekala ve frontě, poctivě dokuřovala zbytek Clejek a opájela se myšlenkami na rande, ale hlavně na závist všech těch buchet, který se teď válej s těma jejich . Ségra pukne zlostí, pomyslela si a popostoupila k baru.
„Co to bude, Bóžo?“ ptal se barman a dodal: „Kde máš Oldu?“
„Tsss... Oldu,“ vyšlo z ní lehce opovržlivě a místo odpovědi si poručila láhev zelený. Jistota je jistota.
„Copak, nechal tě?“ rýpnul si ještě barman, ale hned toho nechal, aby ji moc nenaštval. Láhev zelený byla dobrej kšeft. Podal jí láhev a ona jemu požadovaný obnos. Obchod byl zpečetěn. „Tak pěknej večer, Bóžo,“ řekl. Ať už plánuješ cokoli, dodal si už jen pro sebe.
Božka si zavdala panáka z lahve a sedla si na lavičku nedaleko baru. Vyhlížela svého rockového Boha. Dnešního Romea.
Po dalších třiceti minutách čekání a s lahví naplněnou už jenom z padesáti procent její kapacity, musela uznat, že v oblasti dochvilnosti má tenhle Romeo co dohánět. Vydala se ho hledat. I přes lehký zelený zákal, způsobený výrobkem společnosti Lihovar Božkov, národní podnik, kterému musela čelit, netrvalo její hledání dlouho. Jeho bílý zadek, rytmicky se pohybující směrem k pneumatice LIAZKY, na které seděla její sestra, byl viditelný snad na kilometr.


Nahnula láhev odhodlána ji pokořit jedním velkým nekončícím lokem, během něhož přemýšlela nad tisícem různých pomst, jaké zná dnešní civilizovaný svět.
„Kamikadze. Ta bude nejlepší. Vlítnu na ně a po mě potopa,“ vyhodnotila si pro sebe zvolený způsob jako ideální a už se, po vzoru japonského pilota zmíněného stroje, chystala předvést největší žárlivý výpad, jaký tahle prdel kdy viděla.
„Božká, neblbni, to nemá cenu!“
Oldova ruka jí odtrhla flašku od úst, chytila za rameno a tahala ji zpátky.
„Pojď se se mnou. Pojď už sakra!“
Chvíli se vzpírala, ale nakonec povolila. Rezignovala. Svěsila hlavu na Oldovo rameno a pustila to ven. Slzy, obsahující emoce, frustraci i bezútěšnost bytí v téhle vesnici měnily její makeup v helloweenskou masku. Olda se dal do utěšování.
Myslela si, že už to nemůže být horší, ale v době, kdy se Oldovo utěšování hodlalo proměnit v soulož, ji začal příšerně svědit zadek.
„Oldo, co to... jau. Sakra co to je?“
Olda jí teď nevěnoval pozornost. Poté, co Božku svlečenou od pasu dolů, posadil na podivné balíky, které tu obvykle nestály, se snažil rozmontovat svůj zip, aby mohl proces utěšování dotáhnout do konce.
„Oldo, ty blbče. Jéžiš, kam jsi mě to posadil? Ty vole, to je... skelná vata?“
Svědění začínalo být nesnesitelné a nabíralo na intenzitě.
„Tak có, bude z toho něco nebo ne?“ zeptal se Olda, který sice už vysvobodil penis z kalhot, ale zaznamenal určitou změnu v Boženině chování. Ta na něj totiž – místo obvyklé kladné odpovědi – chrlila proud nadávek, což si i přes svoji značnou opilost správně vyhodnotil jako ne.
„Hmm, tak já jdu na pivo,“ oznámil jí, otočil se a odpotácel se k baru, zanechaje ji jejímu osudu.

Božena seděla na balících, opilá, ubrečená, rozmazaná, poštípaná a jako bonus dvakrát odmítnutá.
Z toho jednou Oldou. Tak to je konec. Totální dno. Konec zábavy, života. Všeho. Prostě konec.
Konec...?

Asi si teď myslíte, že se tenhle příběh zrovna moc nepovedl. O pravdivosti toho citátu moc nevypovídá. Božka byla lúzr a dostala ještě víc naloženo. Teď je lúzr na druhou. Ano, možná.
Jenže on ten pán, co žije v těch horách a co trousí tahle moudra, ví něco o čase a relativitě. Ne o teorii relativity, není to žádnej Einstein, ale o tom, že vše je relativní, že jednotlivé příběhy jsou jen jednotlivé příběhy. Cihličky, jež tvoří součást většího celku. On to ví. Ví všechno to, co my se už v pokračování příběhu nedočteme.
Že basák mladší ségru otěhotněl, že jako bonus měl kapavku, kterou ji nakazil. Že si to ta mladší ségra chtěla nechat vzít, ale Božka jí přesvědčila, aby to nedělala. Taky se už nedozvíme to, že Božka byla v očích Oldy ta nejkrásnější ženská ve vesnici, že si ji po letech vzal a společně osvojili právě to nechtěné děcko její mladší sestry. A taky, že jsou spolu spokojený a budou až do smrti. Trochu pohádka? Slátanina? Možná jo, možná ne.
Každopádně, ať tak či tak, nakonec se zdá, že tenhle trochu legrační chlápek, co bydlí v horách a jmenuje maličko divně Džampal Ngawang Losang Ješe Tandzin Gjamccho alias Dalajláma, má docela pod čepicí.
A tak, i když to není mnohdy lehké, rozhodl jsem se, že tomu taky zkusím věřit.
Věřit citátu: „Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“
A vy? Čemu věříte vy?

Žádné komentáře:

Okomentovat