Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

30. srpna 2018

Vzkaz od tvé lásky - napsala Klára Dvořáková

„Dobrý den, dovolali jsme se paní Miladě Dvorské?“ hlas moderátora známého rádia Hlahol je až přehnaně medový.

„Ano, co si přejete?“ žena na druhé straně zní nejistě.

„Pokud jste paní Milada, máme pro vás vzkaz od Ladislava.“ Robertův hlas přešel do slavnostního tónu.

Moderátor Robert Hrdina je mediální hvězda - dokáže měnit intonaci na míru dané situaci. Jen málokdo by hádal, že tuhle relaci s přáníčkama nemá rád. Dokonce mu připadá úplně pitomá.


Ale jeho zaměstnavatel na ní trvá, protože ji posluchači milují. Posílají si přes ni milostné vzkazy, přáníčka, srdceryvné prosby o odpuštění, dokonce tu měl i pár žádostí o ruku... (Vždycky se najde nějaký blbec, co s tím začne, a ostatní se přidají.)

Robert z duše pohrdá těmi, kdo mají potřebu svá vyznání posílat do éteru a vytrubovat celému světu, jak mají toho druhého rádi. Pro něj je to hluboce soukromá věc. On sám dokázal „miluji tě“ zašeptat své ženě až po dlouhých měsících společného chození na schůzky. Od té doby vyznání nezopakoval, přestože se na jeho citech nic nezměnilo. Ukazuje jí přece svou lásku každý den už tím, že se vrací do jejich společného bytu…, není zvíře a nepotřebuje to někde vytrubovat…

„Od Ladislava?“ paní Milada mluví zaraženě, „Jste si jistý? Není to nějaký vtip?“Robert se zadívá do papírů na stole před sebou, „Ano, ano, mám tu pro vás vzkaz od pana Ladislava Hrdličky. Znáte ho, doufám,“ moderátor se zasměje. Už aby byl večer. Mají dnes s manželkou Evou výročí, tak zajdou do restaurace u Modré kachničky na něco dobrého, aby to oslavili. Pak si doma otevřou lahev šampaňského nebo si dají sklenku koňaku a pomilují se. Všechna jejich výročí mají stejný scénář a Robert je moc rád, že se na to může spolehnout. Jen ještě cestou koupí kytku…

„…Ano, pana Hrdličku znám, respektive jsem ho znala…“ paní Milada má v hlase slzy.

Tohle nemám zapotřebí, říká si Robert už posté. Proč řve, když tady pro ní mám vyznání lásky?

Robert znovu očima přejede prvních pár slov ve vzkazu. Nic převratného, co by tu nebylo už 100 x. Proč říkala „znala“? Že by nějaký rozchod? Šéf bude mít radost. Tahle dramata zvedají sledovanost a prodej reklamy. Tak do toho, Roberte! To zvládneš, kluku!

„Proč říkáte, že jste jej znala, paní Milado? Stalo se mezi vámi něco? Já jen, že to pan Ladislav určitě chce napravit, když vám poslal vzkaz a písničku…“

„Ten už nic nenapraví,“ zasní tichá odpověď, ze které Robertovi přeběhne mráz po zádech a na chvíli ztuhnou obličejové svaly.

„Každý by měl dostat šanci…“ Robert fakt nemá náladu. Babrání se v citech, je hnus. A ten vzkaz je navíc ve verších. Proč musí číst ty pitomý rýmovačky o čumáčcích, ptáčcích, srdíčkách, pusinkách a milování? Brrr!

Paní Milada se tiše rozpláče.

Zabiju produkční, je první myšlenka, která Roberta napadne. To ho nemohli varovat? Přece vědí, že vzkazy předem nečte. To oni mají zjistit, zda tam nejsou nějaké sprosťárny, reklama nebo nevhodný obsah…

„Co kdybych vám to přečetl, a vy se pak rozhodnete? Můžeme?“ pořad musí mít spád, na to musí Robert myslet především…

„Nechci vás do ničeho nutit. Je to jen pár slov, tedy veršů…“ Robertovi se zadrhnou slova v hrdle.

Jsi má růže,
jsi můj nový den…
Já děkuji smrti,
že smím být odhalen.
Měli jsme žít spolu,
však předběhl jsem čas
a nesplnil náš sen.
Dnes odcházím a
odpouštím ti váhání…
Snad přijde další nový den
a společné touhy se vyplní…
Jdi tam, kde troje klíče k srdci jsou,
vím, že máš list s adresou…
Tam hledej, lásko má
a země poklad vydá nám.

„Jak mi může poslat vzkaz někdo, kdo je mrtvý?“ podiví se paní Milena, když se jí konečně podaří vydat hlásku mezi vzlyky.

Tak to bych taky rád věděl, pomyslí si cynicky Robert, „Cože?! Mrtvý? Vždyť vám poslal přání k narozeninám a mluví o tom, že jste jeho poklad…“

„Ladislav je již půl roku mrtvý. Dnes by měl narozeniny. Měli jsme je oslavit spolu a také o nás konečně říci jeho rodině…“ paní Milena přestane mluvit.

Robert se za mikrofonem vzpamatuje, „Pustím nám všem písničku a vy mi paní Mileno, prosím vás, nikam neutečte...,“ Robert vypne mikrofon. V rádiu spustí Václav Neckář rozvernou píseň o tom, jak miluje a maluje… Robertovi dojde, jak nepatřičná se musí posluchačům v tu chvíli skladba zdát. Ani nestihl vysvětlit, že byla součástí vzkazu pro Milenu...

„Paní Mileno, co se stalo s Ladislavem?“ začne Robert opatrně. Možná je ta paní nemocná nebo pomatená. Neměl by někam zavolat? Určitě jsou nějaké ústavy pro takové případy...

„Nic, co by vás zajímalo, mladý muži,“ Milena se vysmrká a utře si slzy. Usměje se, když zaslechne Neckáře. Ladislav si pamatoval, že má pohádku o smutné princezně moc ráda… Určitě ji chtěl v takový den rozveselit. Vždycky byl tak pozorný a ohleduplný. A nakonec na to doplatil… ozve se hlásek v Milenině hlavě. Přikývne sama sobě a ještě jednou použije kapesník. Slz už vyplakala moře. Teď je na čase vyzvednout „poklad“ a pustit se do práce.

„Mohl byste mi, prosím, říci, jak se k vám ten vzkaz dostal?“

Robert je otázkou zaskočen. „No, to, to nevím…“ Robert si prohlíží list se vzkazem pro Milenu. Pak si dole všimne poznámky. Doručeno 15. června 2017, přečíst 15. března 2018 (den jeho narozenin).

„Aha, tak to vypadá, že ten list nám tady leží od 15. června, paní Mileno… Myslíte, že věděl…?“

„Tak 15. června… Ano, věděl to, věděl to už v červnu a nic mi neřekl…“ Jak ohleduplné!

Paní Milena se hned vzápětí zastydí za své myšlenky. Ladislav byl džentlmen a prožili spolu krásné časy. Kdyby se jen býval léčil…Tak by dost možná zemřel i tak. Místo toho se mnou chodil na procházky, pil své milované červené, a jak se teď ukázalo, tak i pracoval na splnění jejich společného přání.

Robert si verše od Ladislava přečte ještě jednou, „Paní Mileno, o jakém pokladu to mluvil Ladislav? On někam něco zakopal?“

Milena se ušklíbne. Teď bude celá země a veškeré příbuzenstvo přemýšlet stejně jako Robert. Neměla by do rozhlasu vysvětlit, jak to je? Že nejde o zlaté pruty a drahé kamení? Že tím pokladem je vinice, kterou podle všeho Ladislav koupil i přes její váhání, zda na to mají peníze, odvahu, čas... Rozhodl za ni. A ona teď bude pěstovat víno. Ona sama. Splní tak jejich společný sen. Musí. Ladislav už se jejich vlastní značky červeného vína s logem dvou zlatých klíčů v jednom srdci nedožil…

„Ne, ne, pane moderátore, kopat budu, to ano, ale ten poklad musí nejprve vyrůst,“ paní Milena se zasměje a zavěsí. Kdyby ji v tu chvíli Robert mohl vidět, spatřil by v jejích očích vzrušení a ve tváři ruměnec… Už nebylo, co dodat. Milena konečně dostala odvahu otevřít tlustou obálku, kterou jí doma Ladislav zanechal a přečíst si vše, co se do veršů nevešlo. Zase má pro co žít.

Robert jen kroutí hlavou. Těmhle věcem on nerozumí. Prožil si zhoupnutí na vlně vzrušení, když se domníval, že je na stopě pokladu, a teď se ocitl zpátky v realitě studia. Ještě přečte devět vzkazů a pustí 9 písniček, potom koupí kytku a půjde k Modré kachničce na večeři, pak bude šampaňské a sex…

Robert ještě netuší, že ho v restauraci tentokrát nebude čekat jeho manželka, ale jen obálka s dopisem. Jeho text nebude ve verších, ani se nebude zbytečně babrat v citech - to by mu manželka neudělala...

Napsala jen několik vět: Roberte, nechtěla jsem ti to oznámit zrovna takhle a navíc dnes večer, ale ty jsi na ty city stejně nikdy moc nebyl… A mně dneska u té tvé rozhlasové relace došlo, jak je ten život krátký a že další výroční sex už prostě nezvládnu… Někoho jsem potkala. Umí říci „miluji tě“ a nestydí se za to. Uvědomila jsem si, jak moc to potřebuji slyšet. Roberte, snad i ty jednou najdeš ženu, které nebudeš mít problém ta dvě slova říci. Přeji ti jen to nejlepší, ale dál musím bez tebe. Promiň. Eva


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Další Klářiny povídky si můžete přečíst na jejím blogu Olívie-Úžasná.cz, či si rovnou koupit její knížku povídek.







Žádné komentáře:

Okomentovat