To, co se ke mě právě blíží po kolejích, vypadá jako exponát z našeho národního technického muzea.
Jo, jasně, ještě nejsem úplně střízlivá. Ta silvestrovská párty se fakt vydařila. Promnu si oči a kontroluju číslo nástupiště. Jo, jsem tu správně. Je to správné nástupiště a správný směr. A už to zastavuje.
Lidi si ručně otevírají velké těžké ocelové dveře a snaží se nějak nastoupit se všema těma zavazadla po těch neuvěřitelně vysokých a strmých schodech. Obdivuju je za jejich odvahu a taky za jejich solidaritu.
Krosna mě trochu převažuje zpátky, ale zezadu cítím silný tlak a tak se úspěšně vyškrábu do vagonu.
Uf, proboha, kde to jsem? Tady mě bude někdo kontrolovat nebo proč je tahle místnost tak legračně maličká. A kde jsou proboha nějaký sedadla? Vidím jen úzkou chodbu a na ní plno skleněných dveří. Lidi, co nastupujou za mnou, mi tlačí na záda a tak už nemůžu zpátky. Musím dál.
A už vidím první dveře. Za sklem se tlačí osm lidí v takový malý kukani se sedadly. Tady zřejmě žádné volné místo není. Jdu dál chodbou. Stejná scéna se opakuje ještě několikrát. A najednou vidím volné místo. Otevřu dveře a s velkou úlevou si sundám krosnu. Konečně si sednu.
Vlak se pomalu rozjíždí. Chvíli počkám a pak vytáhnu mobil. Musím zavolat mámě. Než utekla do Ameriky, tak tady vlakem jezdila hodně často.
Vytáčím číslo a musím čekat, než se naváže spojení. Přitom si prohlížím tu plechovou kukaň, ve kterém sedím. Pak se ozve máma a já jsem fakt ráda, že ji slyším.
"Jak se tam máš Alice? Jak se ti líbí ta země mého mládí? A jak to tam teď vypadá?”
“Jo mami, všechno to tady poznávám a nebudeš tomu věřit, ale ten vlak, ten je taky pořád stejný, jako byl za tvého mládí.”
