Žily byly tři housenky na bodláku. Malá zelená, velká chlupatá a šedá s velkou hlavou. První dvě se cpou, jakoby měl nastat konec světa.
Velká hlava vrtí hlavou. „Proč se tak ládujete? Víte, co je střídmost?“
„Mě to strašně chutná“, říká ta malá zelená, zjevně mdlého ducha.
„Já se brzy zakuklím, tak abych měla energii“, říká ta chlupatá.
„Jak to víš?“ ušklíbne se velká hlava.
„Řekl mi to ve snu můj dědeček Babočka admirál. Zakuklím se, narostou mi křídla, vylezu z kukly a budu babočka.“
„Zakuklení je z racionálního hlediska blbost. Ohlupování nemyslících důvěřivců. Mystika.
A nadvědomí ji k tomu utěšuje iluzemi o kouzelné budoucnosti, aby si nepřipadala tak šeredná“...pomyslí si velká hlava a zároveň prociťuje zvláštní stav. Kuklí se.
Tři kukly na bodláku. Malá praskla první, druhé dvě hned za ní.
První okouzleně zírá na svá mokrá křídla a když se vyrovnají, rozletí se kam chce. Lítá, oči navrch hlavy, chutná nektar a miluje celý svět.
„To je nádherný tvor," pomyslí si o letícím ptáku těsně před tím, než se stane jeho nedílnou součástí.
Sbohem, šťastný motýlku...
Velká hlava nyní velký motýl všechno pozoruje, analyzuje a třídí. A zdá se, že zůstala sama se svým poznáním. Co dál? Na ptáky si rozhodně dá pozor, to už ví. Načechrá zmačkaná křídla. Budou krásná, pomyslí si těsně před tím, než ji sežere krtek. Sbohem, přemýšlivý motýlku....
A babočka? Nádherná, jak dědeček slíbil, saje nektar na barevném květu a není ji vidět.
Poučení?
Je rozhodnuto.
Všechno plyne tak, jak má.
Čisté srdce ani chytrá hlava nejsou žádnou záukou, že to bude podle našich představ.
