Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

29. srpna 2018

Můj velký fotbalový den - napsal Bořivoj Beránek

Ta atmosféra, kdy se Pražáci z naší firmy nemohli dočkat, jak to nandají Brňákům, navíc v jejich domácím prostředí, byla sice nakažlivá, ale já dobře věděl, že tohle bude průser.
„Kluci, neblbněte, nevíte, o co žádáte!“ bránil jsem se cestou z manažerské porady přímo na fotbalové hřiště.
„Ty nám prostě nemůžeš chybět,“ oponoval novopečený kapitán.
„Ale já hrál fotbal jen dvakrát v životě!“
„To si děláš prdel! To není možný.“ Konečně se někdo začal zajímat o moje námitky, pomyslel jsem si s lehkou dávkou optimismu. Ta ale nevydržela dlouho.
„To nevadí, to okoukáš. Není na tom nic složitýho.“

Poprvé v životě jsem si tedy oblékl kopačky. Půjčené samozřejmě. Stejně jako podkolenky a nádherné žluté trenýrky, které mi byly o číslo větší.
Že nebudu na hřišti za hvězdu jsem věděl, ale s padajícími trenýrkami jsem fakt nepočítal. Hrát ve slipech mi přišlo blbý. Tak jsem popadl kravatu a opásal jsem s ní trenýrky.
S dokonalým outfitem jsem vylezl na hřiště.
„Ty vole, co tady děláš, nezbláznil ses?“ řekl jsem si v duchu, když jsme se tam ocitl.
Ve svých třiadvaceti letech jsem hrál fotbal ve skutečnosti jen jednou. Což mi přišlo blbý. Tak jsem obvykle říkal že dvakrát. Za posledních deset let jsem fotbalový míč jen párkrát omylem držel v ruce. A že držet míč v ruce není zrovna nejlepší fotbalová příprava, jsem věděl i já.
Ozvala se píšťalka. Kluci začali běhat sem a tam, balón jsem většinou vůbec nestíhal zpozorovat. „Voni to snad hrají s pukem“, prolétlo mi hlavou. Ale nějak jsem se domýšlel, že tam, kde je jich největší chumel, bude asi i míč. Abych nevypadal blbě, vždycky jsem tam běžel. Potíž byla v tom, že oni už se mezitím přesunuli jinam. A to se dělo pokaždé, když jsem na místo doběhl. Už mě to docela sralo. Co je tohle proboha za hru? A v duchu jsem si slíbil, že frekvenci svého hraní fotbalu do budoucna ještě snížím. Jenže co teď? Utéct ze hřiště by byla zbabělost. Nezbylo tedy než bojovat dál. Běhal jsem jak o závod, aby kluci nepoznali, že ve sprintech jsem dobrý skoro jako ve fotbale.
Po necelé půlhodince jsem se jakž takž zorientoval. Už jsem například dobře věděl, která branka je ta naše. Na míč, že se opravdu šahat nesmí, a že to není jen nějaké teoretické pravilo. Že když chci dát hlavičku, musím hlavu strkat přesně do dráhy míče, a ne o metr vedle.
V tom mě zničehonic překvapila přestávka. Přitom jsme hráli sotva tři čtvrtě hodiny. Nabádal jsem kluky, ať hrajeme dál. Byli shovívaví a vysvětlili mi to.
Jenže po přestávce udělali něco, co mě totálně rozhodilo: vyměnili strany. Ta branka, na kterou jsem si sotva zvykl, byla nejednou soupeřova. To jsem fakt nečekal. Dalších deset minut se mi to pletlo. Když jsem potřetí omylem kopl do míče v opačném směru, shovívavost mých spoluhráčů narazila na své meze. Kluci z mého týmu na mě volali ať jdu na střídačku. Brňáci ale začali skandovat „Bořek, Bořek, Bořek“ a evidentně mě stále chtěli mít na hřišti. Pražáci rezignovali a pod tlakem soupeře mě nechali hrát dál.
V závěrečných patnácti minutách jsem se konečně fotbalově našel. Určil jsem pro sebe strategii, jak být užitečný. Za prvé, už jsem se nesnažil plést do chumlu, kde je míč. Za druhé všechno jsem sledoval s povzdálí a moc neběhal. A za třetí: čekal jsem ve vhodném místě, jestli náhodou míč nepřiletí z chumlu přímo ke mně. Dvakrát se to skutečně stalo. Všechen svůj intelekt i tělesnou koordinaci jsem napřel k tomu, abych k míči doběhl, trefil se do něj nohou (lhostejno jakou) a nasměroval ho ke správné brance. Nebo ke spoluhráči. Naše barvy jsem si samozřejmě velmi pečlivě opakoval stejně jako strany hřiště. A když bylo nejhůř a cítil jsem se dezorientovaný, podíval jsem se na barvu trika svého.
Na konci zápasu se stalo něco neuvěřitelného. Za stavu 3:3 atmosféra opravdu houstla a všichni vypadali bojovně jako nikdy před tím. Oba týmy chtěli za každou cenu vyhrát. Napadlo mě stoupnout si poblíž soupeřovi branky zrovna ve chvíli, kdy se od skupiny hráčů v pravé třetině hřiště oddělil míč a mířil přímko ke mně. Já stál nalevo, a tedy na druhé straně něž brankář.
„Teď, a nebo nikdy“, blesklo mi hlavou. Míč se ke mně celkem unaveně dokutálel k překvapení všech hráčů, kteří běželi okamžitě mým směrem. Pražští pochopili osudovost té situace a začali mě hlasitě podporovat: „Bóřo to dáš, to dáš!“
V naprostém soustředění jsem nohou lehce nakopl míč a tím mu změnil směr přímo do prázdné branky. K úžasu všech. Stal jsem se hrdinou dne. A tím jsem slavně ukončil svou fotbalovou kariéru!

Žádné komentáře:

Okomentovat