Ahoj Dano,dostal jsem obrázky od dětí z první a druhé třídy ZŠ Šumperk a na obálce bylo uvedeno: spisovateli Martinu Tomášovi.
A že mi fandí.
Myslíš, že fakt četli mou knížku DUŠI NESPOUTÁŠ?
Milá Dano,
představ si... Byla tu u nás jedna paní a říkala, že je v půlce knihy DUŠI NESPOUTÁŠ a že jí už nemůže číst, protože u ní brečela. A prý jsem inspiroval jejího syna, že začal malovat komiks.
PS. Kolik se musí prodat kusů knihy aby to byl bestseller? Jen se ptám. Ta moje to nebude...
Psaní dává křídla. To je heslo a vyznání kursů tvůrčího psaní, které kdysi založil světově slavný český spisovatel Arnošt Lustig. Když Lustig před desíti roky ve svých 84 letech (pro přírodu, to to ale utíká!) odešel, převzala vedení tohoto kursu Dana Emingerová. Ta se původně do Lustigova kursu přihlásila co žákyně. I když měla tehdy za sebou pár vlastních knih, a úspěšnou novinářskou dráhu, usoudila, že člověk nikdy neví tolik, aby se nemohl naučit něčemu novému. Pravda, někteří se ptají, zda se jakákoliv tvůrčí práce dá naučit. Přece schopnost vidět a slyšet je nám každému více nebo méně dána, takže o co jde?
Jistě, vidíme a slyšíme všichni. Ale rozhodně ne všichni stejně. A zdaleka ne všichni dovedeme vyprávět, co jsme viděli a slyšeli. Ostatně, o tom je třeba studium kresby a malířství, nebo hudby, nebo filmu, prostě jakéhokoliv umění. Nejde totiž o nic méně než o umění sdílet viděné i slyšené tak, aby to zaujalo i ty, s nimiž se dělíme. Nezapomenutelný český režisér a herec Jiří Menzel tomu říkal znalost řemesla. A takhle nějak to měl v úmyslu Lustig, když s těmi kursy před lety začínal, a takhle nějak v jeho práci pokračuje i Emingerová.Ovšem: lidé, kteří se něčemu, čemukoliv, učí, rádi mají před sebou nějaký (pokud možno určitý) cíl. V případě těch, kteří by se rádi stali spisovateli, je tím cílem kniha. Ano, stará poučka říká, že každý z nás máme v sobě jednu knihu: o sobě. Skutečný spisovatel, pokračuje tato poučka, se potom pozná podle toho, že má v sobě i další knihy, a že i ty další knihy jsou ke čtení. Ať je tomu jakkoliv, Emingerová dává svým posluchačům možnost, aby si pravost poučky vyzkoušeli: jejich práce zveřejňuje poměrně pravidelně. A právě teď její péčí, s pomocí řady přispěvatelů, vyšly dvě takové knížky: DUŠI NESPOUTÁŠ a JAK MĚ PŘIPRVIL O PANENSTVÍ DŘÍMAJÍCÍ HROM.
Název té druhé knížky je sice dráždivější, ale ta první je v mnohém neobyčejnější.
Když před časem viděl vysílání televizní Všechnopárty Karla Šípa a v něm Danu Emingerovou, nelenil. Stal se dálkovým posluchačem. Duši nespoutáš je kniha o Tomáškově usilovné a namáhavé, někdy až vyčerpávající pouti za jeho cílem. Jsou v ní elektronické výměny názorů mezi učitelkou a žákem, ale hlavně v ní jsou Tomáškovy povídky. Jsou v ní také příspěvky dalších účastníků Psaní podle Lustiga, a neuvěřitelně citlivé ilustrační grafiky, dílo studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ze Západočeské university v Plzni. Tuhle knihu, vydanou nakladatelstvím Veritas, by si měl pořídit každý, kdo zvedá ruce, neboť se vzdává nástrahám života.
 |
| Tvůrčí skupina Rozmazlení |
Půl tuctu autorů, půl tuctu náhledů na život, půl tuctu otevřených nebo alespoň otevírajících se dveří do původně zakletých zákoutí lidských duší i srdcí. Těmi autory jsou (kromě Dany Emingerové) Monika Hodačová, Nataša Richterová, Bořivoj Beránek, Yakeen J. Helus, Miroslav Tichý a autor skvělých koláží David Vávra. Ještě nedávno zúčastnění pisatelé znali nejvýše jméno své tehdy nastávající učitelky, z níž se nakonec vyklubala i skvělá kamarádka. A z nich se vyklubala parta, jakou by člověk asi jinde hned tak nenašel. V rámci kursu se učili nejen psát, ale také číst. Učili se (a snad se i naučili) chápat city, pocity, názory, vášně i myšlenky lidí, s nimiž je seznámil společný zájem. Četli si navzájem svá díla, některá napsaná na zadání, co svého druhu domácí úkol, některá vzniklá z jejich vlastních popudů. Také neváhali se čas od času navzájem za svá díla kritizovat tak, aby jejich názor šel přímo k věci, aniž by byl urážlivý.
Nemá moc smysl jednotlivé povídky rozebírat, ať literárně-vědně nebo jazykozpytně: někdo má rád vdolky, jiný holky. Jsou mezi námi ovšem jednotlivci, ano, i celé kolektivy, kteří zbožňují obé. Třeba já. Jedno má těch šestačtyřicet povídek společné: jsou upřímné. A vsadil bych svých sto kaček ku vaší jedné, že většina těch povídek chytne většinu čtenářů za srdce. Ba někdy ho (nebo ji) donutí zapřemýšlet. Nejen o povídkách, ale i o sobě samé(m).
I tato kniha vyšla u Veritas. I tato kniha se skvěle drží v ruce a ještě lépe se čte. Zda někdy někdo z autorů této knihy nakonec sepíše spousty knih, a všechny z nich zajímavé, podobně jako to dokázala a dokazuje jejich učitelka, je zatím jedno. Důležité je, že každý našel svá křídla a snaží se s jejich pomocí létat.
Petr Adler, Edmonton, Kanada, Neviditelný pes
Ahoj Dano,
včera došla kniha DUŠI NESPOUTÁŠ. Hned jsem se do ní dala a přečetla všechny Tvé rozhovory s Martinem Tomáškem. Nemohla jsem přestat, takže jsem přeskakovala stránky a hledala jen ty rozhovory. Skvělé! Úžasný nápad! Moc mě to bavilo. Martinovy povídky znám z webu i z naší konverzace, kdy mi většinu prací posílal. Ale na Vaši komunikaci jsem se fakt těšila a výsledek mě rozhodně nezklamal. Děkuju moc!
Zuzana Krištofová
Je to velmi těžké napsat něco nového, co už nenapsal Petr Adler. Udělala jsi kus práce pro jednoho životem zkoušeného človíčka - KLOBOUK DOLŮ !!!
Přísná, ale trpělivá, obětavá, altruistická. Martin - mnohdy nedisciplinovaný, svéhlavý, ale snaživý a citlivý. Knížka DUŠI NESPOUTÁŠ dává mnoho podnětů k zamyšlení. Hodně jsem ocenil příspěvky členů kurzů. Udělala jsi moc záslužnou věc. Přičítá se ti to jako obrovské plus. Jsem rád, že jsem si knížku mohl přečíst. Určitě se k ní budu i v budoucnu vracet. Standa Forejtek
Tak hele, zatím figuruju v těch knihách jenom jako přicmrndávač v podobě povídky nebo tak, ale říkám si, že taky dobrý. Tohle je knížka mýho kamaráda Martina. A tu povídku, která v ní je, jsem mu věnovala, protože mu fandím.
Psát jedním prstem na tabletu je totiž docela masakr a zaslouží si to nejen obdiv, ale taky podporu. A i když mě Martin občas docela sere, mám ho ráda a na jeho knihu se upřímně těším. Když budete chtít doplnit knihovnu o zajímavej a možná trochu kontroverzní kousek, tady je odkaz. Navíc můžete tu knížku ukazovat návštěvám a říkat, že znáte tu holku, co do ní přispěla povídkou. Sice jen jednou, navíc strašně krátkou, ale ono záleží na tom, jak se to podá, že jo.
PS. Jinak mrkněte na recenzi na Neviditelném psu, je tam odkaz i na další knihu, kterou můžu doporučit. Shodou okolností ji napsali opět moji přátelé. Nebudu vám lhát, mám strašně šikovný kamarády.
Tak hele, zatím figuruju v těch knihách jenom jako přicmrndávač v podobě povídky nebo tak, ale říkám si, že taky dobrý. Tohle je knížka mýho kamaráda Martina. A tu povídku, která v ní je, jsem mu věnovala, protože mu fandím.
Psát jedním prstem na tabletu je totiž docela masakr a zaslouží si to nejen obdiv, ale taky podporu. A i když mě Martin občas docela sere, mám ho ráda a na jeho knihu se upřímně těším. Když budete chtít doplnit knihovnu o zajímavej a možná trochu kontroverzní kousek, tady je odkaz. Navíc můžete tu knížku ukazovat návštěvám a říkat, že znáte tu holku, co do ní přispěla povídkou. Sice jen jednou, navíc strašně krátkou, ale ono záleží na tom, jak se to podá, že jo.
PS. Jinak mrkněte na recenzi na Neviditelném psu, je tam odkaz i na další knihu, kterou můžu doporučit. Shodou okolností ji napsali opět moji přátelé. Nebudu vám lhát, mám strašně šikovný kamarády.
Knížku Duši nespoutáš zrovna čtu. Jsem skoro na konci. Směju se, přemýšlím, mlčím. Kniha nelže...
Martinova bývalá asistentka
zdraví Tě a píše Ti Tvoje „skoro-spolužačka“ Bohuna. Chodím také na kurzy tvůrčího psaní k Daně. Jsem moc ráda, že jsem takového člověka potkala, přesně jako ty. Samozřejmě jsem si s chutí, dokonce dvakrát, přečetla tvou knížku, ke které Ti gratuluji.
Je dobře, že se Ti splnil alespoň tento sen, když to máš v životě mnohem obtížnější než my ostatní. Je skvělé, že máš takového koníčka, ale to víš, musíme se učit stále, dělá to i Dana.
Dobře už to znáš, že naše kurzy jsou hodně založeny i na zpětných vazbách, a je to opravdu účinné. Člověk sám své chyby často nevidí, i kdyby to četl mnohokrát, a čtenář, pro kterého je psaní určeno, se v tom často nevyzná. Neví toho o psaném tolik, co ví autor, kterému je vše jasné. Proto jsem se také rozhodla Ti, kromě gratulace, napsat i svůj dojem z knížky, přestože vím, že vše už prošlo i rukama Dany, která ti své připomínky okamžitě sdělovala a při psaní tě vedla.
Máš úžasné nápady, jak se např. vtěluješ do různých věcí a popisuješ jejich pocity. Je taky skvělé, že máš jasný cíl stát se spisovatelem, ale bude to jistě ještě hodně náročné. A to, že chceš svými knihami dokázat lidem, že i člověk na vozíku může žít hodnotněji, to je nádherná idea a moc ti přeju, aby se cíl splnil.
Máš úžasné nápady, jak se např. vtěluješ do různých věcí a popisuješ jejich pocity. Je taky skvělé, že máš jasný cíl stát se spisovatelem, ale bude to jistě ještě hodně náročné. A to, že chceš svými knihami dokázat lidem, že i člověk na vozíku může žít hodnotněji, to je nádherná idea a moc ti přeju, aby se cíl splnil.
Tvůj úvod do knížky mě opravdu zaujal, napsal jsi, co je potřebné, aby čtenář o Tobě věděl. Dana tě krásně opravila a vážím si jejího taktu, jak ti napíše, co si myslí... I když to není zrovna lichotivé, člověk to pochopí a uzná.
Jsem ráda, že už i já někdy vidím to, co Dana. Příkladem je třeba Píseň smrti, jejíž začátek je sice zvláštní, ale čtivý. Konec mi naopak připadal už dost chaotický a zkazilo mi to celkový dojem z povídky. A na další stránce se dozvím, že Dana to chce „utnout“ přesně v tom místě, co jsem myslela i já. Měla jsem z toho radost, že jsem se už něco málo naučila.
Mám ráda staré věci, a tak mi byla velmi blízká povídka Staré hodiny. Taky se na podobné dívám a přemýšlím. Krásně jsi to popsal. V některých povídkách však převažuje pesimismus. Jistě je to tím, že jsi stále dost smutný (letadlo se zřítí do oceánu, auto přejede vlak ...), ale to dokážu pochopit. Naopak z povídky 50 odstínů šedi na vozíku jde na mě strach. Daně nakonec u tohoto příspěvku ocenila otevřenost a upřímnost, s jakou jsi jej napsal, ale mně se zrovna tahle povídka nelíbí. Věřím, že ses vypsal ze svých niterných pocitů, je to jistě dobře, ale mě z toho mrazí.
Mám ráda staré věci, a tak mi byla velmi blízká povídka Staré hodiny. Taky se na podobné dívám a přemýšlím. Krásně jsi to popsal. V některých povídkách však převažuje pesimismus. Jistě je to tím, že jsi stále dost smutný (letadlo se zřítí do oceánu, auto přejede vlak ...), ale to dokážu pochopit. Naopak z povídky 50 odstínů šedi na vozíku jde na mě strach. Daně nakonec u tohoto příspěvku ocenila otevřenost a upřímnost, s jakou jsi jej napsal, ale mně se zrovna tahle povídka nelíbí. Věřím, že ses vypsal ze svých niterných pocitů, je to jistě dobře, ale mě z toho mrazí.
Slova „i tohle jsem já“ jsou sice jistě pravdivá, ale nejsou podle mě určená pro každého. Věřím, že chceš mnoho věcí zažít, ale takhle realizovat své představy je pro mě spíš za hranou. Já bych se Tě bála.
Nevím, jestli si uvědomuješ, jak moc ti Dana pomáhá. Nejen se psaním, ale taky radami pro život. Teď promiň. Chceš se zařadit mezi, jak říkáš „normální lidi“, ale nechováš se tak. Existují základy chování dospělých lidí, které Ty však nerespektuješ. To posílání zpráv v noci a narušování soukromí je prostě nehoráznost. Dana má asi svatozář. V tomto případě se chováš opravdu strašně sobecky.
Nikdo z nás se nemůžeme vžít do tvých pocitů. Jsi velice inteligentní a samozřejmě máš všechny touhy a přání jako my ostatní. Mnoho lidí si stěžuje jak teď v době koronaviru jim chybí společnost. Ty máš vlastně takovéto období stále. Je skvělé, že máš „své psaní“, které ti umožňuje vžít se do jiných lidí, míst, problémů i radostí. Moc ti přeji, abys našel i svého asistenta, což také nebude lehké. I placení asistenti mají svůj život a nemůžeš čekat od nich takovou oddanost, jakou má Tvoje maminka.
Věřím, že jsi „Muž plný touhy“, jak se příhodně jmenuje tvoje poslední povídka. Je smutná a dojemná, ale pokud chceš něco zvrátit, nesmíš se jen litovat.
Vím, že si myslíš, že já mám všechno, tak co ti radím. Máš pravdu, ale lidi si získá každý člověk stejně, ať je na vozíku či nikoli. Snaž se rozdávat víc radosti. Věřím, že se to díky Tvému psaní podaří. Upřímně Ti přeju úspěch, ale nesmíš na vše tak pospíchat. Já jsem stejně nedočkavá jako ty, a tak ti rozumím, ale vím, že to není dobré. Co má přijít, se stane, ale musíme jít tomu hezkému trochu naproti.
Moc Ti přeju splnění všech přání i naprosto osobních a jako „kolegyně začátečnice“ i mnoho dalších krásných a čtivých knih, aby se staly bestsellery naší literatury.
Moc tě zdraví Bohuna
 |
| DUŠI NESPOUTÁŠ objednáte zde. |
Ahoj, pozvali mě na neděli 28. 3. 2021 na rozhovor do Českého rozhlasu Ostrava. Uslyšíš o kurzech tvůrčího Psaní podle Lustiga i o knížce Martina Tomáška DUŠI NESPOUTÁŠ...
Mgr. Michal Beran,
Vážený pane Tomášek,
povídka Dárce se mi líbí, byla by použitelná. Jen si prosím dávejte pozor na pravopis. Někdy píšete doktora Volejníka „s čárkou“ jindy zase s čárkou. Pak ho máte několikrát s malým „v“. Dále používáte špatně dvojité uvozovky. Správně se píší takto: „Přímá řeč.“
Co se týká povídky, tak ji prosím rozpracujte, aby byla delší a termín transplantace bych poprosil posunout ne na zítra, ale na nejbližší možný termín po provedení všech vyšetření. A prosím vysvětlit, jak se matka o potřebě dát ledvinu své dceři dověděla. Dále: prosím dát pryč tu Bulovku, ať je to anonymní.
Povídku jsem si přečetl ještě jednou a ten konec je sice velmi efektní, ale nelogický. Proč by s matkou nezůstali v kontaktu? To je potřeba vysvětlit, toto je hlavní nedostatek povídky.
Nebo by možná stačilo napsat, že se s matkou vídali přes Skype a jednou ročně osobně, ale osobně se sourozenci setkávali skoro denně. Dále prosím odstranit slova hovno a černoch. A určitě si přečtěte tuto stránku o transplantacích.
A závěrem dotaz: Co jste to napsal?
Dobry den,
V příloze zasílám nějaké své práce později vám pošlu ještě jednu ale musím ji dopsat pokud se vám budou moje práce líbit budu pokračovat
povídka Dárce se mi líbí, byla by použitelná. Jen si prosím dávejte pozor na pravopis. Někdy píšete doktora Volejníka „s čárkou“ jindy zase s čárkou. Pak ho máte několikrát s malým „v“. Dále používáte špatně dvojité uvozovky. Správně se píší takto: „Přímá řeč.“
Co se týká povídky, tak ji prosím rozpracujte, aby byla delší a termín transplantace bych poprosil posunout ne na zítra, ale na nejbližší možný termín po provedení všech vyšetření. A prosím vysvětlit, jak se matka o potřebě dát ledvinu své dceři dověděla. Dále: prosím dát pryč tu Bulovku, ať je to anonymní.
Povídku jsem si přečetl ještě jednou a ten konec je sice velmi efektní, ale nelogický. Proč by s matkou nezůstali v kontaktu? To je potřeba vysvětlit, toto je hlavní nedostatek povídky.
Nebo by možná stačilo napsat, že se s matkou vídali přes Skype a jednou ročně osobně, ale osobně se sourozenci setkávali skoro denně. Dále prosím odstranit slova hovno a černoch. A určitě si přečtěte tuto stránku o transplantacích.
A závěrem dotaz: Co jste to napsal?
Dobry den,
V příloze zasílám nějaké své práce později vám pošlu ještě jednu ale musím ji dopsat pokud se vám budou moje práce líbit budu pokračovat
Proč to píšete v jedné větě a nepíšete tam čárky? Tento text o Vás moc dobrého neříká. Navíc Vám musím říct, že můj e-mailový program zařadil Váš e-mail do spamu, zřejmě proto, že považoval tento text za napsaný nějakým spamovým automatem.
S pozdravem
Mgr. Michal Beran, První bruntálské nakladatelství
S pozdravem
Mgr. Michal Beran, První bruntálské nakladatelství
Ahoj Dano!
Dnes jsem dostal dopis z Prvního bruntálského nakladatelství e-knih. Promiň, ale ten pán... není trochu zvláštní? Ano, některé změny, co po mě chce, udělám, ale některé jsou na hlavu a hlavně v rozporu s tím, co mě 3 geniové literatury Lustig, King a ty naučili... Vždyť já si jako autor nemusím nechat všechno líbit, nebo jo? Například se mu nelíbí označení Bulovka. Ok, opravím. A chlap tmavé pleti byl pro mě vždycky černoch, ale ok, taky opravím. Ovšem nevím, proč bych měl mazat slovo hovno, když to patří k momentálnímu rozpoložení mé postavy? A už vůbec nevím, co mu vadí na označení přímé řeči - mně se zdá v pohodě. Co si o tom myslíš?
Martine, bohužel, je to po dvou letech v bavlnce u mě vstup do reality. Mělo by to být pro Tebe poučné. Takto vnímají Tvůj pravopis a literární projev lidé, kteří Tě neznají. A protože stojíš o to, aby Tě čtenáři četli jako autora a ne jako postiženého vozíčkáře - chudinku, který píše jedním prstem na tabletu s pomocí dokončování slov, musíš ještě na sobě zapracovat. Jinak Tvé rukopisy žádná redakce nepřijme, protože už první kontakt "o Vás moc dobrého neříká", jak píše ten pán. Je to zkušený editor a radí Ti dobře.
Doporučila jsem mu Tě, ale nauč se pravopis. I literární génius King říká, že bez zvládnutí gramatiky se žádný autor neobejde.
Dana
