6. září 2019

Nadotknutelní - napsala Zuzana Fajmonová

Martin Tomášek
Věnováno mému drahému příteli Martinovi, který mě má rád takovou, jaká doopravdy jsem.

Seděla na kamenné zídce lemující park a houpala nohama ve světle růžových teniskách. Pokaždé, když se patou dotkla kamenů, hlavou jí prolétla vzpomínka na poslední výstup na Lysou. Šutr, kam se podíváš, šrám na koleni a modřiny na zádech. Otlačená a unavená chodidla i krvavá čára pod roztrženou nohavicí sportovních elasťáků byla pochopitelná vzhledem k tomu, že Karolína nebyla ani turistka, ani horolezkyně, a dokonce ani dobrodruh. Ovšem abstraktní obraz v odstínech modré, fialové, okrové a lehce nazelenalé, táhnoucí se od pravého ramene až k bedrům, byl spíše politováníhodný. Vypovídal o jediném – už nikdy se nesmí k Michalovi otočit zády.
Z nepříjemných vzpomínek ji vytrhl hluboký hlas.
„Ahoj krásko, připravena na projížďku?“
Zeširoka se usmála. „Jedině, jestli sis dofoukl gumy, frajere.“
„Snad jo.“
„Obě?“
„Hele, na gumy jsem tady expert já. Ty dávej pozor na cestu.“

„Budu se snažit v tom obrovským, neudržovaným, městským parku bez lidí a ukazatelů nezabloudit.“
„To budeš moc hodná. Večer dávají můj oblíbenej seriál.“
„Pata a Mata?“
Karolína při těch slovech konečně seskočila ze zídky a oprášila si zadek. Ladným krokem, s barevným batohem na zádech a cukajícími koutky přistoupila k tmavovlasému klukovi na okraji chodníku. Jeho huronský smích, spuštěný vzájemným popichováním, připomínal vodopád. Čirá radost. Prostě jen tak.
„Mám ráda, když se směješ mým ujetým hláškám.“
„Tvoje hlášky jsou kupodivu vtipný.“
„Zvláštní, co?“
„To jo. Od tak krásný holky jsem smysl pro humor nečekal.“
Letmo se dotkl její dlaně. Byla tak blízko, že nedokázal odolat. Bledá hebká dlaň a tenké dlouhé prsty s nehty nalakovanými temně rudou. V duchu si představil, jak se ty prsty dotýkají černobílých kláves jeho klavíru, a tančí v rytmu I´m still standing od Eltona Johna.
„Připraven?“
„Já jsem vždycky připraven.“
„Koukám, že sebevědomí ti nechybí.“
„Sebevědomí je jedna z věcí, která mi nechyběla nikdy.“
Karolína kývla hlavou a její plavý cop s růžovou gumičkou se několikrát zhoupl ze strany na stranu. Vypadala jako rozverná víla. Bezstarostná. Možná dokonce šťastná.
Vyrazili směrem k hlavní promenádě, lemované květinovými záhony a nízkými keříky buxusu. U stánku s pivem stála dlouhá fronta.
„Pozval bych tě na jedno, ale obávám se, že dřív, než bych ti ho donesl, by mě mohla potkat přirozená smrt zestárnutím.“
„Pro tyhle případy nosím s sebou kápézetku.“
„Trochu se bojím jejího obsahu v tvým podání.“
„Upřímně – já taky.“
Zastavili v boční uličce vedle starobylého altánku. Karolína si sundala batoh a vytáhla z něj plechovou krabici. Víko bylo nepatrně promáčklé a krabice byla několikrát omotaná modrým provázkem s mašličkou. Vypadala jako by ji někdo před mnoha lety naplnil dětským pokladem a zakopal v zadní části zahrady, aby ji pak v dospělosti mohl podle plánku na papíře politém kakaem najít a večer si u vína zavzpomínat na šťastné dětství.
„To je slušná výbava.“
„Jsem rozená skautka. Akorát jsem si tu náplň trochu upravila. Člověk se celej život učí.“
Na okraj lavičky postavila malou stříbrnou plácačku a dva cestovní panáky. Když nalévala průzračnou tekutinu do miniaturních nerezových kelímků, zhluboka se nadechla a vzpomněla si na dědečka. Každé ráno i večer si nalil slivovici do malé, upatlané skleničky, kterou vyplachoval pod pumpou na zahradě, a se slovy „Na krásu našich koní a rychlost našich žen“ ji vypil. Měl báječný smysl pro humor a těžký infarkt před deseti lety. Karolíně se zaleskly oči.
„Na co se napijeme?“
„Na zdraví?“
„Myslíš na ty pochybný zbytky zdraví, který nás drží naživu?“
„To je blbý, to je fakt. Co takhle na krásu našich koní a rychlost našich žen?“
„To se mi líbí.“
„To říkával můj děda.“
„Na krásu našich koní a rychlost našich žen. A na dědu.“
„Na dědu,“ zašeptala skoro neslyšně Karolína. Ostrá chuť se jí rozlila v hrdle a na jazyku příjemně pálila. „Chce to ještě jednu, ať nekulháme.“
„Obzvlášť já teda.“ Hlasitý smích zakončený suchým kašlem.
„Tohle ti pomůže.“
„Do hrobu?“ Kašel štípal v krku víc než slivovice.
„Černej humor. Začínáš přiostřovat, to je milý takhle po ránu.“
„Já věděl, že tě potěším. Tak tentokrát na krásu našich žen a rychlost našich koní.“
Zkušenými pohyby vyprázdněné pohárky. A znovu příjemně ostrá chuť, ve které se zrcadlila celá jižní Morava, dědův tajný postup přípravy slivovice i nekonečná touha začít znovu. Jinak. Lépe. Spolu.
„Budeme pokračovat?“
„Myslíš v tom pití nebo v našem výletu?“
„Osobně bych zvolil tu druhou možnost vzhledem k tomu, že jsme urazili sotva sto metrů a začali chlastat. S takovou skončíme brzo pod lavičkou.“
„A víš, že by mi to zrovna dneska vůbec nevadilo?“ Vlastně by mi nevadilo ležet pod tou lavičkou navěky, dodala v duchu Karolína sama k sobě a v hlavě jí probleskla vzpomínka na bolestivé rány pěstí do zad i na Michalův skelný pohled, který měl pokaždé, když ho něčím vytočila. Semknul rty a Karolíně bylo v tu chvíli jasné, že přijdou nadávky. Vulgární. Sprosté. Ponižující do morku kostí. Pak ji Michal většinou chytil jednou rukou pod krkem a druhou za bok. Ze začátku měla snahu se bránit, než pochopila, že je to zbytečný a taky mnohem bolestivější. Jeho oblíbená část Karolínina těla byly záda a břicho. Dokázal do nich bušit pěstmi neskutečně dlouho. Když se Karolína svalila na zem, kopal. Když plakala, vzal vařečku a seřezal jí zadek. Občas si dal tu práci, že vytáhla z kalhot kožený pásek a svázal jí ruce za zády, aby si nebránila břicho. Dokonale propracovaný proces týrání.
Zhluboka se nadechla a přivřela oči. Dělala to tak vždycky, když odháněla svoji osudovou noční můru. Svého milovaného manžela.
„Můžeme?“ Zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, nasadila si batoh zpátky na záda a chytila madla vozíku. Petrova hlava s lesklými vlasy v barvě hořké čokolády se k ní otočila. Mírné modré oči se dívaly s takovým pochopením, že se Karolíně chtělo brečet.
„Můžeme,“ přikývl a otočil hlavu zpátky.
Někde v paralelním vesmíru by tihle dva byli šťastný pár. Petr by chodil a Karolína by se nikdy neprovdala za tyrana, kterej se navenek tvářil jako pět svatých pohromadě. Povídali by si na procházkách lesem, na jehož okraji by stál malý cihlový domek s červenou střechou a bílým laťkovým plotem kolem malé zahrádky. A měli by děti. Hodně dětí, protože o čem je vlastně život, když nemáte dům plnej běhající a křičící drobotiny?
V tom vesmíru by existoval jejich vlastní vysněný svět.
V tom světě by byli nedotknutelní.

Žádné komentáře:

Okomentovat