6. září 2019

Okénko - napsal Yakeen


Pro okamžiky, kdy se počasí na malou chvilku umoudří, aby lidé mohli vykonat to co chtějí, se vžil termínus technikus: okénko. Okénka se tedy otevírají těm šťastnějším horolezcům, když jdou na vrchol, pilotům, co potřebují někde vzlétnout či přistát a jedno takové se na dva dny otevřelo i nám pro návštěvu Solovětských ostrovů. Dva dny nečekaně a výjimečně svítilo slunce.
Do přístavu v Rabocheostrovsku, odkud na Solovky jezdí loď, jsme přijeli den předem a přespali na parkovišti, které je na to zařízené. Nechali jsme tam auto a za překvapivě modré oblohy vyjeli.
Dobré počasí bylo štěstím i proto, že psi na lodi nesmí jinam než na vnější palubu, a tak stačilo jen si navléknout všechno oblečení a pláštěnku a dal se ostrý vítr na Bílém moři, za toho slunečného počasí, vydržet.
Solvětské ostrovy jsou lidmi užívané již dlouho.
Předkové Sámů na nich pohřbívali své nejdůležitější mrtvé a některá místa na nich ozdobili kamennými labyrinty.
Pak přišli Rusové a vybudovali klášter. V době, kdy měli mniši i svoji armádu a dohlíželi na prosazování carské moci v celé oblasti Bílého moře, vznikla z kláštera pevnost, kterou nikdo nikdy nedobyl, i když se o to pokoušeli Švédi i Angličané.
Moderní pracovití mniši za pět století postavili na souostroví kde co. Od spousty religiózních ale i hospodářských staveb, suchých doků, přes vodní elektrárnu, soustavu kanálu až po první vysílačku.
Pak přišli bolševici.
Klášter zavřeli, mnichy taky a z ostrovů udělali Souostroví gulag, o kterém psal Solženicyn. Než se z tohoto místa stala základna pro námořníky, prošlo jím 350 000 vězňů a 20 000 z nich tam zemřelo.
Naštěstí pak nemocný režim zkolaboval.
Pohled na pomalu opravovanou pevnost - klášter je ohromující. Výstava obrazů uvnitř zdaleka tak ne. Pravoslavná církev, která hledá svoji novou pozici v postkomunistické současnosti, se na nich chlubí žehnáním Ruským vojákům v Čečně, svěcením ponorek a kamarádstvím s Putinem. V klášteru není ani zmínka o gulagu. O těchto hrůzách vypráví zastrčené muzeum, kde není jediné slovo psané latinkou.
Rusové před svou minulostí strkají hlavu do písku, možná proto je tu vidět tak málo úsměvů.
Sestupujeme pořád na jih, a pořád většinou prší. V okamžicích kdy ne děláme ohně proti komárům. Výsledkem cca 40 večerních táboráků je to, že Satya voní kouřem a já smrdím jak nějakej podělanej vohníčkář. Dnes jsme tomu udělali přítrž. Zastavili jsme mimořádně v kempu, po měsíci vyprali oblečení a dali si baňu. Když vylezte z ruské bani, tak i v dešti a deseti stupních se dá koupat v jezeře.
Dopřávejte si i vy, co vám třeba. Yakeen a Satya


http://yakovo.blog.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat