„Ještě že už vystupuju!” zvolám do prostorné chodby a dramaticky rozhodím pažemi.
„To snad nemůžeš myslet vážně, taková ostuda,” houkne na mě zostuzeně matka, zatímco vysprintuji z malé ocelové kabiny ven. Vypadá, jako by se na místě raději s celým výtahem propadla zpět do přízemí. Vsadím boty na to, že se momentálně nemůže zbavit dojmu, jakého blázna vychovala, protože to by jí bylo podobný, ale co já vím, třeba se jen pletu. Matky své děti milují nadevše nebo snad ne.
Stejně nechápu, proč mě nutí pokaždé nastoupit, když moc dobře tuší. Ne! Ona si je dokonce až moc dobře vědoma toho, jakou mám z výšek fobii a přesto jsem tady. Stojím na chodbě, pot mi teče v krůpějích po čele a stěží rozdýchávám panickou ataku, která bez milosti přichází. Kolikrát musím ještě odmítnout leteckou dovolenou s celou famílií nebo výstup na rozhlednu, aby měli alespoň minimální pochopení k hrůze, jíž jsem neustále vystavován. Přeji si pouze krapet soucitu, chci toho snad tolik? Ach. Očividně ano.
„Varuju tě! Koukej si zalézt zpátky, chováš se divně a děláš naší rodině ostudu. Podívej! Lidi po tobě zíraj.”
Jo tak lidi! Koukám, maminka má krapet halušky. Je mi líto, ale povinnosti správného synka volají. Však já ti to vrátím hezky s úroky a ať se snažím ovládat neodbytnou dětinskost sebevíc - přeci jen mi bude skoro dvacet - nemohu svému kašparství vzdorovat. Holt se jednomu hájenskému páru narodil prvního srpnového dne malý komediant.
„Jéje, to jste Vy, paní Navrátilová! Jak se má zdravíčko? Co vnoučátka, rostou? To máme dneska ukázkové počasí, že ano? Na nákupech, na nákupech? Nemám Vám s těmi taškami pomoct?” započnu show, místy až přehnaně hranou, rozmluvou s imaginární obyvatelkou panelového domu.
„Přestaň s tím divadlem a pojď dovnitř!”
Yes, povedlo se mi ji naštvat.
„Vidíš, mami, mám přestat, protože tu nikdo není, viď? Ale proč bych měl jít sakra zpátky? Naposledy Ti říkám, do týhle rezavý kraksny mě už víckrát nenarveš. Nejsem sebevrah! Kdyby bylo na mě, vystoupím už v jedničce,’’ prsknu po ní úplně stejně zpátky, což zřejmě pobavilo dívku, jež vykukovala přes rameno své upgradované životní verze - ženě, na chlup stejné jako ona, snad jen o pár desítek let starší - ve snaze natáhnout krk dál než žirafa, snad aby jí nic neuniklo.
„Prej není sebevrah,” utrousí posměšně, protáhne obličej a odhalí tak pravou podstatu - potutelný opičí úšklebek. Ráda mě totiž provokuje celým svým bytím, kdykoli se naskytne příležitost, už od narození.
„Sklapni. Když řeknu, že skočím z mostu, nemyslim to doslova,” odpálkuji sestru s nefalšovaným nezájmem. Nehodlám přeci riskovat znevýhodnění, rozptýlení nebo absenci zdravého rozumu v matčině argumentační hře, kvůli nějakému polidštěnému zvířeti. Celá tahle slovní přestřelka připomínala tíživou atmosféru rodinných turnajů žolíků, jež za letních teplých večerů pravidelně pořádáme. Zkrátka a dobře, prohra nepřichází v úvahu ani z jedné strany, i když bych to té malé, šklebící se grimase rád vytmavil.
„Navíc, zatuchle smrdí. Fuj. Určitě je plná zárodků a bakterií.” zamumlám si už spíše pro sebe, zatímco z bezpečnější vzdálenosti sleduji naštvanou ženu, připravenou každou chvílí vyrazit z předbojové pozice kupředu. Upřímně nechápu, co ji k nepříčetnosti přivedlo. Tedy, viník je více než zřejmý, ale stejně to absolutně postrádá smysl.
Musím se plácnout do čela. Aha, já pitomec. Máma si bohužel neuvědomila skutečnost, že mi dnes štěstěna nebyla příznivě nakloněná, takže jsem přišel o možnost stisknout tlačítko s číslem 4 jako první, jelikož mám naspeedovanou sestru, která mě předbíhá, kde se dá. Tudíž na místo ve čtvrtém, stojíme rovnou v šestém patře, přímo před babiččiným bytem a děláme kravál ala Hujerovi.
S nadějí hodím očkem po mladším sourozenci. No, samým nadšením se neubráním hlasitému smíchu. Sestra prozřela taky. Možná jí přece ještě pár mozkových buněk zbývá.
„Tak ale hrabe vám?” vyštěkne zoufale se zmatením ve tváři, jistě nechápe, co je s námi špatně.
„Ne a myslím, že bys měla radši vystoupit, pokud ten výtah nechceš dál blokovat, mami.”
„Proč? Cože, šestka? Mohli jste něco říct dřív, jenom z chudáka matky děláte hlupáka!”
Stejně nechápu, proč mě nutí pokaždé nastoupit, když moc dobře tuší. Ne! Ona si je dokonce až moc dobře vědoma toho, jakou mám z výšek fobii a přesto jsem tady. Stojím na chodbě, pot mi teče v krůpějích po čele a stěží rozdýchávám panickou ataku, která bez milosti přichází. Kolikrát musím ještě odmítnout leteckou dovolenou s celou famílií nebo výstup na rozhlednu, aby měli alespoň minimální pochopení k hrůze, jíž jsem neustále vystavován. Přeji si pouze krapet soucitu, chci toho snad tolik? Ach. Očividně ano.
„Varuju tě! Koukej si zalézt zpátky, chováš se divně a děláš naší rodině ostudu. Podívej! Lidi po tobě zíraj.”
Jo tak lidi! Koukám, maminka má krapet halušky. Je mi líto, ale povinnosti správného synka volají. Však já ti to vrátím hezky s úroky a ať se snažím ovládat neodbytnou dětinskost sebevíc - přeci jen mi bude skoro dvacet - nemohu svému kašparství vzdorovat. Holt se jednomu hájenskému páru narodil prvního srpnového dne malý komediant.
„Jéje, to jste Vy, paní Navrátilová! Jak se má zdravíčko? Co vnoučátka, rostou? To máme dneska ukázkové počasí, že ano? Na nákupech, na nákupech? Nemám Vám s těmi taškami pomoct?” započnu show, místy až přehnaně hranou, rozmluvou s imaginární obyvatelkou panelového domu.
„Přestaň s tím divadlem a pojď dovnitř!”
Yes, povedlo se mi ji naštvat.
„Vidíš, mami, mám přestat, protože tu nikdo není, viď? Ale proč bych měl jít sakra zpátky? Naposledy Ti říkám, do týhle rezavý kraksny mě už víckrát nenarveš. Nejsem sebevrah! Kdyby bylo na mě, vystoupím už v jedničce,’’ prsknu po ní úplně stejně zpátky, což zřejmě pobavilo dívku, jež vykukovala přes rameno své upgradované životní verze - ženě, na chlup stejné jako ona, snad jen o pár desítek let starší - ve snaze natáhnout krk dál než žirafa, snad aby jí nic neuniklo.
„Prej není sebevrah,” utrousí posměšně, protáhne obličej a odhalí tak pravou podstatu - potutelný opičí úšklebek. Ráda mě totiž provokuje celým svým bytím, kdykoli se naskytne příležitost, už od narození.
„Sklapni. Když řeknu, že skočím z mostu, nemyslim to doslova,” odpálkuji sestru s nefalšovaným nezájmem. Nehodlám přeci riskovat znevýhodnění, rozptýlení nebo absenci zdravého rozumu v matčině argumentační hře, kvůli nějakému polidštěnému zvířeti. Celá tahle slovní přestřelka připomínala tíživou atmosféru rodinných turnajů žolíků, jež za letních teplých večerů pravidelně pořádáme. Zkrátka a dobře, prohra nepřichází v úvahu ani z jedné strany, i když bych to té malé, šklebící se grimase rád vytmavil.
„Navíc, zatuchle smrdí. Fuj. Určitě je plná zárodků a bakterií.” zamumlám si už spíše pro sebe, zatímco z bezpečnější vzdálenosti sleduji naštvanou ženu, připravenou každou chvílí vyrazit z předbojové pozice kupředu. Upřímně nechápu, co ji k nepříčetnosti přivedlo. Tedy, viník je více než zřejmý, ale stejně to absolutně postrádá smysl.
Musím se plácnout do čela. Aha, já pitomec. Máma si bohužel neuvědomila skutečnost, že mi dnes štěstěna nebyla příznivě nakloněná, takže jsem přišel o možnost stisknout tlačítko s číslem 4 jako první, jelikož mám naspeedovanou sestru, která mě předbíhá, kde se dá. Tudíž na místo ve čtvrtém, stojíme rovnou v šestém patře, přímo před babiččiným bytem a děláme kravál ala Hujerovi.
S nadějí hodím očkem po mladším sourozenci. No, samým nadšením se neubráním hlasitému smíchu. Sestra prozřela taky. Možná jí přece ještě pár mozkových buněk zbývá.
„Tak ale hrabe vám?” vyštěkne zoufale se zmatením ve tváři, jistě nechápe, co je s námi špatně.
„Ne a myslím, že bys měla radši vystoupit, pokud ten výtah nechceš dál blokovat, mami.”
„Proč? Cože, šestka? Mohli jste něco říct dřív, jenom z chudáka matky děláte hlupáka!”
(Ich-forma)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„To snad nemůžeš myslet vážně, taková ostuda,” houkla za chlapcem, téměř sprintujícím z malé ocelové kabiny ven a vypadala, jako by se na místě raději s celým výtahem propadla zpět do přízemí. Své drahé dítko milovala nadevše, stejně jako každá žena, ale teď se, i přes kousavé výčitky svědomí, nemohla zbavit dojmu, že vychovala jen obyčejného blázna, a ne způsobilého člena společnosti.
Moc dobře věděla, jaký měl z výšek strach - nenáviděl rozhledny, mosty, ani jiné vysoké stavby.
Kdysi dokonce odmítl letecký zájezd k moři s celou rodinou, na který nakonec stejně nejeli, což se dalo ještě pochopit, protože každý nemusí snášet letadla dobře. Strach z výšky je poměrně normální, jenže chlapcovy pravidelné výstupy ve čtvrtém patře byly zcela jiná úroveň. Úroveň hodna pacienta bohnické psychiatrické léčebny. Ono uvědomění si jisté podivnosti jedné z ratolestí ji zasáhlo nečekaně krutě, stylem útočníka, vybaveného baseballovou pálkou, který se na Vás vrhne zpoza popelnice v potemnělé opuštěné ulici.
To, že se jednoho srpnového dne vyklubalo na svět přehnaně obezřetné - pro spoustu normálních lidí pouze podivné - dítě, byl nezměnitelný fakt, se kterým se vcelku brzy sžila. Byla ochotná tolerovat vše, kromě ostudy.
„Koukej si zalézt zpátky, chováš se divně a děláš naší rodině ostudu. Podívej! Lidi po tobě divně zíraj.’’
Náctiletý chlapec se dlouze rozhlédl po okolí - nikde ani živáčka, nicméně to ho od vtipkování neodradilo. Vyhrabal a oprášil nejlepší herecké dovednosti, jimiž disponoval.
„Jéje, to jste vy, paní Navrátilová! Jak se má zdravíčko? Co vnoučátka, rostou? To máme dneska ukázkové počasí, že ano? Na nákupech, na nákupech? Nemám Vám s těmi taškami pomoct?” započal svou show, místy až přehnaně komickou, rozmluvou s imaginární obyvatelkou panelového domu.
„Přestaň s tím divadlem a pojď dovnitř!”
„Vidíš, mami, mám přestat, protože tu nikdo není, viď? Ale proč bych měl jít sakra zpátky? Naposledy ti říkám, do týhle rezavý kraksny mě už víckrát nenarveš. Nejsem sebevrah! Kdyby bylo na mě, vystoupím už v jedničce,’’ prsknul po ní naštvaně zpátky, což zřejmě pobavilo dívku, jež vykukovala přes rameno své upgradované životní verze - ženě, na chlup stejné jako ona, snad jen o pár desítek let starší - ve snaze natáhnout krk dál než žirafa, snad aby jí nic neuniklo.
„Prej není sebevrah,” utrousila posměšně, protáhla obličej, a odhalila tak pravou podstatu - potutelný opičí úšklebek. Ráda bratra provokovala celým svým bytím, kdykoli se vyskytla vhodná příležitost.
„Sklapni. Když řeknu, že skočím z mostu, nemyslim to doslova,” odbyl sestru s nefalšovaným nezájmem. Právě měli s matkou skvěle nahozenou argumentační hru, do níž se oba s vervou ponořili. Celý jejich slovní souboj připomínal atmosférou rodinného turnaje žolíků, jež za letních teplých večerů pravidelně pořádali. Zkrátka a dobře, prohra nepřicházela v úvahu ani z jedné strany, i když by to té malé, šklebící se opičí grimase, rád vytmavil.
„A navíc, zatuchle smrdí! Fuj. Určitě je plná zárodků a bakterií,” pokračoval, zatímco z bezpečnější vzdálenosti pozoroval naštvanou ženu, připravenou každou chvílí vyrazit z předbojové pozice proti němu. Upřímně nechápal, co ji mohlo do tak nepříčetného stavu přivést, když v tom ho osvítilo…
Jeho matka si bohužel neuvědomila skutečnost, že dnes neměl možnost stisknout tlačítko s číslem 4 jako první, jelikož jej předběhla sestra. Tudíž na místo ve čtvrtém, skončili rovnou v šestém patře, přímo před babiččiným bytem, kam směřovali na návštěvu.
S nadějí hodil očkem po mladším sourozenci a samým nadšením se neubránil hlasitému smíchu. Nebyl sám, kdo prozřel. Jeho sestra se dusila smíchy.
Zmatení se unavené ženě středního věku zcela zrcadlilo ve tváři. Nechápala, co je s jejími ratolestmi špatně.
„Hrabe vám?” štěkla po nich.
„Ne... Myslím, že bys měla radši vystoupit, pokud ten výtah nechceš dál blokovat, mami.”
„Proč? Cože, šestka? Taky jste mi to mohli říct dřív. Jenom z chudáka matky děláte hlupáka!”
To, že se jednoho srpnového dne vyklubalo na svět přehnaně obezřetné - pro spoustu normálních lidí pouze podivné - dítě, byl nezměnitelný fakt, se kterým se vcelku brzy sžila. Byla ochotná tolerovat vše, kromě ostudy.
„Koukej si zalézt zpátky, chováš se divně a děláš naší rodině ostudu. Podívej! Lidi po tobě divně zíraj.’’
Náctiletý chlapec se dlouze rozhlédl po okolí - nikde ani živáčka, nicméně to ho od vtipkování neodradilo. Vyhrabal a oprášil nejlepší herecké dovednosti, jimiž disponoval.
„Jéje, to jste vy, paní Navrátilová! Jak se má zdravíčko? Co vnoučátka, rostou? To máme dneska ukázkové počasí, že ano? Na nákupech, na nákupech? Nemám Vám s těmi taškami pomoct?” započal svou show, místy až přehnaně komickou, rozmluvou s imaginární obyvatelkou panelového domu.
„Přestaň s tím divadlem a pojď dovnitř!”
„Vidíš, mami, mám přestat, protože tu nikdo není, viď? Ale proč bych měl jít sakra zpátky? Naposledy ti říkám, do týhle rezavý kraksny mě už víckrát nenarveš. Nejsem sebevrah! Kdyby bylo na mě, vystoupím už v jedničce,’’ prsknul po ní naštvaně zpátky, což zřejmě pobavilo dívku, jež vykukovala přes rameno své upgradované životní verze - ženě, na chlup stejné jako ona, snad jen o pár desítek let starší - ve snaze natáhnout krk dál než žirafa, snad aby jí nic neuniklo.
„Prej není sebevrah,” utrousila posměšně, protáhla obličej, a odhalila tak pravou podstatu - potutelný opičí úšklebek. Ráda bratra provokovala celým svým bytím, kdykoli se vyskytla vhodná příležitost.
„Sklapni. Když řeknu, že skočím z mostu, nemyslim to doslova,” odbyl sestru s nefalšovaným nezájmem. Právě měli s matkou skvěle nahozenou argumentační hru, do níž se oba s vervou ponořili. Celý jejich slovní souboj připomínal atmosférou rodinného turnaje žolíků, jež za letních teplých večerů pravidelně pořádali. Zkrátka a dobře, prohra nepřicházela v úvahu ani z jedné strany, i když by to té malé, šklebící se opičí grimase, rád vytmavil.
„A navíc, zatuchle smrdí! Fuj. Určitě je plná zárodků a bakterií,” pokračoval, zatímco z bezpečnější vzdálenosti pozoroval naštvanou ženu, připravenou každou chvílí vyrazit z předbojové pozice proti němu. Upřímně nechápal, co ji mohlo do tak nepříčetného stavu přivést, když v tom ho osvítilo…
Jeho matka si bohužel neuvědomila skutečnost, že dnes neměl možnost stisknout tlačítko s číslem 4 jako první, jelikož jej předběhla sestra. Tudíž na místo ve čtvrtém, skončili rovnou v šestém patře, přímo před babiččiným bytem, kam směřovali na návštěvu.
S nadějí hodil očkem po mladším sourozenci a samým nadšením se neubránil hlasitému smíchu. Nebyl sám, kdo prozřel. Jeho sestra se dusila smíchy.
Zmatení se unavené ženě středního věku zcela zrcadlilo ve tváři. Nechápala, co je s jejími ratolestmi špatně.
„Hrabe vám?” štěkla po nich.
„Ne... Myslím, že bys měla radši vystoupit, pokud ten výtah nechceš dál blokovat, mami.”
„Proč? Cože, šestka? Taky jste mi to mohli říct dřív. Jenom z chudáka matky děláte hlupáka!”
(Er-forma)
