Poklad – napsala Bohdana Pufferová

I obyčejná dovolená se může proměnit v nečekané drama. Každým rokem jezdívali moji rodiče k moři. Některým příhodám se však dá těžko uvěřit. Když jsem trochu povyrostla, řekla mi mamka: „Tuhle historku si musíš poslechnout."

Tenkrát byli ubytováni v Zadaru a projížděli okolní, válkou zpustošené vesnice. Jednou z nich bylo i Peterčane. Místní obyvatelé tu ještě řadu let po válce bydleli v náhradních maringotkách, které sotva držely pohromadě. Bída tu čišela na každém kroku. Domy byly rozbité a některé dokonce srovnány se zemí. Vypadalo to tu jako po apokalypse. Nejhorší je ale čekalo nakonec.
Ten obří hotel se nacházel na samém kraji obce. Už při pohledu zvenčí se v rodičích rozhostil divný pocit. Ležela tu hromada skla, oblečení a různého harampádí. Šli zvědavě dovnitř a procházeli zbytky toho, co zbylo z kdysi luxusního komplexu. 

Na zdech byla obří zrcadla, lemovaná zlatými pásy s krásnými ornamenty, připomínajícími květy orchidejí. Rozbitá mramorová umyvadla se válela na popraskané dlažbě. Postupně procházeli jednotlivé místnosti. Zkoušeli si představit, co asi museli zažít před lety na tomto kdysi krásném místě tehdejší turisté.

 Začalo se stmívat a můj otec chtěl odejít. Najednou se ozval z jednoho pokoje velký křik.

Byl to hlas mé maminky, která křičela „Honem sem!" Otec se k ní rozběhl se zatajeným dechem. Co přišlo pak, to navždy změnilo celou naši rodinu.
Na zemi, v malé ošuntělé krabici od bot, leželo miminko. Na hlavičce mělo jemné černé chmýří. Zabalené bylo v modré dečce s bílými puntíky. Hledělo upřeně svým mandlovýma očima, ve kterých se moje maminka už tenkrát ztratila. Byla tenkrát velmi mladičká, já ještě ani nebyla na světě. Od první chvíle, co si to cizí miminko přivinula na hruď, ale otec věděl, co bude dál.
Malého nalezence si vzali moji rodiče do péče. Dnes je to už patnáct let, co je Goran mým bratrem. Nikdy bych neměnila!!!