3. července 2021

Duši nespoutáš - recenze Jiřího Wilsona Němce na knihu Dany Emingerové a Martina Tomáška

Kdybych se nepřihlásil do kurzu tvůrčího psaní, který vede Dana Emingerová, neměl bych o knížce, DUŠI NESPOUTÁŠ, ani potuchy. Taková dobře utajená je tahle knížečka. A vůbec si to nezaslouží. Naopak! Každý, kdo se v médiích holedbá svou empatií, svým pochopením a svou ochotou pomáhat postiženým spoluobčanům by si knížku měl přečíst. Ona ta verbální podpora je fajn. 
Často však klouže jen tak po povrchu. Většinou nevíme, neumíme si ani náhodou představit, jaké to je, být uvězněn nemocí sám v sobě. Často máme strach proniknout hlouběji do duší těch, kdo naši pomoc potřebují.
Neovládat své končetiny a přitom mít zdravý mozek, není situace zvládnutelná každým takto postiženým. A přitom jsou mezi námi jedinci, kteří mají vůli, snaží se, jak to jen jde, vyrovnat se se svým nelehkým údělem. 

Mnozí, kteří měli „štěstí“ a nemoc či úraz je omezily jen částečně, vyvíjejí různé aktivity, aby naplnili svůj život. Sportují, hrají divadlo, milují a zakládají rodiny. A tohle všechno by chtěli také ti, kterým však jejich zdravotní stav nic z toho neumožňuje. A tak se snaží naplnit svůj život alespoň tím málem, co jim postižení umožní.
Takovým postiženým je Martin Tomášek. 
Kluk - chlap d´artagnanovského vzhledu, být zdráv, jistě by zlámal nejedno dívčí srdce. 
Jenže on je upoután na vozíček a hýbe jen jedním prstem…
 Ale píše! Za pomoci Dany Emingerové se pokusil překonat překážky své mysli a společně vytvořili knížku, ve které se prolíná korespondence Dany s Martinem, probíhající v průběhu Martinova tvůrčího zrání a příběhů – povídek, které Martin Tomášek během roku psal. Text je doplněn i pracemi dalších absolventů kurzu tvůrčího psaní.
Čtenáři se během četby téhle knížky před očima odvíjí mnoho příběhů. Těch povídkových a zároveň je všechny rámcuje nelehký příběh samotného Martina. 
Nemoc, rodina, Dana, touhy a věřte, je to silné. Věřte, že vím, o čem píšu. Sám jsem takřka dvacet let upoután k invalidnímu vozíku. 
Mým „štěstím“ jsou jen nefunkční nohy. Také já jsem díky situaci, ve které jsem se tenkrát ocitl, dospěl k rozhodnutí psát povídky. Ty mé si našly cestu do Českého rozhlasu Olomouc. Bylo by hezké, kdyby příběhy Martinovy a jeho příběh s Danou, doprovázené navíc velmi emotivními ilustracemi studentů plzeňské Fakulty designu a umění L. Sutnara, se dostaly k vám a do vašich srdcí, stejně jako se to stalo mně.


Žádné komentáře:

Okomentovat